Deset filmů, které předpověděly budoucnost v často bizarním a znepokojivém duchu

Na seznam nebudeme zařazovat nadčasová futuristická díla jako 2001: Vesmírná odysea nebo Blade Runner a zaměříme se na ty filmy, které namísto technického progresu správně předpověděly různé události. Ať už jde o tajemné úmrtí, globální pandemii nebo jadernou havárii, některé snímky s odstupem let prokazují věštecké schopnosti a jejich předpovědi se vyplňují detailněji než ty, které souvisí s vývojem lidské společnosti na komplexnější úrovni. Jistě, tvůrci se občas trefí do černého čirou náhodou, ale o to více jsou výsledné podobnosti pozoruhodné, úsměvné či ryze znepokojivé.

Začínáme houfně probíraným filmem Stevena Soderbergha, který pojednává o smrtící pandemii a jejím dopadu na zdevastovanou společnost. Pochopitelně nejde o první snímek svého druhu – za všechny předchůdce vzpomeňme jen na Smrtící epidemii z roku 1995. Nákaza ale triumfuje realistickým znázorněním všemožných konspirací a dezinformací, které samotné onemocnění, jeho původ i možnosti léčby doprovází. A které se ve velkém vynořují i v dnešní době, kdy ve světě řádí pandemie koronaviru. Ta sice zdaleka nedosahuje takové úmrtnosti jako nákaza ve filmu, ale společenskou odezvu a termíny jako „sociální distance“ odhadli Soderbergh se scenáristou Scottem Z. Burnsem obdivuhodně. Ve filmu šířil konspirace o nemoci a jejím léku Alan Krumwiede s tváří Juda Lawa, dnes je internet zavalený spiknutími a šarlatány, kteří prodávají vlastní léčivo na covid-19. Z pohledu dneška opravdu neexistuje jiný snímek, který by svůj námět v reálném světě lépe zúročil.

Nelze moc pochybovat, že režisér Gareth Edwards (Godzilla) zamýšlel svůj celovečerní debut z roku 2010 jako metaforu o vztazích Mexika a USA. V nízkorozpočtové sci-fi Zakázaná zóna se Mexiko ocitá ve vojenské karanténě poté, co na jeho území havaruje vesmírná sonda s mimozemskými vzorky. Ty začnou bujet životem a americká vláda zabraňuje vetřelcům ve vstupu do země tím, že na hranicích s Mexikem postaví gigantickou zeď. Nápad roku 2018 skutečně zrealizoval prezident Donald Trump, přičemž zeď mezi USA a jeho jižním sousedem měla definitivně zatnout tipec převádění mexických imigrantů do země. Edwardsova vize se naplnila takřka do puntíku, a byť napůl dokončený projekt dostal stopku od nového prezidenta Bidena, jeho zkompletování rozhodně není vyloučené.

Znepokojivý horor od režiséra Jaume Collet-Serry zachycuje noční můru jedné obyčejné rodiny, která se rozhodne adoptovat zdánlivě nevinnou a milou devítiletou dívku Esther (Isabelle Fuhrman). Její chování je ovšem stále podezřelejší a nakonec vychází najevo, že se jedná o třiatřicetiletou ženu se vzácnou hormonální poruchou. Ač se tomu nechce věřit, podobný případ se začal odvíjet roku 2019 na Floridě. Manželé Kristine a Michael Barnettovi adoptovali Natalii, ukrajinského a údajně šestiletého sirotka. Brzy však pojali podezření, že mají co dočinění s minimálně dvacetiletou dívkou, což jim následné lékařské prohlídky v podstatě potvrdily. Před Natalií se oba pěstouni přestali cítit bezpečně a Kristine údajně přežila pokusy o zabití, spočívající například v otrávení kávy. Případ stále není vyřešený a nikdo přesně neví, kolik je záhadnému sirotkovi let – odhady se pohybují v rozmezí od 16 do 30 let.

Od ryze tajuplných vizí se na skok přesuneme k něčemu trochu odlehčenějšímu, byť ještě více bizarnímu. Sérii Žraločí tornádo, jejíž koncept spočívá ve stovkách žraloků, unášených při cyklonech na pevninu a napadajících nepřipravené lidi, samozřejmě nemůžeme brát vážně. Jde o céčkový výtvor nechvalně proslulé společnosti Asylum, v němž lidské končetiny poletují stejně směšně jako mořští predátoři, kteří ve vzduchu zvládají na své oběti cílevědomě útočit. Žralok, jenž dopadl na pevninu rovnou z oblohy, už ale dávno není jen výmyslem filmařů. Obyvatelé australského státu Queensland zažili své vlastní a o poznání mírnější „žralokonádo“ roku 2017, kdy cyklon Debbie odnesl nebohého jeden a půl metru dlouhého žraloka bělohlavého rovnou do blízkosti lidských příbytků. Jeden z největších smolařů živočišné říše byl promptně navrácen do oceánu, ale už mu nebylo pomoci. Přirovnání k filmu je velmi nadnesené, ale svým způsobem nevyhnutelné. Jen si představte, že vám během procházky spadne k nohám skutečný žralok. Pak možná rychle poběžíte pro motorovku jako Ian Ziering na výše přiloženém snímku.

Hloubavé filosofické sci-fi od sovětského mistra Andreje Tarkovského se odehrává v tajemné Zóně, v níž neplatí tradiční zákony fyziky, kam se vydávají turisté po boku průvodce (Alexander Kaidanovsky). Snímek disponuje fantastickými motivy, ale také syrovou atmosférou odlehlého a neobývaného místa, v němž se odehrálo cosi, co bude lidi navždy přitahovat a zajímat. A když roku 1986 došlo k jaderné havárii v Černobylu, vize Stalkera se začala částečně naplňovat. Prostředí kolem místa neštěstí je známé jako Uzavřená zóna Černobylské jaderné elektrárny a lidé z celého světa platí, aby mohli nasát atmosféru a z první ruky spatřit dopad, který má nezhojitelná tragédie na okolní ekosystém. Správný průvodce po tomto pověstném ukrajinském území si po vzoru slavného filmu říká stalker.

Japonský horor z roku 2002 i jeho americký remake s Jennifer Connelly mají společnou jednu znepokojivou sekvenci, která byla pomyslně duplikována v reálném světě. Mladá žena se v ní utopí po pádu do rozsáhlé vodní nádrže na střeše bytového komplexu, přičemž smrti předchází její podivné a nevysvětlitelné chování. V podstatě totéž se odehrálo v losangeleském hotelu Cecil v únoru 2013, kdy byla studentka Elisa Lam nalezena bez známek života ve vodní nádrži na střeše. Mnoho lidí upozorňovalo na podobnosti s filmy, které nekončily jen u pádu do hluboké nádrže. Záběry z průmyslové kamery ve výtahu rovněž odhalují Elisyno podivné chování, což opět koresponduje s děsivou výtahovou sekvencí z obou snímků. Celý případ je dodnes tak nejednoznačný, že inspiroval vznik dokumentární série Netflixu s názvem Na místě činu: Zmizení v hotelu Cecil.

Kritiky rozcupovaná adaptace oblíbené videohry si v průběhu let našla své fanoušky. Jednak díky obsazení hereckých matadorů Boba Hoskinse a Dennise Hoppera, jednak i z docela jiného, neočekávaného a mrazivého důvodu. V závěru filmu totiž dochází ke kolizi našeho světa (konkrétně New Yorku) s tím, který pod zemí obývá krutý vládce Koopa. Můžeme vidět záběry na Světové obchodní centrum, přičemž pověstná Dvojčata nejprve čelí fatálnímu poškození, než se zcela ztratí z dohledu. To vše viděli diváci v kinech celých osm let před teroristickými útoky 11. září.

Snímek o zombie apokalypse a posledním přeživším v ulicích New Yorku se, doufejme, nikdy realitou nestane. Přesto se mu ale povedlo předpovědět jednu událost, s níž roku 2007 asi počítal jen málokdo. Ve scéně, kdy osamocený Robert Neville (Will Smith) prochází opuštěnými kulisami Times Square, si můžeme všimnout velkého plakátu s logem, které je takřka identické s filmem Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti. Ten se v kinech objevil až o devět let později a nabídl vůbec první zápolení dvou ikonických superhrdinů DC v jednom hraném filmu. Nejde o zcela náhodné věštění budoucnosti – Já, legenda ostatně zaštítila společnost Warner Bros., která produkuje množství DC komiksů a stojí také za pozdějším a zde nenápadně avizovaným crossoverem Zacka Snydera. Přesto jde o působivou předpověď, která si co do hravosti v ničem nezadá třeba s jedním slavným animovaným seriálem.

Žlutou animovanou rodinku jsem předeslal v závěru minulého odstavce a na tomto seznamu nesmí chybět. Tvůrci Simpsonových dlouhodobě dokazují, že na předpovědi budoucích událostí jsou machři, jimž se v oboru nikdo nevyrovná. A tuto pověst potvrdil tým kolem režiséra Davida Silvermana také v případě zatím jediného celovečerního filmu, který se do kin podíval roku 2007. Byť musíme brát jednotlivé podobnosti s nadhledem, jisté paralely k současné pandemické éře jsou nepřehlédnutelné. Ve filmu se Homerovou vinou ocitá celý Springfield v karanténě ve skleněné báni, o čemž rozhoduje nedůvěřivá republikánská vláda v čele s prezidentem – celebritou. Nejde sice o Trumpa, jehož prezidentování předpověděl seriál už mnohem dříve, nýbrž o tehdejšího kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera, což ale na vyznění vtipu moc nemění. A co víc, do všeho je zapletený také Tom Hanks, jenž provádí reklamou na „Nový Grand Canyon“ v místě, kde leží zapovězený a izolovaný Springfield. Svůj animovaný výstup zakončuje slavný herec v potitulkové scéně slovy: „Tom Hanks vám vzkazuje, jestli mě někdy potkáte, nechte mě, prosím, být.“ A tím dokresluje vtipnou paralelu k vlastní nákaze koronavirem, která byla loni v březnu v médiích hojně propírána.

A na závěr jeden aktuální případ z hudebního světa, který se vtipně otírá o Velkou Británii. V loňské komedii Eurovize, názvem odkazující ke každoroční mezistátní pěvecké soutěži, se Will Ferrell a Rachel McAdams vypravili reprezentovat Island do hudebního klání Eurovision Song Contest. Často vysmívaná show bývá spíše odrazem extravagance než talentu, na což komedie Davida Dobkina (Nesvatbovi) zábavně poukazuje. A neodpouští si ani jízlivý vtípek na adresu Velké Británie, jejíž zástupkyně ve filmu odchází s nulovým skóre. Herec Dan Stevens, jenž ztvárňuje ruského zpěváka Alexandera Lemtova, to komentuje slovy: „Je docela dobrá, ale VB každý nenávidí, takže nula bodů.“ Hercovo vědomé shození vlastní rodné země mělo nečekanou a pikantní dohru, když o rok později na skutečné Eurovizi „zazářil“ Brit James Newman, odcházející se svěšenou hlavou a s nulou na svém bodovém kontě. Byl vážně tak špatný, nebo Británii opravdu všichni nenávidí?