Chytlavé melodie a nesmrtelné hlášky z Ať žijí duchové! stále skvěle fungují, i když jde o produkt své doby

Národní filmový archiv zdigitalizoval populární hudební komedii Ať žijí duchové!, kterou tak během léta můžeme očekávat v kinech po celém Česku. Skvělá záminka připomenout si film, díky němuž se můžeme vrátit do svého dětství v roce 1976, kdy vznikl. I když jsme se možná narodili třeba o dvacet let později.

Byla možná chyba si Ať žijí duchové! kvůli tomuto textu pouštět, protože teď celý den nemůžu dostat z hlavy otravně chytlavé melodie Jaroslava Uhlíře, pro nějž šlo o první filmovou zakázku. Přivedl ho Zdeněk Svěrák, tehdy především scenárista, jehož hvězda stoupala. Rok před Ať žijí duchové! uvedl Na samotě u lesa a Marečku, podejte mi pero!, pro jeho kariéru přelomové filmy. Svěrákovi byl námět zadán, rozhodl se tedy udělat si to pro sebe zajímavější a dodal do příběhu hudbu. A bylo to samozřejmě skvělé rozhodnutí, protože těžko říct, jestli bychom si Ať žijí duchové! pamatovali ještě po půlstoletí, kdyby byl stejný příběh pouze odvyprávěn.

Zároveň by byla chyba redukovat snímek na pouhý soundtrack. Živá režie Oldřicha Lipského skvěle souzní se svižnými dialogy, kde padá jedna hláška za druhou. Výborně obsazení dětští herci dokážou často na malém prostoru zabydlet svou postavu tak, že do kluka, co má pár řádků dialogu a většinou stojí na pozadí scény, si jde projektovat konkrétní charakter. A ty triky! Falešná perspektiva trpaslíků si v ničem nezadá s Peterem Jacksonem.

Ať žijí duchové! je film, který je geniální v každém svém okamžiku. Méně funguje jako celek. Děti na své cestě k získání hradu nečelí žádné opravdové překážce a každý náznak problému se vyřeší v další scéně. Hrdinové nemají osobní konflikt, Dlouhý Janek coby oficiální protagonista funguje stěží víc než jako avatar celé tlupy. Jediný konflikt má Leontýnka, která musí přijmout smrtelnost. Byť je přeci jen maličko podivné, jak nakonec desetiletá dívka a čtrnáctiletý kluk pobíhají po louce a zpívají, jak „si na sebe počkají“. Jako by film neměl dost jiných prvků, okolo nichž by se dalo vystavět rozuzlení, a které jsou promptně opuštěny.

Ale nic z toho nikoho při sledování netrápí a trápit nepotřebuje. Ať žijí duchové! se zkrátka víc soustředí na výstavbu humorných okamžiků než na odvyprávění složitého příběhu, což je zcela v pořádku.

Za větší diskuzi možná stojí, že Ať žijí duchové! je vskutku vrcholné normalizační dílo. Film existující v jakémsi vzduchoprázdnu, kde všechno jde, když se chce, ale nesmí se o tom moc přemýšlet.

Příběh rozhodně nepropaguje nezájem o veřejný život, jak si často s normalizací spojujeme, děti naopak se vší vervou bojují o to, aby získaly do svých rukou místní hrad a mohly ho proměnit ve svou klubovnu. Stojí proti nim zlý pseudokapitalista Jouza, který by na hradě raději pěstoval žampióny. Jaký zákeřný plán!

Je trochu legrační, že když se nad příběhem zamyslíme z pohledu dospělého, přitroublý Jouza a Černá kronika po jeho boku jsou ve skutečnosti jediní s produktivním nápadem, co udělat s rozpadající se zříceninou. Ostatní představitelé výboru drží palce dětem, ale jsou naprosto impotentní ve snaze k jejich plánu nějak přispět. Úmorná rezignace Vlastimila Brodského je skoro nepříjemná na sledování. Jediný důvod, proč děti dosáhnou svého, je, že se na jejich stranu doslova přidají nadpřirozené síly.

Mezi dětským světem, kde opravujete hrad se svými kamarády strašidly, a dospělým světem, kde byste mohli tuto zkušenost nějak uplatnit v praktickém životě, není žádná spojnice. Ve skutečnosti je víc než jasné, že pokud by se odnikud nezjevil Jiří Sovák a jeho banda skřítků, děti by skončily s prázdnýma rukama. Tedy pardon – s košíčky v rukách při sběru žampionů. Což by bylo hrozné!

Děti žijí v tak oddělené rovině existence, že žádné z nich nepotkáme v prostředí jejich domova (s výjimkou kluka bydlícího v nepřehledné zatáčce, kterému přistane v posteli opilý Jouza). Nevidíme je s jejich rodiči a neumíme si představit, jak by z nich mohli vyrůst dospělí, kteří někdy dosáhnou svých cílů. Tak totiž dospělí lidé ve světě Ať žijí duchové! nefungují – a ti, co se o něco aktivně pokouší, nedejbože formou pěstování žampiónů, jsou vykreslení jako padouši. (Omlouvám se, že se pořád vracím k těm žampionům, ale já prostě chci nějakou spravedlnost pro chudáka Jouzu!)

Tohle není pouze důsledek toho, že Ať žijí duchové! je produkt normalizační kinematografie, podobné tendence bychom našli v dětském žánru obecně. Nakonec i v Harry Potterovi musí proti zlému kouzelníku Voldemortovi bojovat jedenáctileté děti, protože dospělí nejsou schopní ho zastavit. V tomto případě se ale autorka pokusila alespoň nějak vysvětlit, proč tomu tak je, a Harryho agenda i jedinečnost jsou jasně pochopitelné. Navíc lekce, které se Harry naučím, bude moct jednou uplatnit k tomu, aby byl řádným a úspěšným dospělým. V Ať žijí duchové! sledujeme řadu schůzek a jednání, která všichni respektují jako nástroj změny, přesto nikam nevedou. Není ani pojmenováno, kde je přesně problém. Čeho by muselo být dosaženo, kdo by musel být osloven, aby to šlo? Děti nemají žádný jiný plán než čekat, jak to dopadne, a pomůže jim jen nadpřirozená náhoda.

Ať žijí duchové! se na jednu stranu tváří, jako by vybízeli k přinejmenším lokální angažovanosti, přitom ale jejich svět nemá pevný tvar a není jasné, co by vlastně měli lidé dělat, když oficiální cesta se zdá zcela neschůdná. Jen Jouza zvládne ze dne na den objednat 200 pribiňáků navíc, ale Jouza je zlý člověk! Pravděpodobně toho dosáhl nějak nekale. Nikdo nechce být jako Jouza! Takže hádám, že nezbývá než čekat na zázrak.

Rád bych věřil, že šlo ze strany Zdeňka Svěráka o záměrně podvratnou práci – kolují zvěsti o tom, co všechno se muselo škrtat a přepisovat, aby byli cenzoři spokojení. A několik hlášek má osten, když si je tak chceme vyložit: „Dneska se ten původ bere zase jinak, víš?“ Na druhou stranu mi Svěrák nedávno řekl, že do žádného svého filmu nikdy vědomě politický komentář nevkládal, tak je možné, že reflexe normalizační rozbitosti je tu zcela samovolná. Ať žijí duchové! není ani funkční propaganda, z pochopitelných důvodů ale ani funkční satira. Což je nakonec velmi výpovědní. Velmi normalizační.

Jak ale vidíte ze závěrečného hodnocení, není to něco, co by mi zabránilo se během Ať žijí duchové začít dusit nostalgií. Protože i když jde o film předcházející mě o pár desítek let, jako malý jsem s ním strávil hodně času a pamatuju si ho prakticky nazpaměť. Jde v mnoha ohledech o vynikající produkt, na němž pracovalo obrovské množství nesmírně talentovaných filmařů. Takže tohle je jen takové zamyšlení navíc. Protože už nejsme děti, tak se i o věcech z našeho dětství můžeme bavit jako dospělí, že ano...

Nakonec bych neváhal ani vteřinu a na Ať žijí duchové vzal klidně nejmladší generaci. Nic z toho, co jsem rozebíral, z něj nedělá „škodlivý film pro děti“, jen zjevný produkt své doby. Přesto si trvám na tom, že bych mnohem víc ocenil farmu žampionů než nějakou klubovnu malých capartů.