Štědrovečerní pohádky jsou nedílnou českou tradicí. Jejich kvalita ale klesá

Zásadní ustavující vzorce pohádek najdeme například v teoretickém díle Vladimira Proppa Morfologie pohádky. Tam je pohádce přisuzováno 31 nepřenosných funkcí, včetně cesty do jiného světa, daru od kouzelné bytosti a cesty hrdiny tak, jak ji popisuje jiné teoretické dílo, Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella. Česká pohádka nicméně sice využívá patřičné vzorce, přesto se jimi nijak neomezuje a v různých dobách tak využívá jak rozmanité výrazové prostředky, tak i různé mody vyprávění.

Mezi českými žánry začala pohádka kralovat od roku 1952 s premiérou Pyšné princezny. Tvůrci tehdy pochopili nezbytnou složku, s níž bude český divák rezonovat – humor. A této zásady se pohádky drží prakticky dodnes. Koneckonců, humor odváděl pozornost od jisté povinnosti, které se v padesátých letech nešlo vyhnout – ideologickému sdělení. Humor zlehčoval nápadné vzorce, podle nichž chudý vítězí nad bohatým, král je coby symbol monarchie komická a často nekompetentní postava a pracující lid má v sobě veškerou moudrost. Nutnost ideologického vyznění ustavila ve filmové pohádce vzorec chudého hrdiny a nekompetentní šlechty. Pokud je hlavní hrdina z chudých poměrů, je statečný a schopný, pokud je to princ, musí během vyprávění překonat charakterové nedostatky nebo aspoň holdovat poctivé manuální práci jako Miroslav (Vladimír Ráž) z Pyšné princezny.

Tendence zakrýt tato sdělení humorem vyústila v další konvenci, a sice v obsazování komiků do rolí králů. Trend započatý Stanislavem Neumannem v Pyšné princezně pokračoval s dalšími králi, kteří byli vše, jen ne majestátní, ať už ztvárněnými Janem Werichem (Byl jednou jeden král) či Vladimírem Menšíkem (Princ a Večernice). Pohádky usazené v komediální poloze byly divácky úspěšné a humor zakořenil ve vyprávěcí tradici tak pevně, že se stal neodmyslitelným znakem žánru.

S příchodem uvolněné atmosféry 60. let si filmoví tvůrci povolili s formou pohádky experimentovat, a tak vznikla například baladičtější a temnější pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Těžkopádné ateliérové kulisy, temnější barvy a král jako seriózní tragická figura byli součástí změny tak prudké, že na ni český divák nebyl připraven, což se podepsalo na neúspěchu v kinech. Oproti tomu muzikálová Šíleně smutná princezna, využívající hvězdy populární hudby (Václav Neckář, Helena Vondráčková), světlé barvy a humor byla hitem, a tak se pohádky z velké části držely osvědčeného schématu. Výraznou osobností českých pohádek se stal Václav Vorlíček, jenž uměl využít nastavené konvence a věděl, kdy je naopak narušit ve jménu nápaditějšího příběhu. Jeho trojice pohádek Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny a Princ a Večernice představovala další vzory toho, jak má úspěšná pohádka vypadat.

Tvůrci však od různorodého pojímání pohádkových vzorců zcela neustoupili, a tak vedle tradičněji pojatých pohádek vznikaly i filmy, které fantaskní motivy kombinovaly s realistickou a potemnělou (Poslední propadne peklu, Princ Bajaja) nebo rovnou hororovou (Panna a netvor, Deváté srdce) poetikou a nebály se drastičtějších témat (Malá mořská víla). Určitý balanc mezi oběma pojetími našel v 80. letech Zdeněk Troška s pohádkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Mizanscénou i námětem jde o ponurý příběh, nicméně na jedné straně odlehčený komickými zápornými postavami (Helena Růžičková a Yvetta Blanarovičová) a na druhé straně posílený rychlým spádem a akcí. Úspěch Princezny Jasněnky umožnil Troškovi uspět s pohádkami i v další dekádě.

Příchod devadesátých let značně rozhodil český filmový trh. Odliv z pracovních míst, zánik kin a čím dál menší rozpočty vedly české filmaře ke koprodukcím a hledání nových možností, jak české pohádky oživit a dát jim novou tvář, proto se objevuje další experimentování s žánrovými vzorci.

Takovým experimentem je například televizní pohádka Sedmero krkavců z roku 1993, která byla vysílaná na Štědrý den a proslula deprimující atmosférou a scénami, jež jsou vydatnou potravou pro noční můry. Jen o rok později se jako jedna z nejdůležitějších figur české filmové pohádky ustavil Zdeněk Troška se snímkem Princezna ze mlejna. Romantický příběh vsazený na omezený prostor mlýna využila mladé, neokoukané tváře, excentrické vedlejší postavy Vodníka a Čerta, slapstickový humor a muzikálovou složku. Vyprávění navíc není soustředěno jen na hlavního hrdinu Jindřicha, svůj prostor dostanou všichni, kdo žijí ve mlýně a jeho okolí.

Energická a odlehčená pohádka přisypala do pokladen kin přes tři miliony korun a otevřela Troškovi dveře k tvorbě dalších pohádek. Jím natočené pohádky, které byly odvysílané na ČT 1 na Štědrý den, mají na Kinoboxu hodnocení solidních 57 %. Jakkoli mají jeho další pohádky přinejmenším sporné kritické a divácké ohlasy, výrazně podobu české filmové pohádky ovlivnil. Jeho křiklavá poetika představovala normu, jež některým filmařům posloužila jako model a jiným jako trend, vůči němuž se mohou vymezit.

O podobně neotřelou formu, jakou měla Princezna ze mlejna, se pokusil snímek převážně televizního režiséra Zdeňka Zelenky Nesmrtelná teta, jež svérázným způsobem narušuje vyprávěcí vzorce. Hlavní antagonistka Závist (Jiřina Bohdalová) je stejně rovnocennou protagonistkou, jako je hrdina Matěj (Filip Blažek). Vedlejší pohádkové postavy Rozum a Štěstí situaci spíše komplikují svou hloupou sázkou, král (Jaromír Hanzlík) je na začátku pozitivní figurou a moudrým panovníkem, nicméně vinou Rozumu a Štěstí o svou inteligenci přijde a plní dvojí funkci v komplikování života hrdinům a komické složky. Zlovolná postava Jiřiny Bohdalové přilákala do kin přes 570 tisíc diváků, kteří nechali na pokladně 11 milionů korun a na Kinoboxu si drží slušný průměr 63 %. Úspěch slavila i během své premiéry na Štědrý večer roku 1995 a je od té doby sváteční klasikou. Zelenka sehrál na české pohádkové scéně zásadní roli, v roce 1997 měla na českých obrazovkách premiéru televizní pohádka Jak si zasloužit princeznu, výrazněji svůj pohádkový rejstřík ale rozšířil až o mnoho let později.

Třetím výraznou pohádkou devadesátých let je Lotrando a Zubejda Karla Smyczka z pera Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Vsazení do exotických zemí, což evokuje populární Tři veterány, a svěrákovský sebeironický humor v kombinaci s romantickým příběhem vypadaly jako ideální mix, jenž si na Kinoboxu vysloužil nebývale příznivých 78 % a v kinech ve své době utržil přes 12 milionů korun..

Konvence (nejen štědrovečerních) pohádek se koncem devadesátých let a počátkem 21. století proměnily. Králové přestávali být komickými figurami, místo toho se stali antagonistickou, ale ne úplně padoušskou entitou (Král sokolů, Královský slib), někdy i hlavní či vedlejší výraznou postavou (Císař a tambor, O svatební krajce). Minimalizoval se vliv nadpřirozena, zato se akcentovala vzpoura proti autoritě. Zároveň ubylo humoru, pohádky byly pojaté jako víceméně vážná dramata. Pokladny kin však dvakrát neplnily.

Jak lze pozorovat v hodnocení na Kinoboxu, oproti pohádkám z poloviny 90. let se po roce 2000 sice zvýšil počet filmů, nicméně je zde vidět znatelný pokles v průměrném hodnocení, a to v případě štědrovečerních snímků o 5 %. Velké odklony od žánrových tradic se tvůrcům spíše nevyplácely. Zároveň do žánru české televizní pohádky začala pronikat dvě významná jména. Prvním byl Jiří Strach, jehož pohádka Anděl Páně utržila úctyhodných 12 milionů korun a na Kinoboxu si vynesla 76 %. Po televizní premiéře na Štědrý den v roce 2006 se pak rychle stala klasikou. Strach postavil pohádku na humoru a především dynamice dvou nevšedních postav, anděla Petronela (Ivan Trojan) a čerta Uriáše (Jiří Dvořák). Film poskytuje to, co divák od pohádky vyžaduje. Napínavý příběh pro celou rodinu, laskavý humor a dynamický spád oživují energické herecké výkony.

Strach poté natočil televizní pohádku Tři životy, která si sice ponechávala určité pohádkové dějové atributy, zároveň ale cílila na dospělejšího diváka. To jí na Kinoboxu vyneslo hodnocení 57 %, v roce 2014 ale její repríza přilákala k obrazovkám 1,4 milionu diváků, což značí letitou popularitu. Tou dobou se začala značně vyvíjet tvorba štědrovečerních televizních pohádek, v nichž se na režijních pozicích začala nejčastěji opakovat jména Karel Janák a Zdeněk Zelenka.

Konvence štědrovečerních televizních pohádek se po roce 2010 značně posunuly. Králové se začali vzdalovat komickým figurám a zastali pozici autority ovlivňující dění, často je hrála známá herecká tvář. Do rolí hrdinů jsou naopak obsazováni neokoukaní mladí herci. Přitom v pohádce nesledujeme jednoho protagonistu, ale hrdina a hrdinka se stávají rovnocenným párem, jenž se často přes počáteční nesnášenlivost sbližuje prostřednictvím společně prožité akce (Princezna a písař, Jak si nevzít princeznu). Nezřídka přitom pohádka přejme model kolektivního hrdiny a do pozice aktivních figur se společným cílem postaví více postav. Zároveň dávají pohádky značný důraz na magické prvky, akci a komediální složku. Pohádky připomínají odlehčené dobrodružné filmy, kde hraje prominentní roli triková stránka. Uživatelé Kinoboxu hodnotí pohádky po roce 2000 a po roce 2010 mezi 57 a 54 %, což je další výrazný pokles oproti titulům z devadesátek.

Přesto si však tyto pohádky držely dobrou sledovanost, o Štědrém večeru usedne k televizní pohádce pravidelně kolem dvou milionů diváků. Mezi pohádkami Karla Janáka (Korunní princ, Princezna a písař) a Zdeňka Zelenky (Duch nad zlato, Kouzelník Žito) panuje shoda ohledně sledovanosti, ale nikoli stran hodnocení. Janákovy pohádky se pyšní lehkým nadprůměrem 59,1 %, zatímco Zelenkovy pohádky se ustálily na hodnocení 47,6 %. Janák se přitom nebojí určitých formálních experimentů, ať už s prvky akčního filmu, jaké předvedl v parkourových sekvencích Princezny a písaře, nebo s vyprávěcími vzorci sci-fi, které tvoří zápletku Jak si nevzít princeznu.

Kromě těchto dvou tvůrců se ve vánočním programu objevila také Micimutr Víta Karase, kterou na televizní obrazovce vidělo 2,73 milionu diváků, nebo Pravý rytíř Martina Dolenského, jehož zhlédlo 2,7 milionu diváků. Úctyhodné 3 miliony diváků si v televizi pustily pohádkový sequel Anděl Páně 2, což svědčí o tom, že filmové pohádky jsou v televizním programu určitou sázkou na jistotu. Co se týče diváckých ohlasů, objevuje se často volání po tradičnějších vzorcích, zároveň málokdy zarezonuje herecké obsazení hlavních rolí a způsob vedení vyprávění.

To zůstává dosud ovlivněno troškovským modelem, jenž velí trochu infantilnější jazyk, ale chce také hledat nové trendy. Zároveň se totiž filmy snaží následovat některé zahraniční modely ohledně vývoje postav, pojetí akce či přímých vizuálních odkazů. Současná metodika však příliš ovoce nepřináší, průměrné hodnocení pohádek totiž postupně klesá. Zatímco pohádky 90. let si drží 62 %, každou další dekádou procentuální hodnota klesá a za poslední 4 roky se ustálilo na 53,3 %. Letos nás čeká pohádka Tři princezny, jejíž tvůrci se pokusí úspěšně převrátit ten nejklasičtější vývojový model – tentokrát to budou princezny, kdo bude zachraňovat prince v ohrožení. Jak se to povede, uvidíme letos na Štědrý den. Co myslíte, vybočí novinka ze smutného klesajícího štědrovečerního trendu?

Podívejte se také na nejlepší pohádky nebo na nejlepší vánoční filmy.

Zdroje: Panorama českého filmu, Luboš Ptáček, Kinomaniak, Kinobox