Betlémské světlo je nejhorší film Jana Svěráka. Místo českého Muže z Acapulca úmorný odvar Vratných lahví

Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už psaní nejde jako dřív. Nedokončené povídky se mu hromadí v hlavě, jejich postavy vylézají na denní světlo a dožadují se, aby autor pokračoval v ději. Všichni něco chtějí. Fotograf Matěj (Vojtěch Kotek) chce získat nedobytnou lékárnici Vendulu (Tereza Ramba). Pan Bohumil (Vladimír Javorský) prosí, aby udělal zázrak – zbavil jeho syna Downova syndromu. Automechanik Bakalář (Ondřej Vetchý) by chtěl být léčitelem. Do toho ještě vstupuje Šejnohova manželka (Daniela Kolářová), která si myslí, že už by měl psaní nechat a konečně se pořádně věnovat jí.

Když Jan Svěrák točil filmy jako Obecná škola, Kolja či Tmavomodrý svět, hrdě jsem ho řadil mezi své oblíbené režiséry. Hořkou komedii Vratné lahve, zabývající se primárně tématem stáří, už jsem považoval za určité přešlapování na místě. Loutkové dobrodružství Kuky se vrací bylo nepříliš významným, ale přece jen sympatickým úkrokem stranou. Následující dva snímky Tři bratři a Po strništi bos už ale představovaly režisérův úpadek. Jak ztvárnění tria klasických pohádek, tak prequel Obecné školy byly řemeslně ucházejícími, v zásadě ale zcela zbytečnými díly, které natolik schopný a zkušený tvůrce zkrátka už neměl zapotřebí. A novinkové Betlémské světlo, jehož scénář Jan napsal na základě otcových povídek, úpadek režisérovy tvorby naneštěstí naplno stvrzuje.

Popravdě úplně nedokážu říct, o čem má film vlastně být (což se mi u Svěrákových filmů dříve nestávalo). Jedním z témat je bezpochyby autorská krize. Zažívá ji protagonista, jenž už není schopný přijít s kloudnou myšlenkou, popřípadě ji pořádně rozvést. Postavy z rozdělaných povídek ho doslova pronásledují a žádají, aby se jim plně věnoval a dle jejich požadavků řešil jejich problémy. Snímek má díky tomu prvky magického realismu, má to však dva háčky.

Chvílemi není příliš jasné, do jaké míry je scéna, jíž právě sledujeme, reálná, a do jaké pouhou protagonistovou vizí. Šejnoha se při psaní svých povídek nechává inspirovat skutečnými lidmi a situacemi, které sám zažívá, a ty pak ve své hlavě různými způsoby dále rozvádí. Někdy ale opravdu nejde jednoznačně rozlišit, zda zrovna mluví se skutečným automechanikem, nebo pouze se svou představou dané osoby. V některých scénách se to sice po chvilce vyjasní, ne však vždy.

Problematičtější ovšem je, že tento motiv, jenž mohl (a zřejmě i měl) být hlavním hnacím motorem filmu, je využitý naprosto mizivě. Nechci být vůči Janu Svěrákovi neférově přísný, ale troufám si tvrdit, že většina diváků, která někdy viděla kvalitní film pracující s fantazií hlavní postavy (nejvíce se nabízí srovnání s geniálním Mužem z Acapulca s J. P. Belmondem), by na základě totožného námětu dokázala přijít s (výrazně) více audiovizuálními a scenáristickými nápady.

Oscarový režisér se ale při ztvárňování pasáží, v nichž Šejnoha vymýšlí scény a rozmlouvá se svými postavami, drží strašlivě a nepochopitelně při zemi. Lze si snadno představit, že například při scénách Kotkova svádění Ramby, ozbrojeného přepadení zaměstnanců pošty či letu porouchaného nákladního letadla by mnozí režiséři se stejným rozpočtem (necelých 39 milionů korun) dokázali plátno doslova rozzářit a udělat z jednotlivých segmentů malá mistrovská díla, která budou chtít diváci kvůli jejich opojnosti co nejdříve vidět znovu.

V tomto filmu jsou však potenciálně slibné scény natočené ve většině případů zcela rutinně. V případě začínajícího tvůrce s omezenými finančními a produkčními možnostmi by takový výsledek byl pochopitelný. Mnohem hůře ale v případě zkušeného filmaře s velkým (a zaslouženým) renomé, celosvětovými úspěchy, disponujícím na poli domácí kinematografie jedinečnou pozicí z hlediska produkčních možností. Je to vážně smutné, protože třeba i (v mnohém strašná) sedm let stará komedie Milana Cieslara Život je život dokázala ve scénách, odehrávajících se v něčí hlavě, prezentovat více tvůrčí hravosti a invence, než je k vidění zde.

Jediným možným protiargumentem vůči kritice nevyužitého potenciálu by mohlo být, že film se snaží věrně vystihnout omezenou a pokročilým věkem uvadající hrdinovu představivost. Osobně mi ale možnost takové míry sofistikovanosti nepřipadá pravděpodobná, protože film ji za celou dobu nijak nepřipouští. Postavy si svému tvůrci nestěžují, aby jejich příběh či konkrétní pasáže vymyslel lépe a rafinovaněji, vždy jim jde pouze o jejich osobní blaho.

A pokud snad chtěl Jan Svěrák snímkem reflektovat svou vlastní autorskou krizi (čemuž také příliš nevěřím), pak ani tady nejde o žádnou výhru. Šejnohova kariéra tu režisérovu ničím výrazně nepřipomíná a stěžovat si na to, že máte rozděláno několik projektů a žádný nejste schopný dotáhnout do uspokojivého konce, je samo o sobě příliš obecné a v podstatě i banální. Tedy alespoň v podání tohoto snímku.

Vzhledem k obsazení Zděnka Svěráka a Daniely Kovářové do rolí manželů důchodového věku se pak vyloženě nabízí srovnání s patnáct let starými Vratnými láhvemi. I zde se částečně řeší stáří a některá jeho specifika. Důraz je kladen zejména na Šejnohovo podlomené zdraví (musí brát léky na srdce). Ovšem zatímco Vratné láhve dobře fungovaly minimálně z hlediska jednotlivých podzápletek a konkrétních scén, Betlémské světlo nic takového nenabízí. Trefných postřehů o podzimu života, popřípadě letitých partnerských vztazích, je minimum a v hlavě neutkví prakticky žádný.

Uzavření obou hlavních dějových rovin (autorské i partnerské) pak přichází náhle, bez silnější opory v předchozích událostech. Nic z ničeho pořádně nevyplyne, navíc poslední půlhodinu se film už hodně vleče a téměř nikam nevyvíjí. Kvůli tomu i (jinak standardní) stominutová stopáž zde působí přehnaně a úmorně.

A na to, že film má být primárně komedií, kvalitního humoru opravdu příliš nenabízí. Částečně o tom vypovídá už to, že jedním z nejpamátnějších vtipů zde je, že když si Vendula Terezy Ramba v jedné scéně stěžuje, že jí její postava přijde plochá (v čemž má pravdu), Kotkův Matěj ji rukou chytne za prso a okomentuje to slovy: „Mně se nezdá.“ Pokud vám to přijde chytré a náramně vtipné, film si nepochybně skvěle užijete. A určitě nejen proto, že obdobně čuňáckých gagů a hlášek je zde více.

Píše se mi to opravdu těžko, ale Betlémské světlo je pro mě v tuto chvíli nejhorším filmem Jana Svěráka. Z Třech bratrů a Po strništi bos jsem měl sice podobně chabý divácký zážitek, v jejich případě jsem to ale přičítal hlavně nedostatečně zajímavým látkám. Betlémské světlo oproti dvěma předešlým titulům jistý potenciál nepochybně mělo, ale neproměnilo ho. Od statusu naprosté katastrofy tak snímek dělí především solidní herecké výkony všech zúčastněných. To ale na dobrý film vážně nestačí.