Jsou pravičáci krvelační upíři? Pinochet a Thatcherová určitě, odpovídá nový film Hrabě

Augosto Pinochet (Jaime Vadell) je upír. Sloužil již ve službách Ludvíka XVI., a když panovníka sťali, Pinochet se ujal hlavy jeho ženy Marie Antoinetty, slízal krev z gilotiny, na níž byla popravená, a zapřísáhl se, že bude potírat revoluce všude na světě. Tak se to alespoň během expozice dozvídáme z hlasu vypravěčky, z níž se vyklube upírka Margaret Thatcherová (Stella Gonet). Pinochet později začal mít mocenské choutky, přesunul se do Chile, zvolil si kariéru vojáka, oženil se s neméně perverzní Lucíou (Gloria Münchmeyer) a 11. září 1973 nastolil vládu vojenské junty. Když byl dlouho po odstavení od moci obviněn z korupce a zpronevěry, simuloval vlastní smrt, aby se vyhnul stíhání.

Snímek sleduje hraběte v současnosti coby staříka s chodítkem, který žije na izolovaném statku s manželkou Lucíou a věrným sluhou Fjodorem (Alfredo Castro), je otrávený životem a hodlá zemřít, tentokrát doopravdy. Na statek proto přijíždí jeho pět vzájemně rozhádaných potomků, kteří se se svou matkou hodlají porvat o Pinochetův ukrytý majetek. Krátce po nich se však u generála objeví i mladá jeptiška Carmen (Paula Luchsinger) s tajným posláním, jež upírovi vrátí chuť do života.

Diktátor 20. století již vstal z mrtvých například ve filmu Už je tady zase, v němž se Adolf Hitler probouzí v současném Německu. Směšnost palácového převratu a vládnoucí kliky po smrti sovětského vládce pak vykresluje vybroušená britská komedie Ztratili jsme Stalina. Zatímco oba zmíněné snímky spojuje zcela nepokrytý, velmi hlasitý výsměch těm, o nichž vyprávějí, postava Pinocheta je v Hraběti podávaná s jistou dávkou ambivalence. Ta nepanuje na přímce dobro/zlo, režisér se masového vraha nesnaží nikterak ospravedlňovat, ale spíše na škále směšnost/tragičnost.

Hrabě není nijak zvlášť kousavou politickou satirou. Premisu, že historicky výrazní pravicoví politici jako Pinochet či Thatcherová jsou upíři, kteří vysávají krev výhradně zástupcům nižší třídy, zatímco bohaté nechávají v klidu žít, však můžeme považovat za trefnou. Snímek obsahuje i několik vtipných scén založených většinou na wtf momentech či na nepřiměřeném násilí. Samotný Pinochet působí směšně pouze svou vyprázdněností, ta však zároveň i děsí.

„Chce ze mě vyhnat ďábla, ale já v sobě nic nemám,“ říká generál se smutným úšklebkem svému sluhovi o jeptišce Carmen a shrnuje tím jistým způsobem celou svou podstatu. Chtěl by být vzpomínaný jako velký státník, obávaný krutovládce či alespoň pořádný vrah. Vědomí, že ho většina Chilanů považuje za bezskrupulózního zloděje, jenž se pro vlastní prospěch neštítil ničeho, ho nade vše sžírá.

Na sklonku života tak Pinochet nelituje desítek tisíc zničených nevinných životů, ale vlastní obyčejnosti a banálnosti, poznání, že za tím vším nebyla žádná velká idea ani bytostné zlo, pouze licoměrná snaha mít se dobře. Tímto objevením vlastní ubohosti paradoxně jinak zavrženíhodná postava získává tragickou až existenciální dimenzi.

Podobu perverzního, groteskně odporného zla přebírá místo generála jeho sluha Fyodor, bývalý velitel mučicího centra Villa Grimaldi, které, na rozdíl od samotné postavy, skutečně existovalo. Podlézavý poskok živící se lidskými výkaly se zálibou v „lízání análu ovčáků“ s láskou vzpomíná na pálení prsou elektrickým proudem, vraždy a jiná zvěrstva prožitá pod Pinochetovou záštitou v sedmdesátých letech. Zůstává otázkou, proč si tvůrci pro připomenutí zločinů režimu a karikování zla museli vymyslet fiktivní postavu a tuto funkci nepřenechali samotnému Pinochetovi.

Celkovou nejednoznačnost snímku podporuje i jeho formální stránka. Kdo by čekal barevnost a zběsilý střih jako v letošním upírském Renfieldovi s Nicolasem Cagem, nemůže být dál od pravdy. Hrabě působí, jako by se natáčel na černobílý filmový materiál, a vizuálně mu dominují scény, v nichž se figury ocitají v kontrastu s nekonečně rovnou krajinou za nimi, často spojené se sledovacím záběry na jejich plahočení odnikud nikam.

Film, jenž má žánrově nejblíž k černé komedii, tak esteticky na první dojem působí, jako by ho natočil Béla Tarr, Miklós Jancsó, Andrej Tarkovskij či Carlos Reygadas. Vysokou stylizaci ovšem vzápětí systematicky nabourávají brakové prvky jako dekapitace koně gilotinou či vzlety upírů evokující dojem, že herce jsou do vzduchu tažení na lanech.

Právě přepínání mezi vysokým a nízkým, komedií a hororem, melancholií a výsměchem způsobuje, že zhlédnutí Hraběte nevyvolá žádnou jasně rozpoznatelnou zamýšlenou emoci. To je také důvod, proč můžeme v temných koutech internetu najít komentáře Pinochetových příznivců, kteří snímek viděli a nemohou si vynachválit, jak jejich vzor zatočil s „komunistickou pakáží“.

Jedince schopné bazálního morálního usuzování však Hrabě může kromě pobavení přimět i k úvahám o tom, jak trapně přízemní a obyčejné mohou být pohnutky k páchání velkého zla. A že není od věci chránit si krk pokaždé, když někdo začne mluvit o neviditelné ruce trhu.