Škola základ života je nejlepší českou veselohrou. Scénář byl přitom zprvu mnohem temnější

Jak napovídá název Žákovy knižní předlohy, bývalý dlouholetý profesor vystihoval školní prostředí v jeho typologickém rozsahu. Namísto souvislého příběhu se soustředil na volné epizody, v nichž vtipně a autenticky popisoval jednotlivé druhy studentů i jejich kantorů. Školu chápal jako místo, kde se nevyhnutelně střetávají nejen lidé různých generací a ideologií, ale též sociálních vrstev. Největší společná záliba tkvěla ve sportu, který se ve výsledném filmu stal důležitým kontinuálním motivem.

Žák knihu nejprve sám adaptoval do divadelní hry Škola základ života, která slavila ohromující úspěch například v pražském divadle Emila Františka Buriana. Rozvoj technologií a masových médií ve 30. letech nahrával transmedialitě a adaptování populární látce z jedné kulturní oblasti do jiné, přičemž filmové veselohry s Vlastou Burianem či Jaroslavem Marvanem si lidé zvlášť oblíbili. Kinematografie kvůli tomu dle některých historiků z uměleckého hlediska stagnovala a největší pozornost si uzmul lehký kýč. 

Trojice historiků Robert Kvaček, Aleš Chalupa a Miloš Heyduk to roku 1988 v knize Československý rok 1938 popsala následovně: „Skutečné umění a kultura však měly nepříjemného konkurenta – nenáročnou zábavu, vyslovený brak a kýč, které hověly nekritickému vkusu diváků a čtenářů, uspokojovaly jejich primitivní požadavky, producentům a vydavatelům však přinášely velké finanční zisky.“

Kdo by se však divil, že se lidé chtěli zasmát? Zvlášť v předválečném období, kdy atmosféra kvůli dění v sousedním Německu houstla. Žák měl k humoru velmi blízko a pro své humoristické texty a přednášky byl trnem v oku Ústřednímu spolku čs. profesorů. Jeho dílo však bylo úspěšné a práva na filmovou adaptaci jevištní verze Škola základ života získala společnost Ufa, jejíž ředitel Antonín Procházka se v Žákově ostrovtipu našel. 

První verzi scénáře obstaral sám autor knihy i divadelní hry, s níž nesla nejvíce styčných bodů. Žák nechal vyprávění rozvolněné a místo jediného protagonisty upřednostnil kolektivního hrdinu, u něhož je primární jeho příslušnost k jistému prostředí či vyznání. Vymezil typy studentů od šplhounů (Krhounek) až po recesisty, přičemž útisk neempatického a konzervativního učitelského sboru explicitněji v žertu přirovnával k praktikám totalitních režimů.

Žákův scénář odporoval kauzálním narativům, které v tehdejší tvorbě dominovaly, a různé školské organizace se zase vyhradily proti takto přímému zesměšňování vzdělávacích institucí. Pera se tudíž chopil profesionální scenárista Václav Wasserman, jehož první draft odbočil až k fatalistickému sociálnímu dramatu. Důraz kladl na rozpor mezi chudobou a bohatstvím jednotlivých studentů a konflikt mezi žáky a učiteli vnímal spíš jako třídní boj. Několik postav si dokonce předávalo střelnou zbraň, na niž dlouze hledělo jako na jediné východisko svých problémů.

Wasserman musel přepisovat a nakonec došel k výsledné podobě, v níž děj řídí zejména pátrání po studentovi zodpovědnému za vydání karikaturního plátku Řev septimy. Pachatel v něm zesměšňuje učitele a učitelky, což se řady kantorů hluboce dotýká. Jiní to berou s nadhledem a nevybouřené mládeži rozumí, přičemž konflikt obstarává hlavně udavač Krhounek (František Filipovský) a přísný třídní učitel Lejsal (František Kreuzmann). Pokud se nikdo ze třídy nepřizná, studenti a studentky se nesmí zůčastnit sportovního školního poháru.

Do filmu se opět vrátil studentský slang, který Wasserman v první verzi vyškrtl. Zapracovalo se na psychologické diferenciaci postav a zdůraznil se hlavně generační konflikt. Myšlenky o třídní nerovnosti z děje vyvěraly pouze implicitně, dominoval situační humor postavený na autenticitě prostředí a jednotlivých charakterových typů. Krhounka ostatně najdeme skoro v každé třídě a přezdívka odvozená od tohoto příjmení zlidověla podobně jako některé svěrákovské či troškovské postavy.

Zásluhu na výsledné podobě má také režisér Martin Frič, jenž ve 30. letech platil za předního tuzemského filmaře schopného zvládat nenáročné veselohry (To neznáte Hadimršku), historická dramata (Jánošík) i uznávané literární adaptace (Hordubalové). Později se úspěšně přeorientoval také na pohádky jako Císařův pekař – Pekařův císař či Dařbuján a Pandrhola. Frič používá princip protikladů, který funguje na úrovni jednotlivých postav a hlavně jejich skupin (žáci a učitelé), mezi nimiž panuje komunikační šum, tudíž si nemohou porozumět. 

Dobová kritika většinou kvitovala uvěřitelnost a vtip. Pro mnohé šlo o vrchol tehdejší komedie, která se nad soudobou Sextánku nebo Jarčina profesora povyšuje už tím, že se nebojí kritizovat a také karikovat. Jiným však zesměšňování učitelů stále vadilo a nemohli se přenést přes to, že většinu titulních studujících ztvárňují podstatně starší herci, často už třicátníci jako Ladislav Pešek či Richard Strejka. Některým byla proti srsti typizace postav a jejich charakterové škatulkování oslabující autenticitu, což se však snadno obhajuje žánrovostí a satirickými postřehy.

Málokdo se přitom pozastavil nad tím, jak film postavený na protikladech citlivě a lidsky znázornil jejich možné překonání. Neprávem podezřelý student Benetka (Antonín Novotný) je ze školy vyloučený, pomocnou ruku mu nakonec podá jinak duchem nepřítomný matikář Koďousek (Václav Trégl), jenž mu na studium poskytne vlastní úspory. Právě Benetka, jehož nezaměstnaný otec u stolu rozdává svým dětem skrovné příděly chleba, je ztělesněním sociální nerovnosti s hrdým duchem. Na rozdíl od protekčního a podlézajícího Krhounka, jenž se spolu s ním uchází o přízeň spolužačky Máni (Věra Gabrielová), se nebojí vyjádřit nesouhlas se strnulou výchovou. A to formou domácí eseje, kvůli níž ho rázem osočí z autorství Řevu septimy.

Tato lehce karikaturní i sociálně vnímavá satira zůstává adekvátní i po 85 letech, kdy Škola základ života stále obráží tuzemská jeviště. Jakožto film pro pamětníky patří filmová adaptace k těm vůbec nejoceňovanějším z meziválečného období, což platí také pro nepřímé pokračování Cesta do hlubin študákovy duše, které Frič dle Žákova scénáře natočil hned roku 1939. Také v tomto filmu si k sobě zdánlivě protikladné skupinky postav našly cestu a školáci pomohli ve složení důležité profesní zkoušky učiteli v podání Jindřicha Plachty.

Duše rebelujících studentů, kteří špatně nesou jednotvárný konzervativní řád, se do těchto děl promítla nadčasově. A zábavná je i dnes nejen díky Žákově humoru a Fričově nápadité inscenaci, ale i díky výkonům Jaroslava Marvana, Theodora Pištěka a dalších členů učitelského sboru, jež museli maskéři postaršit, aby je odlišili od hereckých vrstevníků v rolích studentstva.

Chcete-li film dnes zhlédnout, máte usnadněnou pozici. Trvale ho najdete na Voyo a 22. listopadu proběhne na CSFILM jedna z mnoha televizních repríz.

zdroje: Československý rok 1938, Kinorevue, Český filmový zpravodaj

Podívejte se na žebříček nejlépe hodnocených českých filmů dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.