„Máte sklep?“ Kulový blesk stále baví cimrmanovskou absurditou i normalizačním marasmem

Hláškami, které pronikly do tuzemské popkultury, dvaaosmdesátiminutová stopáž rozhodně nešetří. Dotěrná paní Jechová (Milada Ježková) se ptá, jestli by mohla vidět sklep, poučuje, že dohoda není směroplatná a také oceňuje prostornou půdičku slovy: „Tady se mi to bude věšet!“ V původním sestřihu následoval záběr na Pražský hrad, ten však komunističtí cenzoři nepovolili.

Stejně památnou je i postava inženýra Severína (Smoljak), amatérského vynálezce, jenž se svou životní vyprázdněnost snaží přetavit v obskurní vynálezy. „Na druhou kolej přijíždí osobní vlak z Vizovic,“ ozývá se nahrávka, zatímco se na stole objeví vláček vezoucí pálenku. Mezi jeho vynálezy se dokonce objeví i airbag, který se tehdy používal pouze u několika málo luxusních vozů a Smoljak se Svěrákem o jeho existenci neměli tušení.

V centru všeho chaosu stojí nevýrazná tvář Josefa Abrháma v úloze psychologa Knotka, jehož odlehčený voiceover je ve značném kontrastu k tomu, jak rezignovaně se muž chová; respektive jak se musí chovat, aby uspokojil nároky svého okolí. „Nejhorší na tom všem je, že člověk musí komunikovat s lidmi, se kterými nemá vůbec nic společného,“ myslí si, zatímco se na všechny pokorně usmívá. Vnitřní prázdnotu pak stejně jako mnozí jiní zahání alkoholem – zatímco o dobrou brazilskou kávu, nabízenou důstojným operním pěvcem, nikdo nestojí.

Svěrákovi se Smoljakem se tak podařilo vystihnout šeď normalizačního marasmu včetně jednoznačného sdělení, že člověk si v tomto režimu musí ušpinit ruce, aby se měl lépe. V praxi sledujeme leckdy chytré a šikovné lidi, již musejí zabíjet čas neproduktivními hloupostmi; nikdo z nich se nemůže smysluplně realizovat a ani inspirativně rebelovat.

Přestože se tvůrci nesnažili natočit primárně depresivní film, stres a smutek prosvítají humornými momenty tak zřetelně, že více než z jiných děl této autorské dvojice vyvěrá existenciální tíseň. Jedinec se v podstatě nemůže vzepřít shora neobratně vedenému centrálnímu plánování, v němž se konkrétní lidé stávají pouze součástmi diagramu a každý jejich individuální projev musí být potlačen. To vše v zájmu celku, který by se posléze měl mít líp.

Smoljaka a Svěráka inspirovalo vyprávění jejich společného přítele o skutečném stěhování čtyř rodin. Pro dramatické účely toto číslo ztrojnásobili a nechali okouzlujícího Rudolfa Hrušínského jako právníka Radostu organizovat rovnou dvanáctisměnu. U ní je samozřejmě klíčové, aby vše fungovalo zcela podle plánu, takže aby se rodiny vystěhovávaly a nastěhovávaly v souladu s propočty. Do toho však nepředvídatelný a emocemi zmítaný lidský faktor pochopitelně hází vidle v každém myslitelném momentu.

Pod filmem jsou podepsaní dva režiséři, Zdeněk Podskalský a Ladislav Smoljak. Skutečnost však byla jiná. Začínajícím režisérům byl přidělený zkušenější kolega, s nímž měli spolupracovat. Podskalský však dal Smoljakovi v podstatě volnou ruku, nechal jej pracovat a celý projekt svým jménem pouze zaštítil. „Snažím se poradit z profesionálního hlediska, aby to, o čem Ladislav Smoljak přesně ví, jak by mělo vypadat, došlo také do konečného tvaru,“ cituje Podskalského Pavel Taussig v knize Český biják.

Pro roli psychologa Knotka tvůrci původně zvažovali svého kolegu z Divadla Járy Cirmana Miloně Čepelku. Ten si však na takhle velkou roli netroufal, sázka na Josefa Abrháma však vyšla dokonale. I ve spoustě dalších menších úloh se tradičně objevují cimrmanovští herci. Snad nejvýraznější castingovou zajímavostí je obsazení nostalgického operního zpěváka Bílka. Toho si měl původně zahrát Jan Werich, kvůli horšícímu se zdraví nakonec úlohu odmítl. Filmaři tak angažovali skutečného operního pěvce Karla Kalaše, pro něhož se jednalo o jedinou filmovou roli.

Figura Bílka je v centru zvláštního operního intermezza, jež je stejně jako řada dalších scén natočené v nezvykle dlouhém záběru. Podobně vypadá už úplně první záběr, v němž běží titulky na pozadí chodby s přibývajícími botami návštěvníků a návštěvnic koordinační schůze. Díky těmto ozvláštňujícím a zpomalujícím momentům se snímek vymyká tomu, jak jsou komedie běžně natáčené, což umocňuje jednak melancholii, jednak i normalizační zatuhlost lidských životů, kontrastující se zdánlivě energickým plánováním.

Ve svém nepříliš pozitivním textu ke Koljovi z roku 1996 kritik Jiří Cieslar vzpomíná na Kulový blesk: „Motiv pomíjivosti a smrti zazněl uprostřed komunální satiry se vší nečekanou závažností. Tento raný Svěrákův film, právě setkáváním vysokého a nízkého, svým jakoby nicotným příběhem ještě něco riskoval.“ Podle Cieslara ze Svěrákova díla postupně vyprchávala odvaha, podvratnost, ochota demystifikovat společenské vzorce, což v Koljovi nahradil vypulírovaný produkt stvořený k tomu, aby se líbil všem.

Už v 70. letech však Svěrák se Smoljakem zvažoval, jak podpořit diváckost, o čemž svědčí neochota nechat Bílka zemřít. Stejně jako v případě o dva roky staršího díla Na samotě u lesa, kde děda Komárek (Josef Kemr) také málem zemřel, se však tvůrci nakonec rozhodli nezatěžovat komedii smrtí. Taková rozvaha se vyplatila a Kulový blesk v kinech navzdory specifické náladě filmu zhlédly téměř dva miliony diváků a divaček. A navzdory smutnějším tématům a kolísavé atmosféře si film udržel více než čtyři dekády trvající popularitu.

Komedie Kulový blesk je k přehrání na platformě iVysílání, dlouhodobě i na Voyo, Prima Plus či KVIFF TV. Pro připomenutí dalších humorných klasik se můžete podívat na náš žebříček nejlepších českých komedií, kde Kulový blesk samozřejmě nechybí.

zdroje: Cieslar, J.: Kočky na Atalantě; Taussig, P.: Český biják; Filmový přehled