„Nechali jsme blázny řídit blázinec.“ Fascinující příběhy filmů, které jsme nikdy neviděli, přestože byly z větší části natočeny

„Na tvorbě filmů je nejtěžší ráno vstát a nastoupit do auta,“ shrnul legendární režisér Stanley Kubrick nástrahy své profese, když obdržel Cenu Cecila B. DeMilleho za celoživotní přínos kinematografii. Slova, která si vypůjčil od neméně slavného kolegy Stevena Spielberga, dobře charakterizují kouzlo výroby filmů – ta může být původcem úžasných a hodnotných děl, ale její ztroskotání často závisí na titěrných nuancích.

Vyhráno nemají někteří tvůrci ani tehdy, když je natočený materiál uložený ve střižně a před distribucí jej čeká finální opracování. Své o tom mohou povědět například režiséři komiksové Batgirl – hvězdně obsazený snímek měl vyjít na HBO Max koncem letošního roku, ale studio Warner Bros. mu pod tíhou vlastní restrukturalizace a údajně i negativních testovacích projekcí vystavilo stopku. A shodný osud prý čeká také komedii Jamieho Foxxe All-Star Weekend, která se zřejmě nezveřejní kvůli tomu, že běloch Robert Downey jr. v ní hraje postavu mexického původu.

Některé případy z minulosti jsou méně kontroverzní v tom smyslu, že za zrušením projektů stály spíše osobní tvůrčí komplikace nežli etnické bariéry, ale přesto je patrné, že dokončit pracovní kolos zvaný výroba filmu a doručit výsledný produkt publiku nebývá o nic snadnější než vylézt jako netrénovaný člověk na Mount Everest. Zde jsou fascinující příběhy pěti snímků, jejichž filmové negativy se do řádné distribuce nikdy neprodraly. A to přitom zahrnovaly tisíce metrů natočeného materiálu či vyčerpávající pracovní oběti.

režie: Sergej M. Ejzenštejn

Poté, co v Sovětském svazu natočil pozoruhodné montážní filmy Křižník Potěmkin a Deset dní, které otřásly světem, dostal režisér Sergej Ejzenštejn roku 1930 pozvánku do Hollywoodu. Kolébka filmového průmyslu jej navzdory horkému politickému klimatu zlákala a socialistický autor Upton Sinclair zafinancoval režisérovu cestu po Mexiku. Představoval si, že tam Ejzenštejn natočí hodinový dokument. Ten se ale proměnil v monumentální portrét mexické historie, jehož rozsah je v knize Nejslavnější filmy, které nikdy neuvidíte odhadovaný na 52 až 76 tisíc metrů materiálu, tedy až na 40 hodin.

Režisér podlehl tamní kultuře a chtěl zachytit dějiny od aztécké říše až po moderní revoluci, přičemž si pro potřeby natáčení od mexické armády údajně vynutil služby 500 vojáků s deseti tisíci zbraněmi. Produkci komplikovalo nevyzpytatelné klima, onemocnění i smrtelné nehody – zbraň, již s sebou vozil kameraman Eduard Tisse, totiž odcizil jeden z členů štábu a nedopatřením střelil vlastní sestru.A podporu neposkytl anisovětský diktátor Stalin, jenž Ejzenštejna obvinil ze svévolného opuštění země, kde právě začínaly stranické čistky.

Negativy s filmem byly vyváženy do Kalifornie, ale sám Ejzenštejn se na ně nikdy nemohl podívat a nakonec film ani nezvládl dokončit. Jemu i jeho dvěma spolupracovníkům vypršela platnost víza a museli se s nepořízenou vrátit do Moskvy. Stihl ale natočit mayské scény z Yucatanu, svatbu v Tehuantepecu v době před španělskou kolonizací, býčí zápasy pod španělskou vládou i oslavu Dne mrtvých ve 20. století, která byla součástí epilogu.

Sinclair poté navázal spolupráci s distributorem Solem Lesserem, jenž z kilometrů filmu vytvořil jeden krátkometrážní (Death Day z roku 1934) a dva celovečerní snímky (Nad Mexikem hřmí a Eisenstein in Mexico z roku 1933). Materiál si poté vzala na paškál jeho biografka Marie Seton, která jej uspořádala dle režisérových zápisků do filmu Čas na slunci (1940). Roku 1969 pak newyorské Muzeum moderního umění poslalo několik tisíc metrů materiálu do SSSR, kde z nich Grigorij Alexandrov sestříhal celovečerní snímek Ať žije Mexiko! Ejzenštejnova umělecká vize ale nikdy nedošla naplnění v plánovaném rozsahu ani dramaturgii.

Režisér se v Rusku vyhnul Stalinovu hněvu a po několika letech vyučování opět režíroval. Entuziasticky se pustil do epické trilogie o Ivanovi Hrozném, jejíž první díl dopadl roku 1945 triumfálně. Pokračování se ale Stalinovi nezamlouvalo a nedokončený závěr trilogie už putoval do trezoru, poté byl z velké části zničen. Ejzenštejn, tvůrce jedněch z nejvlivnějších filmů dvacátých let, zemřel předčasně roku 1948 ve věku 50 let.

režie: George Cukor

Studio 20th Century Fox se na počátku šedesátých let ocitlo na hraně existenční krize, když nákladná produkce Kleopatry luxovala jeho pokladničku bez vidiny návratnosti. Kompenzací měla být romantická komedie Něco se musí stát, již režíroval George Cukor, legendární tvůrce Jihu proti Severu a Příběhu z Filadelfie. Jednou z hvězd byla samotná Marilyn Monroe.

Blonďatá diva na filmu pracovala za směšných 100 tisíc dolarů, neboť zkompletování projektu by znamenalo vytoužené splnění smluvních závazků vůči studiu. Její osobní život se ale topil v depresích a barbiturátech, což produkci poznamenalo ještě před startem. Monroe byla nalezená předávkovaná v bezvědomí, ale studio zahnané do kouta nechtělo o zrušení projektu slyšet.

Natáčení začalo dle plánu, ale Marilyn měla další problémy. Rostla v ní hrůza z veřejných vystupování a žárlivost na kolegyni Cyd Chariss, která ji údajně chtěla zastínit. Ta vedla až k legendárnímu natáčení v bazénu, kde Marilyn neočekávaně plavala a pózovala v rouše Evině. Novináři byli na tento fotografický svátek přizváni a Monroe se opět ocitla na titulních stránkách novin.

Na natáčení však docházela jen sporadicky a její stav podle všeho zhoršilo LSD, které po jednom divokém večírku poprvé vyzkoušela. Produkce pokračovala, ačkoli Monroe absentovala například kvůli vystoupení na oslavě narozenin prezidenta Kennedyho v Madison Square Garden. Na nesestříhaných záběrech navíc vynikl její ospalý a unavený výkon, tudíž 8. června 1962 dostala nejikoničtější herečka své generace výpověď – po měsíci a půl od začátku natáčení, během něhož se prý ukázala přibližně dvanáctkrát.

„Hvězdný systém se naprosto vymkl kontrole. Nechali jsem blázny řídit blázinec a oni ho prakticky obrátili v trosky,“ zněl mediálně hojně šířený výrok viceprezidenta studia Fox Petera Levathese. Plány na přeobsazení ztroskotaly, jelikož herec Dean Martin odmítal s kýmkoli novým natáčet, takže zoufalí producenti nabídli Monroe výrazně vyšší plat a navrch angažování nového režiséra, aby ji přivedli zpět.

Pátého srpna 1962, deset dní po schůzce s Levathesem, byla Marilyn Monroe nalezena mrtvá za dodnes nevyjasněných okolností. Podle všeho se předávkovala barbituráty. Dochované záběry ze zrušeného filmu ovšem svědčí o tom, že v případě šťastného zkompletování mohl fungovat a možná by se z něj stal hit.

Některé scény se dostaly do dokumentu Marilyn z roku 1963, rozsáhlé ukázky se pak objevily ve filmu Marilyn: Something's Got to Give z roku 1990. Až sedmatřicet minut digitálně restaurovaného materiálu je obsažených v dokumentu Poslední dny z roku 2001, sestříhaném z více než 500 hodin materiálu, který údajně leží v trezoru Foxu. Kompletní snímek ale neuvidíme zřejmě nikdy.

režie: Henri-Georges Clouzot

Uznávaný francouzský režisér Mzdy strachu a Ďábelských žen Henri-Georges Clouzot to v šedesátých letech neměl jednoduché. Zemřela mu první manželka Véra a nadvládu nad tamní kinematografií přebírala nová vlna mladých intelektuálních filmařů, kteří jeho dosavadní přínos zpochybňovali – a náročný Clouzot se pochybnostmi sám nakazil.

Inferno mělo být jeho nejosobnějším a narativně i audiovizuálně nejodvážnějším projektem. Příběh o rostoucí žárlivosti a nakonec i šílenství a paranoii majitele hotelu Marcela (Serge Reggiani), jenž pronásleduje svou podstatně mladší manželku Odette (Romy Schneider), značil pro Clouzota příležitost oddat se stylistickému experimentování. Na papíře si pečlivě rozepsal a načrtl každý záběr, jemuž ale hodlal vtisknout zvláštní estetický a kinetický nádech.

Finanční svobodu mu zajistilo produkující americké studio Columbia a Clouzot se zuřivě pustil do natáčení s dvojitými expozicemi, zkreslujícími barevnými efekty a stínohrami. Obyčejné události měly být točeny černobíle, zatímco Marcelovy paranoie zamýšlel vyvést v psychedelických barvách. Režisér najal rovnou tři štáby, s nimiž chtěl pracovat na střídačku a využívat této flexibility ke zrychlení natáčení. Jako hlavní kulisu si totiž vybral umělé jezero pod viaduktem Garabit v jižní Francii, které se mělo za dvacet dní vypustit a posloužit jako zdroj energie pro přehradní elektrárnu.

Perfekcionistický režisér pod náporem stále nových nápadů nestíhal, navíc jako tradičně bojoval s herci, na něž kladl neúnosné požadavky. Sám Clouzot trpěl nespavostí a filmem byl pohlcený i v brzkých ranních hodinách, kdy členy štábu budil a chtěl s nimi probírat plány na další den, z nichž beztak rychle sešlo. Aby se později pomstil vzpurnému herci Reggianimu, nechal ho několik dní opakovat scénu, v níž běhal po břehu jezera a sledoval svou ženu plout na loďce s místním mechanikem. Herec byl fyzicky naprosto vyčerpaný a posléze natáčení opustil.

Reggianiho následovala část štábu, která měla Clouzotovy tyranie po krk, a režisér byl v koncích. Zatvrzele sice pokračoval, ale nakonec utrpěl infarkt. Nebyl v ohrožení života, ale projekt s ohromným časovým skluzem přesto dostal od Columbie stopku. Inferno natočil až o třicet let později jiný francouzský tvůrce Claude Chabrol, který však upustil od experimentátorství svého předchůdce.

Henri-Georges Clouzot zemřel roku 1977 a stihl dokončit už pouze jediný snímek, drama La Prisonnière z roku 1968. Až po přelomu století producent Serge Bromberg narazil na režisérovu vdovu, která mu prozradila, že Clouzot ukryl 185 krabic s natočeným materiálem svého Inferna. Společně se jimi probrali a z 13 hodin zachovaných záběrů a z rozhovorů se členy původního štábu sestříhali roku 2009 dokument Peklo Henriho-Georgese Clouzota.

režie: Orson Welles

Než se s prokletou adaptací slavného románu Miguela Cervantese o šlechtici bojujícím s větrnými mlýny dlouhodobě potýkal Terry Gilliam, vylámal si na něm zuby také autor Občana Kanea Orson Welles. Proslulý herec a režisér vedl válku s hollywoodskými studii, která mu od Skvělých Ambersonů z roku 1942 pravidelně zasahovala do práce a přetáčela hotové filmy. To potkalo i jeho další mistrovské dílo Dotek zla z roku 1958 a Welles Hollywoodu nadobro zamával.

Odjel do Mexika, kde hodlal zfilmovat Cervantesův příběh o Donu Quijotovi a jeho sluhovi Sancho Panzovi, byť ve značně osobitém duchu. Podle knihy Nejslavnější filmy, které nikdy neuvidíte Welles zamýšlel zasadit příběh do moderní doby, s níž mělo kontrastovat idealistické kavalírství pomýleného rytíře. Režisér sloužil zároveň jako vypravěč a ztvárňoval sám sebe, tudíž mu na začátku filmu dvanáctiletá představitelka Dulciney Patty McCormack usedne na koleno, ujistí se, že je to opravdu „ten slavný Orson Welles“, a nechá si od něj vyprávět titulní příběh.

Don Quijote, Sancho a Dulcinea prochází spíše sérií improvizovaných scén na motivy cervantesovských témat nežli tradičním dramatickým narativem. Rozpočet ale rychle narůstal a Oscar Dancigers, mexický producent a spolupracovník režiséra Luise Bunuela, zatnul Wellesovi tipec. Režisér zaťal zuby a byl odhodlaný vysněný projekt dofinancovat z vlastní kapsy.

Práce na Donu Quijotovi probíhaly v průběhu celých šedesátých let a Welles mezi nimi stihl natáčet další filmy, mimo jiné třeba adaptaci Kafkova Procesu v roce 1962. Produkce se přesunula do Španělska, ale režisér stále hledal optimální přístup k látce. Patty McCormack mezitím vyrostla, tudíž se Welles od rámcového děje odchýlil.

Hlavní část produkce Welles zkompletoval před rokem 1969 a další navázala až roku 1972. Pak ale zemřel představitel Sancha Akim Tamiroff, jenž první zkušební záběry s Wellesem natočil již roku 1955 ve Francii, a bylo zle. Režisér navíc nedokázal přijít s odpovídajícím závěrem a koketoval s myšlenkami, že nechá Dona Quijota a Sancha odletět na Měsíc, popřípadě přežít jadernou apokalypsu.

Na filmu pracoval ještě od roku 1984 až do své smrti v následujícím roce. Z nedokončeného projektu se stala jakási psychoanalýza svého tvůrce a dokument o jeho vyvíjejícím se pohledu na svět. Kotouče s natočeným materiálem jsou prý roztroušené mezi více lidí. Welles navíc záběry kódoval, aby zabránil nenáviděným zásahům zvenčí. Drzost a odvahu materiál sestříhat měl pouze exploatační tvůrce Jesús Franco, jenž se podepsal pod 116 minut trvající verzi z roku 1992 známou jako Don Quijote de Orson Welles.

Cervantesův román se ale samotnému Wellesovi nikdy nepoddal a zařadil se mezi další díla, na nichž si tvůrce s hřmotnou postavou vylámal zuby. Neuspěl totiž ani s adaptací knihy Srdce temnoty Josepha Conrada, kterou převedl až Francis Ford Coppola do Apokalypsy, a dokončit se mu nepodařilo ani Odvrácenou stranu větru. Tento ambiciózní satirický snímek byl zrestaurován, dokončen a uveden na Netflixu roku 2018, tedy 48 let po zaznění první klapky. Na rozdíl od Francovy rekonstrukce Dona Quijota se dočkal uznání.

režie: Jerry Lewis

Jerry Lewis se proslavil jako komediální herec nejprve v tandemu s Deanem Martinem a poté i na vlastní pěst díky filmům Hotelový poslíček (1960) a Zamilovaný profesor (1963). Stejně jako celý Hollywood se také Lewis zkoušel na sklonku šedesátých let přeorientovat na vážnější a naléhavější témata, což mu nejprve vůbec nevyšlo s komedií Which Way to the Front? V ní ztvárnil amerického playboye vydávajícího se za nacistického generála a kritika ho klepla přes prsty.

Roku 1971 ho oslovil producent Nathan Wachsberger a ukázal mu scénář ke Dni, kdy klaun plakal. Šlo o velice smutné komediální drama zasazené do nacistického Německa, které skýtalo potenciál zasáhnout publikum s takovou razancí, jak to o čtvrt století později dokázal oscarový Život je krásný Roberta Benigniho. Ztroskotaný cirkusový klaun Helmut je v něm zatčen gestapem za parodování Hitlera a ocitá se ve vězeňském táboře, kde baví a rozptyluje děti směřující do Osvětimi.

Lewis se do drastického námětu pohroužil, v rámci příprav na roli navštívil bývalé vyhlazovací tábory Osvětim a Dachau a zhubl dvacet kilo. Scénáře Joan O'Brien se ale chopil i jako režisér a prokázal pramálo jemného citu pro takto náročnou látku na pomezí komedie a historické tragédie.

To pro něj ostatně bývalo charakteristické. Byl nominovaný na Nobelovu cenu za svou charitativní činnost a podporu lidí se svalovou dystrofií. Někteří z nemocných jedinců si ale stěžovali, že Lewis je ve svých show využívá spíše jako politováníhodné objekty, což by ostatně odpovídalo také jeho přístupu k ženám. Na komediálním festivalu v Aspenu roku 1998 slavný komik prohlásil, že neuznává žádné ženské komičky a ženy vnímá jako „stroje přinášející na svět děťátka“.

Za některé komplikace kolem Dnu, kdy klaun plakal přirozeně nemohl – producentu Wachsenbergovi došly po startu natáčení ve Švédsku peníze a navrch opomněl zaplatit O'Brien za práva, tudíž následovaly úmorné soudní tahanice. Autorka ale nebyla spokojená ani s úpravami scénáře, neboť Lewis změnil Helmuta ze sebestředného hajzla v ryze sympatického dobráka, čímž navýšil sentimentalitu a narušil soudržnost příběhu.

Lewis snímek dokončil, ale už z testovacích projekcí bylo patrné, že chlubit se jím nikdo chtít nebude. Od hrstky lidí, kteří zkušební verzi zhlédli, se ozývaly nelítostné záporné ortely. Byl mezi nimi například herec a dabér Harry Shearer, jenž se o dojmy z projekce v devadesátých letech podělil s časopisem Spy: „U většiny podobných věcí, zjistíte, že očekávání nebo představy jsou lepší než ta věc samotná. Ale vidět tento film bylo skutečně působivé, protože člověk se jen zřídka dostane do přítomnosti dokonalého objektu. A toto byl dokonalý objekt. Ten film je tak drasticky špatně, jeho patos a komika jsou tak divoce špatně zacílené, že ani vaše představy nedokážou nijak vylepšit to, jaký skutečně je. Pane bože! To je to jediné, co se k tomu dá říct.“

Lewis prý vlastnil hrubý sestřih zapovězeného filmu na VHS, ale i kvůli soudním sporům se do široké distribuce nikdy nedostal. Režisér o něm odmítal mluvit až do své smrti roku 2017, ale dle hrstky ohlasů vyplouvá na povrch, že v mnohém kontroverzně přijímaný tvůrce se v citlivém námětu zkrátka utopil a utrpení židovských obětí holocaustu nešťastně zneužil ve prospěch neetické komiky. Několik obrázků z původních negativů bylo zveřejněno v dokumentu BBC The Story of... The Day the Clown Cried z roku 2016.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.