„Jak je to možné, soudruhu?!“ Rekordní Tankový prapor stále baví svou absurditou

Zatímco Tichá bolest a Černí baroni mapovaly osudy pétépáků, tedy příslušníků pomocných technických praporů, jež se rekrutovali převážně z politicky nežádoucích osob, hrdinové Tankového praporu se (zatím) režimu nezprotivili – byli pouze odvedení v rámci povinné vojenské služby. Snímek sleduje mladého rotného Dannyho Smiřického (Lukáš Vaculík), před odchodem na vojnu studenta filosofie, který je roku 1953 ve vojenském prostoru Kobylec přiřazený k jednotce tankistů.

V souladu s částečně autobiografickým románem Josefa Škvoreckého sledujeme Dannyho očima (a občas i jeho vnitřními monology) nesmyslnost vojenské mašinérie. Důstojnická sebranka, z níž nejvýrazněji vystupuje teatrálně přehrávající Miroslav Donutil jako nadporučík Růžička, se snaží prokývat a prosoudruhovat k lepším zítřkům a odmítá jakoukoli neposlušnost.

Totalitnost stalinistického režimu zastupuje major Borovička přezdívaný Malinkatý ďábel v možná nejlepší roli Romana Skameneho. Zapřisáhlý milovník řádu se během namátkových kontrol neustále diví, že kobylecká posádka nefunguje zcela ideálně, a pronáší humorné, leč děsivé věty typu: „V dolech poznáte, co je to vláda lidu“ Nebo: „Vy pořád spoléháte na svou chytrost, ale to se v lidově demokratickém státě přepočítáte!“

Jeho přirozeným protihráčem je rotný Smiřický, na jednu stranu inteligentní a přemýšlivý, svým posmutnělým mlčením zdůrazňující nesmyslnost zobrazované armády. V rámci povinné vojny jsou totiž mladí muži oficiálně připravovaní na možnou válku proti imperialistickému Západu, zároveň by však kvůli zastaralosti techniky a neschopnosti svých nadřízených ve skutečné vřavě nemohli přežít. Není divu, že armáda zde existuje jako funkční metafora pro celou socialistickou společnost, rovněž navenek předstírající aktivitu a ochotu prát se za ideály, v jádru však tlející a zmítanou nízkými osobními cíli.

S těmi se nepříliš úspěšně vyrovnává i Smiřický, ve flashbacích stále vzpomínající na svou nedostupnou civilní lásku Lizetu (Ivana Velichová) a v současnosti zahajující románek s milou Janičkou (Simona Chytrová), bohužel manželkou jednoho z důstojníků. Z dnešního pohledu by se šlo zaměřit na to, že ženské postavy v čele s četařkou Babinčákovou (Martina Adamcová) zde slouží pouze fyzické potěše mužů.

Vzhledem k exploatačním filmům jako Playgirls či Nahota na prodej, které režisér Vít Olmer točil v první polovině 90. let, je jasné, že se snažil možností „svobodné“, státem necenzurované filmařiny využít naplno. Zplošťující pohled na ženy je však v tomto snímku, jenž karikuje armádní/sociálněrealistický pohled na svět, přece jen na místě. Jak se explicitně praví: „Co hlavně vidíme v ženě? Soudruha, soudruzi!“

Nejen nahota, lascivnost a pubertální voyeurství, ale i časté vulgarismy se snaží budit dojem syrovosti, naturálnosti a upřímnosti, jež československým filmařům (a divačkám a divákům) na plátnech kin tak dlouho chyběla. Často jsme svědky kontrastů mezi obrazem a zvukem – zatímco některý z důstojníků zaníceně mluví o socialistických hodnotách, vidíme vzpomínky z vojenského života, jenž je zcela nedůstojný a přízemní. Právě na tyto vděčné momenty se scénář Olmera a tehdejšího novináře Radka Johna soustředil a ze Škvoreckého předlohy tak vyzobal většinu povrchní komiky; momenty dobové tragiky však místy alespoň probleskují.

Výsledkem je sled hrubozrnných epizod, jež sice nejsou vždy jasně motivované, vypointované či na sebe kauzálně navazující, stále si však uchovávají ústřední myšlenku v podobě zesměšnění bolševických poměrů a neustálé přetvářky, jež se stala poznávacím znamením doby. S tím ladí i bluesové odrhovačky Petra Kalandry, jež snímek otevírají i uzavírají včetně shrnujícího verše: „Jen čas ti pomůže, protože ten všechno mění a promění.“

Tankový prapor byl navíc prvním hraným celovečerákem od roku 1945, který nevznikl pod dohledem státu, nýbrž za soukromé peníze. A toto nadšení ze svobody se projevilo i v akčních scénách, dnešním okem úsměvných a naivních, na počátku 90. let však přinášejících do kin závan spektáklu západního střihu. Tyto ambice se z diváckého pohledu podařilo naplnit, jelikož celková návštěvnost v kinech přesáhla hranici dvou milionů, což se mimochodem dodnes žádnému jinému porevolučnímu snímku nepodařilo.

Právě tuto látku si přitom Olmer vybral namísto režie Obecné školy (1991), s čímž přitom Zdeněk Svěrák počítal už při psaní scénáře. A jistě nelitoval už proto, že se díky natáčení seznámil se svou budoucí manželkou Simonou Chytrovou. Zároveň se Olmerovi naposledy podařilo zaujmout i kritiky. Zatímco před sametovou revolucí stál za zdařilými a vůči době sympaticky satirickými tituly Bony a klid (1987), Jako jed (1985) či Co je vám, doktore (1984), po pádu režimu do kin už vedle zmíněných exploatací uvedl jen otřesné komedie jako Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), Waterloo po česku (2002) či druhé Bony a klid (2014).

Tankový prapor je ještě pár dní k vidění na iVysílání, přehrát si jej můžete rovněž na Netflixu, Voyu a na dalších platformách. Podívejte se i na žebříček nejlepších českých a československých filmů, které jsou k přehrání online.