Nahota, intimita, perverze. 12 českých erotických filmů, které stojí za pozornost, ač ne vždy poskytují kvalitní divácký zážitek

„Jde nám o vytvoření inkubátorů tlumených emocí, ve kterých se snažíme odhalit naši vnitřní lež a říznout do něčeho opravdu živého a bolavého,“ píše Tomasz Wiński ve svém letos vydaném manifestu. V něm dále vyjmenovává filmy Nové české intimity, do níž řadí kromě svých Hranic lásky a krátkometrážního Jiřího psa uprchlíka ještě kraťas Vymezení Terezy Vejvodové a dva celovečerní snímky Šimona Holého A pak přišla láska a Zrcadla ve tmě.

Ač všechny zmíněné filmy chtějí provokovat a zaměřují se na mezilidské vztahy a vnitřní světy svých hrdinů, se sexualitou ve spojitosti s intimitou nejvýrazněji pracuje právě Wiński. Jiří pes uprchlík se tak zabývá fetišistickým dogplayem a psychickou dominancí i závislostí, Hranice lásky zase ukazují dopady sexuálního experimentování a nepochopené polyamorie na dlouhodobý partnerský vztah.

Přítomnost rozmanitých forem erotiky spojuje i filmy zařazené do tohoto výběru. Některé se do něj dostaly díky své práci s nahotou, další pro téma, kterému se věnují, či kvůli snaze publikum vzrušit. Málokterý z vybraných snímků však disponuje ambicí sdělit prostřednictvím erotiky něco o intimitě. Mnohem častěji lze v českých erotických filmech najít spíše prvoplánovou exploataci nahoty nebo v lepším případě snahu provokovat.

Čeští filmaři jako by se báli točit o sexu vážně, erotika se tak v tuzemsku nezřídka objevuje ve spojení s komediálním žánrem. A i pokusy o seriózní uchopení tématu v některých případech končí směšností, tentokrát nechtěnou.

Ač lze v předkládaném výčtu narazit i na kvalitní díla, není jich tolik, abychom mohli mluvit o „top 12“ erotických filmech. Snímky proto řadíme chronologicky podle data jejich vzniku, protože kvalitativní seřazení směsice obsahující hodnotné kusy, poklady z kategorie guilty pleasure i naprosté příšernosti by bylo zavádějící. Přidáváme ale aspoň hodnocení uživatelů a uživatelek Kinoboxu.

Svého času asi nejúspěšnější český film, jenž se dočkal tří jazykových verzí, vzbudil nadšení i pohoršení. V příběhu o Evě, provdané za staršího manžela, která pocítí milostné vzplanutí k inženýrovi Adamovi, se protagonistka, pozdější hollywoodská hvězda Hedy Lamarr, ukázala při scéně koupání v jezeře nahá. A co víc, film je též považovaný za první nepornografické dílo, které zobrazilo ženský obličej při orgasmu.

Umělecká obec snímek přijala s nadšením a Gustav Machatý s ním na teprve druhém ročníku filmového festivalu v Benátkách získal cenu za režii. Reakce veřejnosti již tak slavné nebyly, papež Pius XI. film odsoudil jako pornografický a v několika zemích se kvůli tehdejší cenzuře nedostal do kin. Příliš pochopení pro uměleckou hodnotu díla neprojevil ani manžel představitelky hlavní role, který se neúspěšně pokusil nahé scény odkoupit, aby je mohl zničit.

Menzelova práce se sexualitou stála v kontrastu s díly takzvaných intimistů již na vrcholu české nové vlny v 60. letech. Zatímco Miloš Forman, Ivan Passer a Jaroslav Papoušek ukazovali intimitu pomocí každodennosti spjaté s trapností, Menzel se ve svých hrabalovských adaptacích ve větší míře uchyluje k erotice.

Na první pohled přirozená, hravá a poetická menzelovská erotika v sobě přitom skrývá cosi fetišizujícího a objektivizujícího. Protagonistka Postřižin Maryška je krásnou a svobodomyslnou ženou na malém městě. Svému puritánskému manželovi pomáhá udržet si místo správce pivovaru flirtováním s členy dozorčí rady a poskytuje mu sex, jenž si po těžké práci nárokuje.

Když však Maryška svobodomyslnost přežene a dovolí si z vlastní vůle ostříhat své dlouhé vlasy, sešvihá ji manžel na veřejnosti částečně obnažený zadek pumpičkou od kola, čímž si vyslouží respekt místních mužů. Krom zmiňované sekvence a jemného dráždění elektronickou pomůckou Ozonit utkví v paměti též Maryščina koupel v neckách, při níž Magda Vášáryová, představitelka hlavní role, odhalí své nahé tělo.

Karel Kachyňa má na svém filmovém kontě možná nejvíc erotických scén ze všech režisérů v dějinách české kinematografie. V Dobrém světle samotné téma snímku motivuje scény s nahotou. Na městského architekta Viktora Průchu (Karel Heřmánek) naplno dolehne krize středního věku. Maloměšťácká mentalita jeho okolí ho irituje a unylý vztah s manželkou Soňou (Jana Šulcová) ho ubíjí. Rozhodne se proto vrátit ke starému koníčku, focení. A co v takového situaci jiného než ženské akty?

Umělecké vyjádření tváří v tvář nahým modelkám, zejména romské dívce Arance (Anna Tomsová), ustupuje do pozadí a otěže přebírá touha. To platí jak v případě hlavního hrdiny, tak do značné míry i pro Kachyňovo podání erotických scén.

Vladimír Páral patřil v období normalizace mezi nejčtenější české autory. Svým cynickým pohledem na mezilidské vztahy tvořil ideologicky nezávadnou, avšak myšlenkově chudší alternativu zakázaného Milana Kundery. V osmdesátých a devadesátých letech se Páralovy romány dočkaly mnoha filmových adaptací, jedné z nich se ujal i Vladimír Drha.

Marek (Jiří Pomeje) po škole nastupuje do liberecké textilky, kde se seznámí se starší Zinou (Dagmar Bláhová) a mladou naivní Janičkou (Andrea Bagušovská). Obě ženy mu poskytnou základní body k načrtnutí milostného mnohoúhelníku, jehož režisér Drha využil k napěchování filmu větším než malým počtem erotických scén. Specifikum představují aluze na Stendhalův román Červený a černý. Laciná erotika se tak bizarně proplétá scénami, ve kterých si hlavní hrdina představuje sebe a své okolí v kostýmech z 19. století.

Pro svůj první porevoluční film sáhl Jan Němec, enfant terrible české nové vlny, po knize Utrpení knížete Sternenhocha neméně výstředního Ladislava Klímy. Němcova adaptace zcela ignoruje filosofický přesah předlohy a místo něj zdůrazňuje perverzi a nevkus. Příběh o zhýralém knížeti ze žižkovské věže v manickém podání Viléma Čoka a jeho všechna tabu překonávající touze po démonické Helze v podání Ivany Chýlkové dokáže i po třiceti letech stále pobavit, znechutit i podat specifické poselství o duchu doby. Erotické scény ve filmu záměrně působí nepřirozeně, směšně a absurdně.

Jeden příklad za všechny. Kníže a kněžna během svatební noci nejdříve divoce kmitají vyplazenými jazyky, pak se vzájemně dotýkají jejich špičkami, načež kníže olizuje kněžně řasy. Následně přejíždí jakýmsi těžko identifikovatelným předmětem připomínajícím nohu obřího hmyzu po jejím klíně. Celý akt zakončuje orgastická grimasa knížete.

Ve třetím díle Troškovy lidové trilogie se společně s obyvateli Hoštic podíváme do Itálie. Jiný kraj, jiný mrav, praví lidová moudrost. Není potom divu, že i v hlavě Zdeňka Trošky se exotika střetává s erotikou. Eva a Miluna se seznamují s místními donchuány a v rámci upevnění mezinárodní spolupráce vedení Hoštic zřídí doma v Česku po vzoru Itálie nudistickou pláž.

Vrchol erotiky pro autora představuje nahá noční koupačka narušená strašidlem (pro Trošku je typické snímání nahoty mnoha mladých mužů) a závěrečná promenáda bez plavek. Ač režisér při natáčení lechtivých scén využívá možností, jež přinesl divoký kapitalismus 90. let, zároveň ho neváhá kritizovat. Existenci filmu to však nijak neospravedlňuje.

Další příklad toho, že v 90. letech opustily zemi kromě cenzury i poslední špetky vkusu některých tvůrců, poskytují páralovské adaptace Playgirls a Playgirls 2. Vít Olmer byl v posledním desetiletí 20. století nahotou posedlý. Po snesitelném Tankovém praporu natočil i rasistickou Nahotu na prodej a restituční komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali. V ní je přítomnost nahých žen znakem společenského postavení hlavní postavy, která zdědila restituovaný majetek a může si tak v duchu divokého raného kapitalismu dovolit být obklopená nahými společnicemi.

Příšerný první díl diptychu Playgirls ve své hrůznosti překonává ještě tragičtější díl druhý. Trapné vtipy, mizerné herecké výkony, téměř žádná souvislost s prvním dílem vydaným ve stejném roce. To vše zabalené do „příběhu“ o majitelce luxusního bordelu (Michaela Kuklová), která tajně pořizuje diskreditující nahrávky svých klientů a snaží se sbalit odtažitého gigola (Slávek Boura). Playgirls 2 lze doporučit jen těm, již se chtějí nechat potrápit víc, než by to zvládla ve filmu vystupující domina. Nebo potřebují vysvětlit, jak funguje vakuová pumpa.

Hlubinné touhy a potlačená sexualita deroucí se na povrch jsou se surrealistickou kinematografií spjaté již od dob Andaluského psa Luise Buñuela. I ve filmografii předního představitele českého filmového surrealismu Jana Švankmajera se tyto motivy pravidelně vynořují, nejvíce prostoru však získávají ve Spiklencích slasti.

Švankmajerova groteska oslavující bez odsudků soukromé neřesti vypráví o šestici hrdinů, z nichž každý pomocí vynalézavosti sobě vlastní vymýšlí cesty k uspokojení neobvyklých tužeb. Inhalace chlebových kuliček, mazlení kapříků, maska obřího kohouta, objímací stroj, dráždění drsnými materiály atd. Rozehrává se tak filmová synestezie typická pro surrealismus, vizuální požitky jsou doplněné těmi haptickými a taktilními. Na režisérovy poměry neobvyklý prostor dostávají herecké výkony, které podporuje klasicky precizní výtvarná stránka. Díky tomu Spiklenci slasti představují jeden z vrcholů našeho žebříčku a dokazují, že z kombinace erotiky a komedie se dá vyjít i se ctí.

Ponurý psychologický snímek Mandragora se odehrává v prostředí pražských gay prostitutů 90. let a tematicky navazuje na dokument Tělo bez duše stejného režiséra. Patnáctiletý Marek po útěku z domu zamíří do Prahy, kde se na hlavním nádraží dostává do rukou protřelého pasáka. Stává se prostitutem bohaté německé klientely a z materiálního blaha se pomalu propadá až k zoufalství a drogám.

Notoricky známá je scéna natáčení gay porna, která svou přemrštěností působí vtipně a neodpovídá tak celkové atmosféře snímku. „Starej filmař“ Krysa při ní chce ve svém bytě „natočit kovbojku“, tedy hardcore porno video pro německý trh, a za mohutného vdechování pervitinu nutí přítomné chlapce k erekci. Ta přes vydatnou snahu ne a ne přijít. Scéna se natolik usadila v české popkultuře, že ji ve svém filmu Párty Hárd varioval i Martin Pohl alias Řezník.

Po filmu Ovoce stromů rajských jíme představuje Vyhnání z ráje další dílo Věry Chytilové přeplněné biblickými odkazy a alegoriemi. Nudistická pláž, na které se odvíjí většina obrazů, symbolizuje ráj. Hlavní hrdina, režisér Rosťa (Boleslav Polívka), na ní točí parafrázi příběhu Adama a Evy oscilující mezi pornem a uměním. Příběh o natáčení filmu však ustupuje do pozadí a otěže přebírají nejrůznější symbolické výjevy.

Všudypřítomná nahota Chytilové neslouží k vyvolání erotického zájmu, ale jako katalyzátor etických, filosofických a náboženských úvah o podstatě člověka. Stejně jako většina její pozdní tvorby však Vyhnání z ráje nebylo pozitivně přijato kritiky ani veřejností. S odstupem času jde hlavně o výkřik stárnoucí umělkyně, že tvůrcům jejího druhu nebylo v kapitalismu umožněné tvořit svobodně a že jsou nucení vkládat do svých filmů nahotu a sex násilně. Celé vyprávění hodně vypovídá rovněž o manipulaci s lidmi a je sebereflexí samotné režisérské profese.

V nultých letech tohoto století si s lehkou erotikou pohrávaly například teenage komedie Snowboarďáci a Rafťáci. Do našeho výběru jsme však z tohoto období sáhli po dalším velikánovi československé kinematografie, který si na otevřeně sexuální tematice vylámal zuby.

Osudy devíti hlavních postav Jakubiskova snímku spojují zejména vzájemné soulože, jejichž prostřednictvím se dotyční snaží vymanit z prázdnoty moderního života. Erotické scény, na kterých režisér do značné míry staví, v sobě neobsahují ani náznak přitažlivosti a od sexu jako by chtěly spíš odrazovat. Po koitu Richarda Krajča, který se ve filmu objeví, je skutečně každý živočich smutný. A o moc lepší to není ani v případě Jiřího Langmajera či Lucie Vondráčkové. Film měl natolik špatné kritiky, že se producentka Deána Jakubisková rozhodla žalovat několik recenzentů a recenzentek za poškozování dobrého jména a za ušlý zisk. Soud ovšem nikdy neproběhl.

Poslední a nejmladší snímek našeho žebříčku v sobě mísí v Česku ne zcela zabydlené žánry erotického thrilleru a filmu noir. Soukromý detektiv Filip Marold (Jan Dolanský) se specializuje na odhalování nevěry a sám si užívá život plný peněz a sexu. Ten se však otřese v základech, když se v něm objeví rumunská femme fatale Raluca v podání Malvíny Pachlové.

Na žánrovém poli působí film Zdeňka Viktory ze všeho nejvíc jako mechanická zpracování konvencí filmu noir. Pokud jde o erotiku, hnací motor hlavního hrdiny a jeho zobrazení se jen těžko dostává ze zajetí sterility, minimálně však neznechucuje ani nevyvolává břitký smích. Což, jak se ukázalo, na české poměry vcelku ujde.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.