Jak filmově oslavit 17. listopad? Vybíráme 7 snímků, ve kterých se objevila sametová revoluce

Ač se české historicky zaměřené filmy stále orientují na období druhé světové války a socialismu či staví pomníky národním osobnostem, dají se v nich při troše snahy zaslechnout i nějaké ty cinkající klíče. Obsáhleji než hraná tvorba pokrývají dění z listopadu 1989 dokumentární snímky, jichž vzniklo za posledních 33 let přes tucet. Za všechny jmenujme Tenkrát Roberta Sedláčka orientované na výpovědi důležitých aktérů osmadevadesátého.

Ze seriálové produkce mnoha divačkám a divákům první vytane Vyprávěj, které na obrazovkách České televize běželo mezi léty 2009 a 2013. Historické události se v něm odehrávaly na pozadí každodenního života rodiny Dvořákových a roku 1989 se z větší části věnovala čtvrtá řada seriálu. V trochu jiných barvách vykresluje poslední rok vlády KSČ u nás šestidílný seriál Ivana Zachariáše Bez vědomí. V něm se do Československa po dvanácti letech v emigraci vrací manželský pár očekávající brzký pád režimu. Manžel však brzy po návratu zmizí a jeho žena Marie (Táňa Pauhofová) se při pátrání zaplete do aktivit několika tajných služeb.

Do našeho výběru jsme však, s jednou výjimkou, zařadili výhradně hrané celovečerní snímky. V mnoha z nich nemá sametová revoluce hlavní roli, přesto v ději figuruje či je zobrazená. Filmy řadíme chronologicky podle doby jejich vzniku.

režie: Zdeněk Troška

Překvapení? Zkouškové období patří mezi snesitelnější výtvory Zdeňka Trošky, což však spíše než kvalitu znamená pouze absenci fackování, kopání do rozkroku, legraci z impotence, urážení menšin všeho druhu a podobných skopičin k popukání. Troška film původně zamýšlel jako civilní drama o generačním střetu a milostných problémech. Když ale během natáčení vypukla revoluce, listopadové události do příběhu pohotově zakomponoval a stal se tak jedním z prvních, kdo je reflektoval na filmovém plátně.

Petr (Petr Strejček) studuje v Praze a pohrdá svým otcem, který v rodných Karlových Varech získal díky svému politickému konformismu místo primáře. V hlavním městě ho kromě studia zaměstnává i milostný trojúhelník, jehož další dva vrcholy tvoří starší klavíristka Zuzana (Jana Krausová), provdaná za gaye, a spolužačka Martina (Yvetta Blanarovičová). V Karlových Varech se zase snaží pomoct kamarádce Jiřině (Lucie Bílá), která se jako svobodná matka živí prostitucí. Do toho přicházejí společenské otřesy listopadu 89. Petr je pohnutý záběry z Národní třídy, účastní se studentské stávky a tiskne letáky.

Absence sametové linie v původním scénáři jde na finálním tvaru znát. V popředí se stále nachází milostná zápletka a scény dotýkající se aktuálního dění působí často na napasovaně a neautenticky.

režie: Jan Svěrák

V oscarovém filmu Jana Svěráka vytváří sametová revoluce spíše symbolickou tečku, většina děje jí předchází. Violoncellista František Louka (Zdeněk Svěrák) již z politických důvodů nemůže hrát ve filharmonii. Jeho chuť k milostným dobrodružstvím to sice nekazí, ale finančně strádá. Přes svůj odpor k Sovětskému svazu a komunismu tak souhlasí s fingovaným, dobře zaplaceným sňatkem s Ruskou. Po emigraci novomanželky do západního Německa se František musí starat o jejího pětiletého syna Kolju. Postupně se sblíží, a když mu chce Kolju odebrat sociálka, uchýlí se František z Prahy do azylu v rodném městě. Právě tam se z rozhlasového vysílání dozvídá o událostech na Národní třídě.

Hned v následující scéně již vidíme Františka s Koljou při demonstraci na Václavském náměstí, tedy v klasických listopadových kulisách a s klasickými rekvizitami – klíči. Sametová revoluce tak naprosto zastíní osobní motivace, strach z odloučení s Koljou ustupuje do pozadí, účast na politickém obratu za riziko spojené s návratem do Prahy stojí. Pozornost si zaslouží břitké, stále aktuální vyznění celé revoluční scény, klíči totiž v davu cinkají i příslušníci StB. Záběry z demonstrace proto nepředstavují vyvrcholení kýče a patosu, který jinak Svěrákovi není zcela cizí. To přichází o chvíli později, když František hraje s Českou filharmonií na Staroměstském náměstí Mou vlast.

režie: Filip Renč

Televizní film Filipa Renče Polojasno představuje v našem výčtu typ snímku, ve kterém se sametová revoluce nachází ve středu pozornosti. Tentokrát prostřednictvím dvou studentů, členů vyšetřovací komise, ohledáváme pozadí událostí na Národní třídě. Sám autor předlohy Václav Bartuška byl členem komise a průběh jejího jednání si zapisoval do deníku.

Čekat od snímku autenticitu by však bylo předčasné. Renč si sice napříč osnovou pro vykreslení dobové atmosféry vypůjčuje skutečné záběry z roku 1989, řada hereckých výkonů ale vyznívá natolik nepřirozeně, že ve spojení se zdivočilou kamerou střídající nejbizarnější úhly snímání zanechávají spíše dojem komické přepálenosti. Možná v tom mělo být napodobení politických dramat Olivera Stonea.

režie: Robert Sedláček

I v předposledním díle seriálu České století, který mapoval nejdůležitější momenty v československých dějinách od roku 1918, nahlédneme do zákulisí revoluce. Soustředěné pozornosti se dostává jednání představitelů Občanského fóra v čele s Václavem Havlem, přesvědčivě zahraným Markem Danielem, se zástupci vlády a strany. Od nevpuštění Havla ke společnému jednacímu stolu se přes ikonické podání ruky Václava Havla a Ladislava Adamce (Jiří Lábus) a překažení prezidentských ambicí Alexandera Dubčeka (Alois Švehlík) dostáváme až k vystoupení Havla v televizi.

Vidět stále žijící postavy české politiky a kultury ztvárněné herci může být zvláštní zážitek, avšak některá vtělení (Jaroslav Plesl jako Václav Klaus) hraničí s genialitou. Na několika místech se pak Poslední hurá až příliš snaží o edukaci. I tak jde ale z našeho seznamu o nejlepší volbu, jak si 17. listopad kvalitně audiovizuálně připomenout.

režie: Jiří Vejdělek

Něžné vlny, stejně jako Zkouškové období, se pokouší události 17. listopadu snoubit s romantickou zápletkou. S Koljou, dalším filmem v našem výčtu, je pak spojuje fakt, že v nich sametová revoluce funguje jako vyústění celého snímku, nikoli jeho hlavní motor.

Nespolehlivý vypravěč Vojta (Robert Cejnar) vzpomíná na své dospívání v normalizaci a první lásku Elu (Lucie Šteflová), již má spojenou s podzimem roku 1989. Ela se totiž dozvídá, že její matka není mrtvá, pouze emigrovala do Paříže. Blížící se soutěž akvabel ve Francii, které se má zúčastnit, vidí jako příležitost se k ní přidat. Vojta se tak vydává do vypůjčeného pražského bytu, aby se se svou milou mohl rozloučit prvním a posledním společným sexem. Cestu do postele mu zkříží demonstrace na Národní třídě a on se na chvíli stává hybatelem velkých dějin, když inspiruje studentská hesla o holých rukou, a karafiáty se svíčkami, jež nesl na schůzku, poslouží demonstrantům při pokojném protestu. Nakonec se dočká i toho, za čím do Prahy přijel.

Ač je spojení revoluce a sexu v subjektivním vnímání dějin konkrétního aktéra zajímavým motivem, zbytek filmu bohužel nijak zajímavý není. Jedná se o standardní českou komedii zabalenou do líbivých barev, která nepřináší inovativní pojetí normalizační historie ani pořádný humor.

režie: Štěpán Altrichter

Národní třída natočená podle stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše se i přes svůj název odehrává v současnosti. Listopad 89 se v ní zpřítomňuje ve formě mýtu obestírajícího hlavní postavu. Holohlavý čtyřicátník Vandam (Hynek Čermák) dle názoru jeho přátel osobně odstartoval sametovou revoluci, když na Národní třídě zasadil první ránu.

Drsňák Vandam však nepřestal být protisystémový ani po změně režimu. Žije v paneláku na Jižním Městě, nevěří politikům ani developerům a chce si uchovat svůj životní styl, kterému vévodí hospoda Severka a poněkud stereotypní pohled na svět. Víc než vznešený odkaz sametové revoluce řeší dluhy své lásky, servírky Lucky.

Národní třída neposkytuje tak přesvědčivý sociální komentář, jak by možná chtěla, a téma místy spíše exploatuje. Dokáže ale alespoň připomenout, že 17. listopad nás může kromě dojímavého vzpomínání na minulost podnítit též k debatám o problémech dnešních dní.

režie: Slávek Horák

Film Slávka Horáka rozpoutal po svém uvedení značné kontroverze. Část publika mu vyčítala, že postavu Havla, již sehrál fyziognomicky překvapivě podobný Viktor Dvořák, nevykresluje dost plasticky, když se soustřeďuje zejména na jeho osobní problémy a v politické rovině ho líčí jako nerozhodného ňoumu nemajícího mnoho společného s vůdcem disentu, filosofem a dramatikem. Vadily též prvoplánové symboly a režijní klišé typu zredukování morálního dilematu na papír, tužku a otázku: „Podepsat?“

Horák zpracovává výseky Havlova života z let 1968, 1976 a 1989. Vyobrazení poslední ze zmiňovaných etap se v lecčems podobá Poslednímu hurá Roberta Sedláčka. Opět se řeší Havlova kandidatura na Hrad a odstavení Dubčeka. Tentokrát jsme však svědky osobnějšího pohledu zahrnujícího Havlovo váhání a nejistotu, již projevuje v rozhovorech s Olgou (Anna Geislerová). Na rozdíl od Sedláčkova seriálu dojde i na slavný balkón v Melantrichu a prsty do „V“. Chcete-li se tak dnes v prvé řadě dojímat, možná na vás čeká právě tento „Havel“.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.