Zdeněk Svěrák

Myslíte si, že znáte české komedie nazpaměť a poznáte z nich každou hlášku? To je sice možné, ale tentokrát si vás vyzkoušíme trochu z něčeho jiného a procvičíme i vaši pozornost. Zvládnete poznat ty největší tuzemské klasiky podle jediného záběru?

V československém filmu druhé poloviny 20. století můžeme vysledovat řadu proudů či tvůrčích uskupení, jež se od sebe nějakým způsobem odlišovaly. Zatímco 60. léta máme spojená hlavně s uměleckými, poetickými i sociálně kritickými snímky nové vlny, v těch 70. slavily úspěch chytré komedie z pera Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Byla by však škoda zapomínat na další geniální filmaře, kteří právě v těchto dekádách slavili největší úspěchy.

Armáda se krátce po sametové revoluci stala oblíbeným ztělesněním neduhů socialistické společnosti. Na konci května 1991 měl premiéru komediální Tankový prapor, o pouhý měsíc později se v kinech objevila komornější, méně divácky vděčná a notně temnější Tichá bolest, která navzdory svým nesporným filmařským kvalitám právě ze zmíněných důvodů větší ohlas nevyvolala. A o další rok později spatřila přítmí kinosálů vojenská řachanda Černí baroni. Všechny tři snímky se vracely do tuhých poměrů 50. let a hořkosladce zobrazovaly absurdní byrokracii zelených hlav.

Samotného a nikdy neexistujícího Járu Cimrmana si za půlstoletí národ tak oblíbil, že po něm začal pojmenovávat ulice, školy, rozhledny, studánky, přírodní scenérie a řadu turistických míst po celé České republice. Cimrman obsadil republiku mnohem více než kterýkoli český velikán. Ani Smetana, Dvořák, Jirásek, Němcová nebo Masaryk nedostávají v českých městech a obcích či přírodních rezervacích tolik prostoru jako Jára Cimrman.

Osmapadesátiletý Brad Pitt už prohlásil, že pomalu cítí svůj herecký důchod, respektive že už dlouho nebude moct ve filmech dělat kaskadérské kousky a ukazovat obnažené tělo. Akční komedie z japonského rychlovlaku, kde hraje nájemného zabijáka s přezdívkou Beruška, je jedním z těchto posledních vehiklů, kde nás může přesvědčovat o své fyzické kondici. A zároveň je to právě i film o odchodu na odpočinek. Pro většinu aktérů příběhu věčný.

Minulý čtvrtek se v kinech neobjevila žádná významnější novinka, která by ohrozila dosavadní lídry žebříčku tržeb a návštěvnosti českých kin. Vedení drží Batman s Robertem Pattinsonem, o jedno místo si naopak pohoršilo Svěrákovo Betlémské světlo.

Propagace české kinematografie začíná být čím dál zoufalejší. S filmem Betlémské světlo dosáhla prozatímního vrcholu. Těžko na to reagovat jinak než otevřeným dopisem všem „piáristům“ a „piáristkám“.

Dnes večer (ve 22:15 na Primě) si v televizi můžete připomenout legendární komedii pojednávající o fantomu restaurací a jídelen v podání herce Josefa Abrháma. Pojďme si připomenout pozadí vzniku snímku režiséra Ladislava Smoljaka a scenáristy Zdeňka Svěráka. PŮVODNÍ TEXT Z ROKU 2010: Jiří Menzel scénář Zdeňka Svěráka o falešném vrchním odmítl. Zdál se mu příliš řídký. Ladislav Smoljak ovšem vycítil ohromný potenciál látky a z komedie Vrchní, prchni udělal svůj vůbec nejlepší film. Když ho potom Menzel viděl, řekl mu: "Vidíš, takhle hezky bych to já nikdy nenatočil."

Některé pohádkové náměty se zpracovávají stále znovu. Nejoblíbenějšími jsou samozřejmě klasiky jako Popelka, Kráska a zvíře nebo Šípková Růženka. Tyto pohádky najdeme i v naší filmové a televizní tvorbě, některé dokonce i v různých verzích a úpravách. Máme však i své národní.