„Vejš, Radime!“ Připomeňte si filmové a televizní role oblíbené české zpěvačky a herečky Nadi Urbánkové

Prvním z filmů, v nichž se pětinásobná držitelka Zlatého slavíka objevila, byla hudební komedie z roku 1964 Kdyby tisíc klarinetů. Její debut na stříbrném plátně v menší filmové roli se tak rovnou odehrál ve společnosti dalších významných československých zpěvaček a zpěváků Karla Gotta, Hany Hegerové, Evy Pilarové, Waldemara Matušky a dalších.

Nicméně osudovým pro ni bylo setkání zejména s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, s nimiž začala vystupovat v divadle Semafor. Hrála jak v jejich tvůrčí skupině (Šest žen Jindřicha VIII., Dobře placená procházka, Revizor v šantánu, Básníci a sedláci), tak ve skupině Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna (Návštěvní dny, Besídka zvláštní školy, Besídka v rašeliništi). Právě Jiří Grossmann, s nímž si zazpívala i několik duetů, pro ni napsal texty k písním Závidím a Drahý můj, kterou i společně interpretovali.

Druhou rolí z filmografie Nadi Urbánkové byla v roce 1965 tanečnice v povídce Jak se žena koupe v režii Ladislava Rychmana ve snímku Zločin v dívčí škole podle detektivních předloh Josefa Škvoreckého. Jejími hereckými kolegy zde byli Lubomír Lipský a Zdeněk Řehoř.

Hned další rok získala úlohu v Ostře sledovaných vlacích Jiřího Menzela, adaptované novele Bohumila Hrabala a druhém československém filmu, který získal Oscara pro nejlepší zahraniční snímek. Zahrála si v něm partyzánku Viktorii Freie, která má milostný poměr s protagonistou Milošem Hrmou v podání Václava Neckáře.

Rok 1967 jí přinesl roli v adaptaci původně divadelní komedie Pension pro svobodné pány režiséra Jiřího Krejčíka, kde hlavní role ztvárnili Josef Abrhám a Iva Janžurová. Urbánková představovala jednu z dam, která tajně navštěvuje gentlemana v podání Pavla Landovského. Ve stejném roce se objevila ještě ve dvou televizních počinech. Jednak ve filmu Sedm žen Alfonse Karáska a v muzikálovém seriálu Píseň pro Rudolfa III., nicméně právě tento díl s názvem Hrabě Monte Christo byl společně se závěrečnou epizodou Betlém zakázaný. Naďa Urbánková zde také zazpívala píseň Naděje.

V roce 1968 získala svou zřejmě nejvýznamnější filmovou úlohu – vezeňkyni „kopečkářku“ Lenku v dalším filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti, rovněž adaptaci románu Bohumila Hrabala. Naďa Urbánková se v něm znovu setkala s Václavem Neckářem a Jitkou Zelenohorskou (Ostře sledované vlaky). Skřivánci na niti se nicméně stali takzvaným trezorovým filmem, který měl v Československu premiéru až v roce 1990, kdy na berlínském festivalu obdržel Zlatého medvěda.

Další dvě role přišly v televizním filmu Zdeňka Podskalského Ach, ta vojna (1969) a ve slovenském snímku Čierna minúta (1970). Ve stejném roce si zahrála Priju, sestru představitelky hlavní ženské úlohy Magdy Vašáryové, ve fimu Petra Weigla Radúz a Mahulena.

V letech 1970 – 1974 vystupovala v několika televizních inscenacích a filmech jako Lucie a zázraky, My, ztracený holky nebo Miláček. Sama sebe pak ztvárnila v hudebním filmu Romance za korunu (1975), kde zpívala píseň A stačilo jen zavolat.

Kdo by neznal její slavnou filmovou hlášku „Vejš, Radime!“ z komedie Na samotě u lesa? Po boku Ladislava Smoljaka představovala Martu Zvonovou, která pomáhá svým známým s dětmi (Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová) sehnat chalupu na venkově, přičemž pověstná je právě scéna, kdy návštěvu se svým manželem provází po někdejším mlýně.

Naďa Urbánková se ve filmu a v televizi objevovala v dalších menších rolích až do roku 2009, za všechny jmenujme alespoň Hodinářovu svatební cestu korálovým mořem, Bakaláře či Žlutý kvítek. Její poslední úlohou byla ředitelka ústavu v seriálu Herbert v ringu (2009). Nazpívala rovněž titulní písně k filmům My, ztracený holky a Fandy, ó Fandy Karla Kachyni.

Naďa Urbánková zesnula v pátek 3. února po komplikacích spojených s onemocněním covidem-19 a rakovinou. Na Facebooku to oznámila její dcera Jana Fabiánová.

Retro velkofilm Babylon odehrávající se ve 20. letech minulého století stál asi 80 milionů dolarů a je to jeden z největších komerčních propadáků roku. Jenomže má i nominace na Oscary a část recenzentské obce ho považuje za jeden z nejlepších „filmů o filmu“, jaké kdy vznikly.