Luis Buñuel

Narodil se v přísně katolické rodině a základní vzdělání získal v zaragozské jezuitské koleji. V ní se jej však záhy začaly zmocňovat náboženské pochyby. Po studiích na madridské universitě (studoval zde agronomii, entomologii a historii) odešel v roce 1925 do Paříže, kde zakončil své universitní studium historie umění. Poté se zapsal na soukromou filmovou akademii a jako asistent režie pracoval na filmech Jeana Epsteina. Přátelství s malířem Salvadorem Dalím, vazba na další avantgardní umělce z ?generace roku 1927? a fascinace surrealistickým ?obratem k iracionálnu, k temnotám, k impulsům, jež přicházejí z hlubokého já? měly zásadní vliv na vznik dvou klíčových děl filmového surrealismu: halucinogenně dráždivou vizi Andaluský pes (1928) a skandální studii ?šílené lásky? Zlatý věk (1930). Po pádu vojenské diktatury a nástupu republikánské vlády se vrátil do Španělska a natočil ve spolupráci se dvěma přáteli otřesný sociálně kritický dokument Země bez chleba (1932). V roce 1935 vytvořil v anonymitě několik hudebně komediálních filmů, během občanské války působil na velvyslanectví španělské republikánské vlády v Paříži. Ještě před vítězstvím diktátora Franka emigroval Bunuel do Spojených států, kde pracoval ve filmovém oddělení newyorského Muzea moderních umění. Před koncem války odjel do Mexika, kde ?točil to, co mu nabídli?. Vrchol jeho umělecky rozkolísaného ?mexického období? vytváří zdrcující společensko-kritické drama Zapomenutí (1950), nemilosrdný pohled na život dětské bandy okrádající ve slumech žebráky. V 50. letech v Mexiku mimo jiné natočil pod názvem Propasti vášně (1953) již dříve připravovanou verzi knihy Emily Brontëové Na větrné hůrce, politický triptych To je úsvit (1952), Smrt v této zahradě (1956) a Horečka stoupá v El Pao (1959) či snímek Nazarín (1959) o potulném kazateli donkichotsky se stavějícímu proti církevnímu tmářství i státním autoritám. Po návratu do Španělska vyvolalo u katolické církve pobouření jedno z jeho nejzásadnějších děl Viridiana (1961); ačkoli snímek o novicce, jejíž ?absolutní? čistota je znesvěcována tělesným pokušením, získal Zlatou palmu v Cannes, ve Španělsku byl zakázán. Bunuelovu tvorbu lze vnímat v tematicky spjatých cyklech. Že celý život zůstal ?ateistou zaujatým religiozitou? dokládá bujaré dvaačtyřicetiminutové torzo příběhu o sebemrskačsky kajícném a sváděném mnichovi Šimon na poušti (1965) i na církevní praxi opovržlivě útočící kacířské leporelo Mléčná dráha (1968). Na absurdní hříčku Anděl zkázy (1962), vyprávějící o hostech, kteří jsou nedobrovolně uzavřeni ve vile, stejně jako jsou uvězněni uvnitř svých konvencí, navazují dvě výsměšná podobenství z Bunuelova ?francouzského období?: Nenápadný půvab buržoasie (1972) a Přelud svobody (1974). Obě se vyznačují epizodickou strukturou a surrealistickým rozostřením hranic mezi skutečností a představami. Titulními hrdinkami dalších filmů jsou krásné, nevinné, ale přitom rozporuplné, tajemné, zneužívané i zneužívající ženy. Jean Moreauová hrála chladnokrevně koketní a vypočítavou služebnou z panského domu (Deník komorné, 1964), Catherine Deneuveová ztělesnila ?belladonnu?, rezervovanou masochistickými vizemi pronásledovanou měšťáckou paničku pracující odpoledne tajně jako prostitutka (Kráska dne, 1967) a o tři roky později i invalidní schovanku zvráceně trýznící obstarožního poručníka (Tristana, 1970). Poslední snímek natočil v Mexiku usazený a téměř hluchý režisér v sedmasedmdesáti letech pod názvem Tajemný předmět touhy (1977), v němž hlavní postavu komorné mučivě si pohrávající se stárnoucím světákem ?střídavě? ztělesnily Angela Molinaová a Carole Bouquetová. I tento Bunuelův poslední opus potvrdil jeho slova, že jej ?náboženská výchova a surrealismus doživotně poznamenaly.? Filmografie (režie, není-li uvedeno jinak) 1926: Mauprat (Mauprat; as. rež., her.) * 1927: La siréne des tropiques (Siréna jižních moří; as. rež.) * 1928: Pád domu Usherů (La chute de la maison Usher; as. rež.), Un chien andalou (Andaluský pes; + spol. sc., střih, her., prod.; kr. film) * 1930: L?âge d?or (Zlatý věk; + spol. sc.., střih, prod.; střm. film) * 1932: Země bez chleba (Las Hurdes/Tierra sin pan; + sc., střih; kr. dok.) * 1935: Don Quintín el amargao (Zatrpklý don Quintín; + spol. sc., spol. střih, výk. prod.), La hija de Juan Simón (Dcera Juana Simóna; + spol. rež., spol. sc., her. výk. prod.) * 1936: Centinela alerta! (Do zbraně!; + spol. rež., spol. sc., prod., dok.), Quién me quiere a mí? (Kdo mě má rád?; spol. rež., výk. prod.) * 1937: Espana leal en armas/Espana 1936 (Poctivé Španělsko, do boje!; střih, hud., komentář; dok.) * 1941: El Vaticano de Pio XII. (Historie Vatikánu; kr. dok.) * 1946: Gran casino (Velké kasino) * 1949: Flamendr (El gran calavera) * 1950: Zapomenutí (Los olvidados; + spol. sc.) * 1951: Susana (Zuzana; + spol. sc.), La hija del engano/Don Quintín el amargao (Dcera šejdíře), Una mujer sin amor (Žena bez lásky), Subida al cielo (Cesta do nebe; + sc.) * 1952: El bruto (Surovec; + spol. sc.), Las aventuras de Robinson Crusoe/Adventures of Robinson Crusoe (Dobrodružství Robinsona Crusoa; + spol. sc.), El (On; + spol. sc.) * 1953: Abismos de pasión/Cumbres borrascosas (Propasti vášní/Bouřlivé výšiny; + spol. sc.), Iluze cestuje tramvají (La ilusión viaja en tranvía; + spol. sc.) * 1954: Řeka a smrt (El rio y la muerte; + spol. sc.) * 1955: Zločinný život Archibalda de la Cruz (La vida criminal de Archibaldo de la Cruz/Ensayo de un crimen; + spol. sc.), To je úsvit (Cela s?appelle l?aurore/Gli amanti di domani; + spol. sc.) * 1956: La mort en ce jardin/La muerte en este jardin (Smrt v této zahradě; + spol. sc.) * 1958: Nazarín (Nazarin; + spol. sc.) * 1959: Horečka stoupá v El Pao (La fievre monte a El Pao/Los Ambiciosos; + spol. sc.) * 1960: La Joven/The Young One (Dívka; + spol. sc.) * 1961: Viridiana (Viridiana; + nám., spol. sc.) * 1962: Anděl zkázy (El ángel exterminador; + spol. sc.) * 1963: Deník komorné (Le journal d?une femme de chambre/Il diario di una cameriera; + spol. sc.) * 1965: Šimon na poušti (Simón del desierto; + spol. sc.) * 1967: Kráska dne (Belle de jour; + spol. sc.) * 1969: Mléčná dráha (La voie lactée/La via lattea; + spol. sc., výběr hud.) * 1970: Tristana (Tristana; + spol. sc.) * 1972: Nenápadný půvab buržoasie (Le charme discret de la bourgeoisie/Il fascino discreto della borghesia; + spol. sc.) * 1973: Le moine (Mnich; pouze sc.) * 1974: Přelud svobody (Le fantome de la liberté; + spol. sc., zvuk, her., make up) * 1977: Tajemný předmět touhy (Cet obscur objet du désir; + spol. sc.) Projekt 100 - 2003 Jedna z největších osobností světové kinematografie. Na madridské univerzitě se seznámil s malířem Salvátorem Dálím. Po svém odchodu do Paříže (1925) s ním spolupracoval i ve své filmové tvorbě. Natočili spolu slavného Andaluského psa, film plný surrealistických obrazů: oko rozříznuté břitvou, mravenci vylézající z dlaně, mrtvoly oslů na klavíru, knězi, vznášející se na provazech u stropu. Film vyvolal velké pobouření, stejně jako jejich druhý snímek Zlatý věk (1930), v němž vystoupila do popředí Buňuelova agresivní vzpoura proti církvi, armádě a policii, všem silám udržujícím pořádek a omezujícím svobodu. Po pádu vojenské diktatury ve Španělsku se vrátil domů a natočí tam kritický dokument Země bez chleba (1932) o nejchudším kraji severu země, Hurdsku. Během občanské války působil na španělském velvyslanectví v Paříži a po porážce republiky emigroval do USA. Pracoval jako hlasatel v rozhlasu a k filmové tvorbě se vrátil až po patnácti letech. Inspiraci mu bylo Mexiko, země, kam přesídlil a která se stala jeho druhou vlastí Natočil zde 20 filmů, z nichž větší ohlas ve světovém tisku vyvolaly Zapomenutí (1950), příběhy mravně zanedbaných mladých lid v MexikoCity, a Cesta do nebe (1951), film o vesničanech, putujících autobusem mexickými horami. Mistrovským dílem se stal Naza-rin příběh kněze, který se snaží jednat důsledně podle své víry i za cenu toho, že se ocitne mezi štvanci V Mexiku vznikl i Anděl zkázy (1962), alegorický příběh skupiny lidí, kteří po několik dní nejsou schopni opustit místnost kde jsou shromážděni Rok před natočením tohoto filmu se Buňuel po 25 letech vrátil do rodného Španělska, aby tu natočil Vlridianu plamennou obžalobu falešné křesťanské zbožnosti a dobročinností. V tomto filmu se vyzpovídal ze své posedlosti člověka, vychovávaného na jezuitské kolej, který sice věří v Boha, ale nevěří v církev a její' praktiky. Festivalová porota v Cannes udělila filmu hlavní cenu, ale ve Španělsku byl film pro veřejné promítaní zakázán. Buňuel natáčel své filmy podle původních scénářů, jejichž autorem byl nejčastěji Jean Claude Carriére, podle literárních předloh, jejichž děj nejen posouval v čase a prostoru, ale často pozměnil i jejich původní vyznění. Ve Francii znovu natočil Deník komorné (1963), volnou adaptaci románu Octava Mirabeaua, odstrašující obraz venkovské buržoazie. K surrealistickým začátkům má nejblíže Nenápadný půvab buržoazie (1972), groteskně stylizované podobenství konzumní společnosti. Poslední své filmy připravoval v Mexiku a do Evropy se vracel jen na krátký čas jejich natáčení. 26. Letní filmová škola