Kristova cesta filmovým plátnem napříč historií kinematografie. Adorace i alternativní výklad bible, na Vánoce jako když najdete

Příběhy Starého či Nového zákona jsou náměty, které vybízí k výpravnému pojetí. Známost příběhů filmaře odpoutává od dlouhé expozice a stanovuje směr, kterým se bude příběh ubírat, díky čemuž se mohou soustředit na filmovou řeč. To, že každý biblické příběhy zná, je však i velkým břemenem, které tvůrcem ztěžuje práci v možnostech příběhových odchylek, důkladné psychologizace postav či ve vícevrstevnatém vyznění.

U ničeho to není tolik problematické jako právě u Ježíše Krista. Ačkoli jeho výskyt na filmových plátnech začal ihned v počátcích kinematografie, trvalo dlouho, než se z něho stala lidská postava. Většina snímků jej vykresluje jako ikonu zbavenou jakýchkoli vlastností a s konzervativním odstupem ho nahlíží jako bezchybný symbol křesťanství. Právě kvůli věřícím k němu tvůrci vždy přistupovali opatrně, což trvalo až do počátku 60. let, kdy jeho vyobrazení začalo být odvážnější, s čímž se však zvedla i vlna nevole.

Prvotní filmové výskyty Ježíše se odehrály ještě před přelomem 19. a 20. století. Zmínit můžeme například záznam slavných pašijových her na Šumavě, který přijeli natočit američtí filmaři. Hořický pašijový film (1897) byl pozoruhodnou mezinárodní spoluprací mezi divadelníky a filmaři, již plnohodnotně přenesli představení na filmový pás a nabídli tak evropskou tradici americkému publiku. Záznam se skládal z dvanácti ikonických výjevů z Kristova života a mezi lidmi i církví zaznamenal značný úspěch. Bohužel se nedochoval, teprve roku 2016 se našlo několik fragmentů ve španělském archivu.

Obdobné vyobrazení američtí filmaři zachytili v Německu pod názvem Pašijové hry v Oberammergau (1898), kde se hrají každých deset let již od 17. století. Pod hlavičkou společnosti bratrů Lumiérů vznikl v roce 1898 soubor třinácti cívkových filmů, z nichž každý v jednom záběru ukazuje důležitou část Kristova života. Ačkoliv dnes jsou všechny snímky k nalezení vcelku, v době jejich vydání si kupci mohli vybrat z katalogu jednotlivé pasáže nezávisle na sobě.

Režisér fantaskních příběhů Georges Melies pak využil Kristovo chození po vodě (1899) jako podklad pro svou trikovou atrakci díky dvojnásobné expozici a maskování. Stejně jako křesťanské snímky společnosti bratrů Lumiérů se k výjevu postavil přímočaře se snahou poskytnout oživlý obraz dobře známých motivů.

Komplexním snímkem z tohoto období je středometrážní film Ferdinanda Zeccy a Luciena Nongueta Život a utrpení Ježíše Krista (1903). Ten ve 27 obrazech, oddělených mezititulky, mapuje Kristův život od narození, přes nadpřirozené skutky až po jeho ukřižování a zmrtvýchvstání. Využívá kamerových triků, jednotlivá políčka jsou ručně kolorovaná, příběh je zasazený do malebných kulis, precizně pracuje s prostorem a hloubkou ostrosti. Snímek také dvakrát ukáže Kristovu tvář v pozadí s nápisem Ecce homo a záběr na turínské plátno s detailním obtisknutím obličeje. Vatikán jej roku 1995 zařadil na seznam nejhodnotnějších filmů všech dob.

Jako protipól k fantasknu nakloněné interpretaci slouží titul Zrození, život a smrt Ježíše Krista (1906) režisérky Alice Guy Blanché. Ten je mnohem umírněnější, odehrává se v exteriérech, obsahuje davové scény a pojímá spektrum příběhů, přičemž mezi nimi dynamičtěji proplouvá. Svou formou a stylistickým pojetím předznamenal směr, kterým se budou filmy popisující Ježíšův život ubírat.

Prvním snímkem, který se snažil Ježíšův příběh vyprávět celistvěji, je americký velkofilm From the Manger to the Cross (1912). Zde už se odvíjí v souvislejší linii s dramatickým obloukem, objevují se mezititulky s dialogy a citacemi svatých knih a snaží se o realisticky podané převyprávění. Dočkáme se i naturalistických výjevů bičování či samotného ukřižování. Konec přichází už s Kristovou smrtí a neobsahuje tak dříve nepostradatelný motiv nanebevzetí. Natáčení probíhalo v Egyptě a plně vytěžilo možnosti exteriérů, které jsou s biblickým příběhem spjaté. I přes vysoké náklady a tehdy nadstandardní stopáž sedmdesáti minut se film stal diváckým hitem.

Protiválečný velkofilm vydaný během první světové války s názvem Civilizace (1916) vyobrazuje Ježíše jako nadpozemskou entitu, která napomáhá lidským osudům během válečných hrůz a nakonec přivede tyranskou vládu k prozření. Jeho ztvárnění vyvolalo rozpouruplné reakce, kdy jedni velebili mírové poselství, druzí jej odsuzovali jako urážku křesťanství. Snímek se stal enormním hitem, když však USA vstoupily do války, v kinech se už nesměl objevovat.

K tradičnějšímu pojetí se navrátil režijní velikán D. W. Griffith, když Kristovy pašije zařadil jako jednu ze čtyř monumentálních dějových linií v proslulé Intoleranci (1916), na které znázorňoval téma lidské nenávisti. Režisér Robert Wiene v Německu epickým velkofilmem I.N.R.I. (1923) adaptoval klasický Ježíšův příběh v expresionismem ovlivněných kulisách.

Ačkoli vyobrazení Ježíše nebylo vybočující oproti předchozím dílům, markantní stopu zanechal v historii pojetím Jidáše Iškariotského, který zde Krista nezradí pro peníze, nýbrž z ideologického přesvědčení a jako výsledek manipulace ze strany politiků. Režisér se tak alegoricky vyjadřoval k násilným poměrům v tehdejší Výmarské republice.

V adaptaci legendárního románu Ben Hur z roku 1925 se hlavní postava na své několikaleté pouti náhodně setkává s Kristem, který mu pomáhá a udržuje jeho víru. Tato filmová prezentace je citelná pouze pomocí jeho končetin, obrysu a scény snímané na dvoupásový technicolor, které značí jeho přítomnost v rámu. Tvář boha není nikdy ukázaná, stejně jako tomu bylo i ve zvukovém, širokoúhlém a barevném eposu z roku 1959.

Megalomanský režisér Cecil B. DeMille roku 1927 realizoval první opus své křesťanské trilogie Král králů, soustředící se na poslední roky Kristova života. Během natáčení některým hercům zakázal účastnit se baseballových utkání či chodit do barů a podle smlouvy se nesměli v dalších pěti letech objevit v díle, které by mohlo ohrozit jejich puritánský obraz.

Enormní nároky na hlavního herce H. B. Warnera vedly k jeho problémům s alkoholem. Máří Magdaléna se zde vzpírá obrazu prostitutky, je podaná jako živelná, ale mocná a sebeuvědomělá žena. Snímek se všeobecně dočkal kladného přijetí a dlouhá léta sloužil jako vzor pro uctivou adaptaci Kristova života.

Touto tradicí se v následujících několika desetiletích ubírala drtivá většina filmů o Ježíšovi, ačkoli jich vznikalo méně než doposud, což lze přičíst zvukové revoluci, kdy se k už tak opatrnému hereckému ztělesnění Krista přidal i slovní projev. Julien Duvivier natočil francouzský snímek založený na evangelických textech Golgota (1935), kde opět zkoumá poslední Kristovy dny, utápějící se ve velkolepém pojetí.

Širokoúhlá plátna v 50. letech odstartovala zlatou éru historických velkofilmů. Prvním svého druhu z tohoto subžánru bylo Roucho (1953), jež kráčelo ve šlépějích Bena Hura a Ježíše ukazovalo v náznacích prostřednictvím symbolů a bez zprostředkování pohledu do obličeje. Anglicky mluvícího Ježíše bylo poprvé slyšet v zapomenutém filmu Day of Triumph (1954), který nezačínal očekávanými titulky, nýbrž záběrem na modré nebe s kázajícím Kristem. Nejednalo se však o velkofilm, nýbrž o relativně nízkonákladovou produkci. V 50. letech byla tou jedinou, která Krista určila jako hlavní postavu.

Zpracování biblických námětů vzniklo v tomto období požehnaně (Desatero přikázání, Quo Vadis, Šalamoun a královna ze Sáby, Bible), dva velkofilmy soustředící se na Kristův život však putovaly do kin až na počátku 60. let. Druhý z nich však finančně propadl, což souviselo jak se zkostnatělým a mnohokrát použitým provedením, tak s upadajícím zájmem o všudypřítomné vysokorozpočtové spektákly.

Nastupující nový Hollywood byl progresivní, neotřelý a otevíral tabuizovaná témata, kde pro uctivé a strnulé obrazy odlidštěných ikon nebylo místo. První z nich byl Král králů (1961) jinak pozoruhodného režiséra Nicholase Raye. Dočkal se velmi rozporuplné odezvy ze strany kritiků, nicméně jednalo se o výdělečný projekt. Vyobrazení Ježíše jako symbolu bez lidských vlastností však bylo hojně kritizováno.

Pomyslným hřebíkem do kříže se stal Největší příběh všech dob (1965), kde ztvárnil titulní roli Max von Sydow. Režisér při preprodukci úzce spolupracoval s Vatikánem, snímek byl promítaný na širokoúhle zaobleném plátně a stal se nejdražším filmem své doby. I tak ale v kinech propadl a udělal tedy společně s prodělečným muzikálem Doctorem Dolittlem (1967) tečku za úspěšnou érou velkoformátových spektáklů.

Mimo Hollywood začaly na počátku 60. let vznikat snímky zbavené patetické velkoleposti, kterou byl téměř každý snímek o Kristovi prorostlý. Autorský filmař Luis Buňuel během svého „nesurrealistického“ období natočil syrové drama Nazarín (1959), kde si pohrával s myšlenkou, jak by vypadala Kristova cesta zasazená do 20. století. Svatého nemilosrdně vrhá do špinavých ulic chudinské čtvrti, kde kvůli vysokým mravním ideálům setkává s pohrdáním a úpadkem morálky. Neotřelým námětem satirickým a nevybíravým způsobem pálil do řad katolické církve, což se objevuje napříč celou jeho filmografií.

Svěží vítr přinesl také italský svéráz Pier Paolo Pasolini vlivem neorealismu, když natočil Evangelium svatého Matouše (1964). Do hlavních úloh obsadil neherce a dialogy striktně držel od evangelických textů. Ačkoliv byl neomarxistou, příběh snímal z pohledu věřícího, ke Kristovi choval obdiv a označil jej za největšího revolucionáře všech dob. Snímek je považovaný za tvůrcovo vrcholné dílo a mnozí jej vyzdvihují jako nejlepší Kristovu filmovou cestu. Obě díla Vatikán uvedl na svém seznamu nejhodnotnějších filmů všech dob.

Celosvětový úpadek věřících v 70. letech se promítl i do počtu na křesťanství vystavěných filmů. Tvůrci tak hledali alternativní způsoby, jak publiku podat biblické příběhy. USA přispěly kultovním popkulturním hitem na motivy broadwayského muzikálu Jesus Christ Superstar (1973). Snímek se natáčel v Jeruzalémě, ačkoli se budovaný fikční svět skládá z abstraktního prostředí misícího kulturu hippies, protiválečná poselství, rockovou operu, alternativní mizanscénu složenou z ramp vybudovaných v prostředí vyprahlé pouště a klasický narativ pašijí.

S odvázanou podívanou se však pojí i vlna nevole od religionistických skupin a někteří židé si snímek vykládali jako antisemitský. Největším problémem byla pro dotyčné otevřená sexualita, která se týkala i samotného Krista, ačkoli tehdejší papež Pavel VI. film ocenil a podporoval jej s vizí rozšíření křesťanské víry. Dalším problémem bylo pro mnohé vyprávění z perspektivy Jidáše, což vedlo k Ježíšovu polidštění.

Ke klasičtějšímu pojetí se navrátil režisér Zeffirelli v televizní minisérii Ježíš Nazaretský (1977). Byť je zasazený do opulentních kulis, vyhýbá se chybám předchozích filmařů a Krista představuje jako více lidskou a především křehkou osobnost. Ani to se nesetkalo s velkým pochopením věřících a snímek byl předmětem diskuzí, protože se ve vyprávění mnohokrát odchyluje od přijímaných evangelií. Veřejnost a kritici však dílo přijali velmi kladně, film získal několik ocenění a stal se jedním z pilířů klasického líčení Kristova příběhu.

Čistým a věrným převyprávěním s edukativní vizí se stal Ježíš (1979), který vznikl z iniciativy křesťanské organizace jako oslavná propaganda jejich náboženství. Snímek vyšel pod hlavičkou Warner Brothers a stal se raritou, jelikož velká studia již dávno neprodukovala religiózní projekty, navíc s takto striktním sdělením. Snímek se otrocky drží evangelií a je jejich suchým převyprávěním, což se setkalo s kritikou. Film dokonce nemá titulky s obsazením a tvůrci, aby příběh mluvil pouze sám za sebe. Po letech promítání se snímek uváděl jako údajně nejnavštěvovanější film všech dob, což však nelze ověřit.

Pobouření věřících kvůli satirickému pohledu na křesťanského boha způsobila komediální skupina Monty Python s autorskou komedií disponující britským humorem Život Briana (1979), jejíž úvodní titulky si otevřeně utahují z biblických velkofilmů. Absurdní hříčka se soustředí na Briana, kterého si ostatní neustále pletou s Ježíšem. Díky němu tak sledujeme satirizovanou cestu Krista až na úplný konec, kde postavy zpívají během ukřižování veselou píseň. To pochopitelně vyvolalo odpor řady věřících, kteří tvůrcům vytýkali neúctu k tematizované látce. Ti pak na kritiku reagovali výrokem, že si neutahují z Ježíše, nýbrž z věřících kázajících lásku a mír, načež spolu dva tisíce let válčí, protože se nemohou dohodnout, jak to Ježíš vlastně myslel.

Klidné vody rozbouřil i katolicky založený Martin Scorsese zřejmě nejkontroverznějším náboženským filmem všech dob. Jeho Poslední pokušení Krista (1988) s Willemem Dafoem je epičnosti se vyhýbající kus. Postrádá opulentní záběry velkých celků, většinou se skládá především z polocelků a polodetailů. Ježíš nikdy nepřipomínal člověka tolik jako tady.

Získává dosud neviděné vlastnosti jako pokušení, pochybnost a strach. Explicitní ukázka Kristova rozpolcení je pak umocněná imaginativní sekvencí, ve které se Kristus na poslední chvíli rozhodne nepřijmout roli trpitele, takže můžeme vidět, co by se v jeho životě stalo, kdyby nezemřel na kříži. Celý segment se odehrává v Ježíšově hlavě během jeho posledních momentů a poprvé mu tak jako diváci a divačky vidíme přímo do nitra duše.

Příběh se drží literární předlohyNikose Kazantzakise, která byla sama o sobě skandální. Premiéra filmu však rozpoutala pravé šílenství, doprovázené fyzickými útoky, vandalismem, zapálením pařížského kina, výhružkami smrti komukoli, kdo se k filmu vyjadřoval pozitivně, a masivní vlnou protestů. V několika zemích Jižní Ameriky byl snímek řadu let zakázaný tvrdou cenzurou. Film je díky jeho mnohovrstevnatosti považovaný za nadčasové a strhující dílo, které vybízí k myšlenkami nabitým analýzám.

Posledním filmem, který vzbudil v tomto tematickém balíku rozruch, se stal režijní počin Mela Gibsona Umučení Krista (2004). Zahrnuje totiž explicitní fyzické utrpení a mučení, aby podpořil tíhu oběti, kterou na sebe Ježíš vzal. Věrně se drží trpitelských chvil Kristova života a získal si podporu evangelické církve. Kontroverzním se stal pro všudypřítomné násilí, což zamezilo jeho promítání v některých zemích, vzhledem k výrazným gore prvkům. V náboženském rozporu se ocitl kvůli antijudaistickému vyznění. Gibson film natočil v aramejštině, jazyce, kterým údajně Kristus mluvil.

Od té doby žádný snímek nezaznamenal větší rozruch nebo danou tematickou skupinu nijak neobohatil. Zmínit můžeme například The Gospel of John (2014), obracející se k věrným adaptacím, Máří Magdalenu (2018), kde si Ježíše zahrál Joaquin Phoenix, či artově laděnou alegorii 40 dní v poušti (2015), kde Kristus putuje vyprahlou pustinou stíhaný vlastním rozjímáním a konfrontacemi se Satanem. Ewan McGregor jako Ježíš zároveň ztvárnil i Satana. Právě tento snímek je ze všech nejpodnětnější a zabodoval na festivalu Sundance.

Spletitá a vyčerpávající historie Ježíše Nazaretského na filmovém plátně především ukazuje, jak těžké je zavděčit se všem diváckým skupinám a že vyobrazování křesťanství a jeho ikon je něco, co i s upadající vírou vždy vzbudí vášnivé emoce. Dané snímky jsou obrazem toho, jak moc filmové médium souvisí se společenským a historickým kontextem a lidstvem samotným.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.