Nejen Trhák, Sanitka a Šmoulové. Hlas Hany Zagorové zněl v desítkách filmů, seriálů a pořadů. Mnohé asi neznáte

Absolvovala brněnskou JAMU a jejím absolventským vystoupením byla hra Josefina podle Vladislava Vančury. Ta byla dokonce v roce 1968 natočena jako televizní studiový film. Jedná se o variaci na Pygmalion G. B. Shawa a Josefina je mladou dívkou, již se profesor konzervatoře rozhodne vychovat jako zpěvačku. Zdá se, jako by osud Hany Zagorové byl tedy zakletý už v počátcích v jednom díle, kdy jí bylo pouhých 22 let.

V roce 1969 dostala vlastní dvacetiminutový pořad Písničky s Hankou a hrála hlavní roli v televizním rodinném filmu Čepice pro kašpárka.

Rok nato hrála v televizní pohádce O tlustém pradědečkovi s Ladislavem Peškem a Josefem Abrhámem.

Poměrně velkým projektem byl v roce 1972 dvouhodinový televizní hudební film Miláček podle románu Guy de Maupassanta s Waldemarem Matuškou v hlavní roli. Hana Zagorová tu vystupovala společně s Naďou Urbánkovou a Miluší Voborníkovou nebo Milošem Kopeckým a Eduardem Cupákem (ve snímku se objevuje někdy po 68. minutě).

V roce 1977 tu byl už barevný televizní hudební film Ostrov plný písniček, opět s velmi podobným obsazením. Ve stejné době dostala nabídku na roli princezny v pohádce Honza málem králem, ale odmítla ji, nakonec byla obsazena typově podobná Jorga Kotrbová.

Rok 1978 přinesl Kouzelný kolotoč, opět barevný, opět bez děje, opět zvláštně nastříhaný, víceméně ale již muzikál, nejen hudební film.

V roce 1979 dostala Hana Zagorová celých 52 minut na hudební dokument Zájezd o jejím setkání s italským zpěvákem Drupim (přesněji řečeno hostuje v polovině filmu).

To vše je vhodné mít nějak na paměti, než přijde onen skutečně slavný film, který cementoval její hvězdný status, Trhák.

Trhák působí jako parodie na vše předchozí, co Hana Zagorová dělala dobrovolně a naplno. Problematičnost Trháku tkví v tom, že se tu zjevně tluče satirický scénář Smoljaka a Svěráka (kteří hrají režiséra a scenáristu) a revuální režie Zdeňka Podskalského, který ne že by úplně nechápal, co točí, ale zároveň mu mnohé parodované postupy byly jinak blízké.

Principem jeho práce byla spíš hravost a poddajnost klišé, než že by je chtěl vyloženě zesměšňovat. A angažmá hvězd, které dělají jinak nachlup totéž, co v jiných projektech, sice může navenek působit podvratně vůči nim, ve skutečnosti to ale vypadá, že si ze sebe umějí dělat legraci, čímž se vykoupí ze všeho, co dělají.

Právě toto schéma, kdy normalizační herci, herečky, zpěváci a zpěvačky o sobě vědí, že dělají pro svou obživu něco hloupého a zbytečného a dávají nám o tom dokonce vědět, byl jedním ze znaků rané postmoderny. Labyrint potvrzované konformity, z nějž není úniku. Samotný film Trhák má své zcela samostatné momenty komediální geniality (především linie s producentem, jehož hraje Petr Čepek), ale ty se netýkají postav Hany Zagorové, Juraje Kukury nebo Laďky Kozderkové. Tyto figury jsou navždy utopené ve stejném sladkém sirupu jako kdykoli předtím.

Hana Zagorová od dob Trháku už ve filmech nehrála, alespoň rozhodně ne zapamatovatelně velké role. Výjimkou je cameo rolička ve snímku Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005) s Janem Budařem a Richardem Krajčem. I samotné skladby Zagorové tu celou dobu slouží jako vzpomínka na doby dávno minulé.

Písně Hany Zagorové provázely ohromné množství seriálů a filmů. Nejslavnější zřejmě bude titulní píseň Můj čas z dramatického seriálu Sanitka (1984), kterou nazpívala společně se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem.

V roce 1977 ve filmu Hop a je tu lidoop zazněla její píseň Jen tak.

V roce 1983 jde ve Slunce, seno, jahody zaslechnout její skladbu Auťák na lásku.

Přezpívala mimo jiné skladbu z italského filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí z roku 1974.

A nejen (bývalé) děti si pamatují titulkovou písen Šmoulová země z animovaného seriálu Šmoulové z let 1981 až 1989, který se u nás od roku 1988 uváděl v Československé televizi.

Druhým zásadním animovaným seriálem, u jehož úvodních titulků zněl její hlas, jsou Tom a Jerry, kteří u nás běželi až v 90. letech:

Velké množství jejích písní zaznělo v seriálu Vyprávěj (Spěchám, Sloky trochu lásky smutné, Málokdo ví, Šlapej, šlapej, šlapej!, Duhová víla, Maluj zase obrázky, Ta pusa je tvá). Je zjevné, že tvůrci ji pokládali za jeden z hlavních hlasů, který nás provázel ve druhé etapě minulého režimu.

Hanu Zagorovou trápilo celoživotně vzácné krevní onemocnění, o čemž pojednával i jeden díl televizního cyklu 13. komnata (2006).

Její životopisný dokument z roku 2021 v produkci Novy má název Nedělej Zagorku!, což je, mimochodem, jedno z nejzáhadnějších úsloví v dějinách české frazeologie. Nikdo neví, jak vzniklo (a existuje řada teorií, které si můžete vygooglit), je jen jasné, co znamená – neupejpej se, nedělej vofuky, nehraj si na dámičku.

V roce 1983 jí Československá televize věnovala samostatný pořad Dluhy Hany Zagorové, což bylo atmosféricky poetické pásmo jejích písní, jakýsi nekonečný videoklip, od 26 do 53 minut. V archivu České televize jsou dostupné všech osm dílů.

V roce 2000 měl na TV Nova premiéru pořad Hogo Fogo, jenž se nakonec dočkal dvaceti dvou dílů, z nichž každý trval hodinu. V průběhu každého z nich vystoupili tři hosté, kteří vyprávěli vtipné příběhy z natáčení nebo ze své kariéry. Moderátorská dvojice Hana Zagorová a její druhý manžel Štefan Margita si pro každého hosta vždy připravila nějaké překvapení.

Velmi často byli jejich hosté napáleni ještě předtím, než se do pořadu dostali, a to tak, že se některý z moderátorů zamaskoval a vydával se za někoho jiného. Mezi střídáním hostů vždy zazněla nějaká píseň Zagorové a Margity. Pořad patří na filmových a televizních databázích k jedněm z nejhůře hodnocených v dějinách České televize.

Hana Zagorová byla pěvecky výrazná právě díky svým zdánlivým slabinám – mírně nakřáplému hlasu a špatné výslovnosti sykavek. Proslulá byla rovněž jako královna zdrobnělin, jež v jejích písních a běžném mluveném projevu často zaznívaly, odtud i přezdívka Hanička písnička.

Většinu života zpívala převážně pop z dílny Karla Vágnera, ale později přešla k baladám a šansonům. Od repertoáru, který by mohl být v něčem zaměnitelný s Helenou Vondráčkovou, se dostala do polohy blízké Haně Hegerové. Její starší písně v sobě ztělesňovaly bezstarostnost a povrchnost normalizace, jenomže tyto znaky jsou pro pop typické dlouhodobě a celosvětově, i když ne nutně automaticky.

Zvláštním způsobem propojovala více sfér populární hudby i vrstvy společnosti – nebyla většinou chápaná jako ta zaprodaná režimu (jako Vondráčková, Gott nebo Michal David), ale ani jako disidentka (jako Kubišová).

Jejím asi nejtrapnějším obdobím byla éra spolupráce se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem, kdy zkrátka nešlo vysvětlit, proč tito tři lidé zpívají dohromady. Má být ona jakousi jejich (o sedm a dvanáct let) starší sestrou, která na ně dohlíží? Nebo je objektem jejich touhy? Pokouší se oni dobývat ji, nebo si hraje ona s nimi jako zkušená žena se „zajíčky“?

Tomu všemu odporovalo i to, že Hana Zagorová nehrála nijak okázale na svůj sex appeal, její písně nebyly otevřeně smyslné a mnohdy ani typicky milostné. Spíše vypovídaly něco o stavu ženy, která zažívá krátké chvíle svobody: „Já si létám, já se vznáším nadzvukovou rychlostí, já si létám, já se vznáším a činím tak s radostí.“

Zagorová nebyla typickou loutkou v rukou producentů, nebyla femme fatale, nebyla odtažitou dámou z lepší společnosti a jiných časů, nebyla pin-up dívka z plakátů ve skříňkách pánských šaten. Byla moderní, lehce emancipovanou ženou, neurčovanou svým vztahem k mužům. Působila jako potenciální diblík, ale nesnažila se být svůdná, byla spíš dívčí v dospělém ženském těle. Koketní roli měla snad pouze v Kytici od Jiřího Suchého v raných 70. letech. A i v dané písni svého partnera spíš krotí. (Druhá píseň připomíná uvolněné hippies, ale v mnohem krotším duchu než na Západě.)

Nedalo si ji přivlastnit ani snadno zařadit, ale dalo se ji poslouchat „jen tak“, bez nároků, aby vyjadřovala nějakou typickou roli. Svou niterností a křehkostí „patřila“ spíše ženskému publiku. Vzpírala se tomu být erotickým objektem a zároveň nebyla oním „silným hlasem ženství“, který u nás minimálně svou vokální fyzičností vyjadřovala řada jiných zpěvaček (Marta Kubišová, Eva Pilarová, Věra Špinarová, Petra Janů, Jitka Zelenková). Její manželství s Vlastimilem Harapesem a pozdější se Štefanem Margitou posilovalo její oblibu u gay komunity.

Podobně jako u Karla Gotta se u Hany Zagorové po roce 1989 vždy řešilo, nakolik svou tvorbou podporovala iluzi klidu za minulého režimu. Jenomže ať její písně v různých etapách měly jakékoli účinky, byla to zrovna ona, jejíž čin předznamenal pád režimu, když podepsala prohlášení Několik vět. Tím režimu podlomila kolena více, než když emigroval Waldemar Matuška.

Tento její veřejný postoj přišel v době, kdy ještě zdaleka nebylo rozhodnuto, nedalo se ani tušit, že se režim změní, a projevila jím skutečnou odvahu. Nedala se zlomit ani pětihodinovým výslechem, aby svůj podpis odvolala, neboť tvrdila, že na textu není nic, co by slušný člověk nemohl podepsat. To naopak také znamenalo, že když se může tímto způsobem vymezit i Hana Zagorová, můžou už všichni.

Samozřejmě se tím dostala do hledáčku nejvyšší moci. Tehdejší generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Milouš Jakeš ji zmínil v proslulém projevu na Červeném Hrádku, který působí jako komediální skeč a koloval republikou na tisících načerno zkopírovaných magnetofonových páscích a kazetách: „No tak, řekněme, Hana Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další, ne šest set, milion, dva miliony berou! Jandové a jiní. Ty náhodou neprotestovali…“

Haně Zagorové se podařilo zestárnout do podoby, kdy ji už téměř nikdo nebral jako prominentní tvář minulosti, ale jako umělkyni, která svou vytrvalostí zvládla přežít všechny poryvy doby a zůstala lehce nadčasově svá.