KVIFF: Unavená naděje je masterpiece, kde se kultura rozpouští v přírodu

Je i není překvapení, že se to podařilo zrovna 64letému tureckému autorovi Nurimu Bilge Ceylanovi. Nepřekvapivě proto, že minimálně jeho filmy Uzak/Vzdálený a Tenkrát v Anatolii tuhle genialitu v sobě už mají. (Ceylan je novodobý klasik naprosto srovnatelný s Fellinim, Bergmanem, Kurosawou nebo Tarkovským.) Překvapivě proto, že jeho dva poslední filmy Zimní spánek a Planá hrušeň tak geniální nebyly, naznačovaly spíš útlum tvůrčí energie nebo propad do mírně snobské apartnosti.

Unavená naděje je však masterpiece. Zdánlivě šílených 197 minut, dost nejasně rozvržený příběh, u nějž se moc nedá určit hlavní téma, nekonečný talk-fest, kde se téměř nepřetržitě mluví a mluví, kilometry dialogů a kilometry nachozených kroků. Hodně lidí tento film podle anotace a olbřímí stopáže uvedené ve festivalovém katalogu raději vynechá. Učitel na chudém tureckém venkově, to bude nuda, bída, zmar, deprese…

Hlavní hrdina Samet není tak heboučký, jak naznačuje jeho jméno. Nejenom kvůli vousům, ale hlavně charakteru. Nečitelný intelektuál, který se ve Vystrkově ocitnul nejspíš dočasně a za trest a jen stříhá metr, kdy už se bude moct vrátit zpět do Istanbulu. Jediné, co ho baví, je fotografovat přírodu a větrem ošlehané tváře místních obyvatel. Učí výtvarnou výchovu, ale ani to ho nenaplňuje. Dalo by se předpokládat, že bude v pedagogickém sboru tím liberálnějším, ale zdá se spíš, že si Samet občas užívá svou moc nebo se nechá ovládat svou prchlivostí. Jeho vztah k náctileté Sevim balancuje na hranici patologie. Ani ne sexuální úchylky, spíš zvláštní hry, kdy oba v náznacích zkouší, kam až můžou zajít. Mají před okolím svá tajemství, aniž by se dopouštěli něčeho nezákonného.

Do toho se tu zjeví učitelka z jiné školy – mírně kulhavá Nuraj s protézou a obříma vědoucíma očima. Samet ji chce nejprve dohodit svému nesmělejšímu kolegovi a spolubydlícímu Kenanovi, ale Nuraj ho nakonec uhrane víc, než si dokáže přiznat. Je to možná první skutečně dospělá žena v jeho životě, která nad ním má navrch jak intelektuálně, tak uměleckým talentem. Maluje atmosférické, trochu strašidelné portréty, je na turecké poměry neobyčejně emancipovaná, autentická a otevřená.

Samet se zmítá v podivném milostném víceúhelníku a už ani neví, jestli chce odejít. Každým krokem se může připravit o lásku, přátelství, obdiv, autoritu či o práci a svobodu. V jednu chvíli se rozjede podivné pátrání školního inspektorátu, co vlastně Samet s Kenanem dělají s žáky (či žačkami) nepřístojného. Unavená naděje zvolna proplouvá mezi naprostou konkrétností a realismem i mlhavými náznaky a nevyjasněnými city. Je to film o mužích a o ženách, generačních střetech, konfliktu mezi tradicí a modernitou, falši a upřímnosti k sobě i k druhým, o chybějícím smyslu života.

Je krajinomalebný, ale přitom ne kýčovitý. Je dlouhý, ale ne pomalý. Je tvrdý, ale ne nepříjemný. V nečekaných chvílích se tu objevuje humor a kouzelná absurdita. Turecko se ve filmu jeví jako země tradic a omezení, která pro většinu lidí existuje už jen formálně a naoko. V něčem má rysy totalitního režimu, ale Samet, Kenan a Nuraj jsou lidé globálního ducha.

V mnohaminutové intelektuální hádce mezi Sametem a Nuraj se vystřídají snad všechny argumenty týkající se toho, zda má smysl být politicky angažovaný, nebo jestli lidé od určitého věku a míry zakoušeného zklamání mají právo na cynismus. Kdo by si myslel, že právě tím Samet Nuraj navždy odradí, může být šokovaný, že právě tohle je předehra k lehce bizarnímu sexuálnímu aktu.

„Dějiny lidstva jsou únavou z naděje,“ jak zní ona klíčová věta filmu. Rád ho ještě někdy uvidím znovu. V jeho společnosti lze strávit několik hodin a připadat si, jako byste byli součástí jeho světa, kde se kultura rozplývá v přírodu. Je to audiovizuální obdoba komplexního románu, který nemá jasnou pointu, ale jeho postavy, přestože nejsou prvoplánově sympatické, promlouvají hluboko k vašemu srdci. V této monstrózní skladbě nezazní jediný falešný tón.