67%
Život před sebou
- Drama
Sexuální idoly jsou neoddělitelnou součástí naší kultury, posedlé už více jak 120 let také zaznamenáváním pohybu na filmové pásy. Fascinace ženskou krásou samozřejmě sahá až k nejstarším uměleckým dílům, ale právě rozvoj filmového showbyznysu ve 20. století a s ním spojené vnímání krásných hereček coby objektů k uspokojování tužeb mužského publika pomohly samotný pojem 'sexsymbol' definovat. Padesátá léta přinesla v tomto směru impuls v podobě časopisu Playboy, který roku 1953 ozdobila ikonická Marylin Monroe, a odtud vedl už jen nepatrný krůček ke šviháckému agentovi 007, který v 60. letech zaplnil světová kina spoře oděnými krasavicemi v bikinách. Mnoho lidí jistě namítá, že tehdy už ryzí krása a odvaha ukazovat světu trochu více začaly zastiňovat herecký talent, ale jde pouze o úhel pohledu - sexuální idoly se staly neodmyslitelným pozlátkem filmového byznysu a jednotlivé ženy, jimž se budeme na následujících řádcích věnovat, za sebou zanechaly nesmazatelný kulturní odkaz. Sexsymboly jsou trvale přitažlivé, obdivované a až spiklenecky mytizované - podívejme se na 20 takových, které pobláznily (nejen) mužské obecenstvo v 60. letech.
Období její největší slávy se sice datuje do let padesátých, kdy se stala okamžitou ikonou skrze role ve filmech jako Páni mají radši blondýnky a Někdo to rád horké a kdy se jako první žena objevila na obálce Playboye. Její zdravotní stav už bohužel dlouhodobě tak skvělý nebyl, kvůli endometrióze nemohla otěhotnět, špatně snášela stres a dlouho trpěla nespavostí. Roku 1962 ji našli v její ložnici se sluchátkem v ruce a mělo se za to, že se předávkovala léky. Skutečná příčina ale zůstává zahalena tajemstvím a rozhodně sahá hlouběji do její komplikované minulosti. Její tragická smrt v 36 letech z ní však paradoxně vytvořila nestárnoucí sexuální symbol, balzamovaný v jeho vrcholné éře, tudíž ji do seznamu směle zařadit (stejně jako do mnoha budoucích).
Kdo viděl Vykoupení z věznice Shawshank, jistě si ihned vybaví, která dívka zakrývala Andyho únikovou cestu ve scéně jejího objevení. Nemohlo jít o nikoho jiného než o Raquel Welch, která roku 1966 uchvátila svět v béčkovém fantastickém snímku Milion let před Kristem. V málomluvném dobrodružství ze sebe udělala nesmrtelnou ikonu, když před kamerou neustále pobíhala v odvážných kožených bikinách, a Hollywood jí rázem ležel u nohou. V šedesátých letech ztvárnila ještě několik silných ženských hrdinek, čímž pomohla rozprášit období naivních krásných blondýn, a její sláva přetrvala i v letech sedmdesátých, kdy jsme ji mohli spatřit například po boku Jeana Paula-Belmonda v komediálním hitu Zvíře. I v pokročilém stáří zůstává přirozeně půvabná, o čemž se můžete přesvědčit v jejím dosud posledním filmu, kterým je komedie Milovník po přechodu z roku 2017.
S její vizáží a charismatem byla cesta k mezinárodní slávě nevyhnutelná. Evropa tuhle krásku narozenou v Tunisu zbožňovala od počátku šedesátých let za role ve významných italsko-francouzských produkcích, přičemž roku 1963 přijala vedlejší roli také v populárním Růžovém panterovi. Největší slávu ji ale jistě přineslo koprodukční westernové drama Tenkrát na západě, kde její hluboké oči takřka zastínily i ostřílené americké herce. Její mládí ovlivňoval vztah s významným producentem Francem Cristaldim, jenž jí značně omezoval ve svobodě projevu a dokonce i oblékání, od roku 1975 ale žije s režisérem Pasqualem Squitierim. Claudia pilně pracuje dodnes a k vidění je například v novém kriminálním thrilleru Drsný město.
Vůbec první bondgirl filmové historie už by nikdy žádnou další roli nepotřebovala, a stejně by si ji svět nadobro zapamatoval. Když roku 1962 vylezla v ikonických bikinách na mořský břeh ve filmu Dr. No, započala se nová éra. Švýcarka ji sama ještě doplnila filmy jako Čtyři z Texasu či bondovskou parodií Casino Royale, než její filmová sláva začala ustupovat její modelingové kariéře - mezi lety 1965 a 1980 se hned sedmkrát objevila na obálce Playboye. Pamatovat si ji můžeme také ze Souboje Titánů z roku 1981 coby Afroditu, zatímco od devadesátých let už na vystupování v televizi takřka úplně zanevřela.
Československé kvítko začalo rozkvétat roku 1964, kdy se světu předvedlo v enormně populární parodii Limonádový Joe, a ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Ten samý rok fotila pro Playboy a díky vztahu s hercem Bradem Harrisem se prosadila v Hollywoodu, kde si zahrála po boku velkých hereckých hvězd. Čeští diváci si ji však více pamatují z dalších komediálních rolí ve filmech Kdo chce zabít Jessii? a Pane, vy jste vdova!. V každém případě byla krásná blondýnka největší ozdobou filmu a není divu, že její sláva překlenula i striktní hranice socialismu. Poslední film ale natočila roku 1983 ve svých 40 letech a od té doby se drží mimo světla reflektorů. Herectví ani sláva jí prý vůbec nechybí a užívá si klidného života, z něhož na veřejnost uniká jen minimum fotek.
Rodačka ze Švédska může za svou mezinárodní slávu vděčit hlavně režisérovi Federicu Fellinimu, jenž ji roku 1960 dohodil vedlejší roli ve svém ironickém dramatu Sladký život. Výjev na spoře oděnou a obdařenou blondýnku, kterak se bezelstně prochází v kašně, patří v historii filmu k těm vůbec nejikoničtějším. Už roku 1951 to ale dotáhla mezi šest finalistů Miss Universe a získala smlouvu od Universal Studios, která jí ale vydržela jen šest měsíců. Přesto se ale v zámoří stala známou a obdivovanou tváří, která randila s velikány typu Franka Sinatry. Většinu svého profesního i osobního života spojila s Itálií a prošla dvěma manželstvími, která však nikdy nevydržela. Zemřela roku 2015 v 83 letech na vleklé zdravotní komplikace.
Dceru slavného Henryho Fondy netřeba příliš představovat, Od té doby, co se počátkem šedesátých let objevila na Broadwayi a ve filmech jako Walk on the Wild Side, platila za velkou hvězdu. S Alainem Delonem zazářila ve filmu Kočky, s Robertem Redfordem v romantické komedii Bosé nohy v parku a první oscarovou nominaci obdržela za významnou satiru Koně se také střílejí. Byla krásná a zbožňovaná, ale skutečný sexuální symbol z ní udělala až svérázná komiksová sci-fi Barbarella, kde si oblékla kostým, který nemohl nechat chladným žádného mužského diváka. V sedmdesátých letech sice upadla na černou listinu po návštěvě komunistické Hanoje, ale bylo jí rychle odpuštěno a dodnes platí za respektovanou herečku, stejně jako za zanícenou politickou a ekologickou aktivistku.
Za největší hvězdu platila v rodné Francii, ale její vliv na filmový průmysl i kulturu jako takovou neznal hranic. Věhlas získala díky roli v kontroverzním snímku ...a Bůh stvořil ženu roku 1957 a už o dva roky později byla terčem významné eseje The Lolita Syndrome - nejen pro Francii se stala pokrokovou představitelkou sexuálně emancipovaných žen, které hledají osobní potěšení. V 60. letech pak vytvořila pestrou škálu důležitých rolí v převážně oceňovaných filmech, než roku 1973 odešla velmi předčasně do důchodu. Aktivně se věnuje kampaním za práva a ochranu zvířat a je zapřísáhlou vegetariánkou. Vystřídala mnoho partnerů a často čelila kontroverzím kvůli jejím pochybným názorům ohledně rasismu či homosexuality, ale její odkaz coby nádherné a revoluční filmové divy zůstává dodnes nezpochybnitelný.
Pro další francouzskou blonďatou krásku byl přelomovým rok 1964, kdy prorazila díky filmuParaplíčka ze Cherbourgu. Následovala úspěšná spolupráce s Romanem Polanskim na hororu Hnus a s Luisem Buñuelem, který z ní roku 1967 udělal ikonickou Krásku dne. Jako modelka se Deneuve objevila v Playboyi v letech 1963 a 1965, přičemž měla ztělesňovat francouzský symbol svobody a svornosti Marianne. I nadále však stárla do krásy, v sedmdesátých letech se stala tváří parfému Chanel No. 5 a roku 2001 také prestižní značky L'Oréal Paris. Aktivní zůstává i před kamerou a letos je k vidění v komedii Terrible Jungle.
Zbožňovaná modelka s tragickým osudem plnila v druhé polovině šedesátých let stránky módních časopisů a začínala se čím dál více prosazovat také ve filmu. Roku 1967 si například vysloužila nominaci na Zlatý glóbus za vedlejší roli v kultovním dramatu Údolí panenek. Rok nato vstoupila do manželství s hvězdným režisérem Romanem Polanksim, s nímž brzy otěhotněla, a byla považována za jednu z vycházejících hollywoodských hvězd. Štěstí bylo ale utnuto 8. srpna 1969, kdy do domu těhotné Sharon Tate vtrhli stoupenci Charlese Mansona a zavraždili nejen krásnou herečku, ale také tři její přátele. Polanski se zachránil jen díky tomu, že natáčel nový film v Londýně. Být tehdy poblíž Brad Pitt a Leonardo DiCaprio, k neštěstí by dojít nemuselo a Sharon Tate by v sedmdesátých letech jistě dál zdobila magazíny, billboardy a filmová plátna.
Spíše než za špičkovou herečku platila Jayne Mansfield spíše za bulvární hvězdu - to ale nic moc nemění na faktu, že šlo stále o hvězdu první velikosti. Již v počátcích padesátých let se vzdala veškerého soukromí a nechávala fotografy nahlížet 'až do kuchyně'. V průběhu příštích let se stala zdaleka nejfotografovanější hollywoodskou celebritou, ale kariéru u filmu jí tento bulvární status spíše kazil. Přesto se před kamerou pravidelně objevovala i v šedesátých letech a neváhala se dokonce svléknout pro film Promises! Promises! z roku 1963, který ale v USA podlehl přísnější cenzuře. Život blonďatého sexuálního idolu (původně však byla brunetou) ukončila předčasně tragická autonehoda, při níž zemřeli i dva hereččini přátelé.
Dodnes nejslavnější představitelka Kleopatry (Monica Bellucci jistě promine) náležela k všestranným a vrcholně respektovaným hollywoodským herečkám. Počátkem padesátých let přitom chtěla s hraním seknout, neboť jí nevyhovovaly role, které jí studio MGM dohazovalo. S její rostoucí slávou se ale situace měnila a dramatické úlohy ve filmech jako Kočka na rozpálené plechové střeše katapultovaly krásnou temperamentní herečku k všeobecnému uznání i k Oscarům. V šedesátých letech posílila své ikonické postavení díky finančně neúspěšnému velkofilmu Kleopatra, při jehož natáčení se seznámila s Richardem Burtonem. Ti dva se vzali roku 1964 a natočili spolu celkem 11 filmů, než se roku 1976 rozešli definitivně. Její druhý a poslední Oscar obdržela Taylor za film Kdo se bojí Virginie Woolfové?, v němž předvedla svůj zřejmě nejlepší výkon, ale pro roli zároveň hodně přibrala a záměrně přetrhla svůj dlouhodobý obraz sexuálního symbolu. Své si ale vytrpěla z pohledu zdraví a životního stylu, které měla vždy nahnuté - trpěla skoliózou, veřejně se přiznala k závislosti na alkoholu a na přelomu tisíciletí podstoupila operaci mozku a léčení rakoviny kůže. Zemřela roku 2011 v 79 letech, ale společenský život v podstatě utnula již koncem devadesátých let.
Kmotra Angeliny Jolie sice zažívala období největší filmové slávy až v sedmdesátých letech, ale její přirozený půvab oslnil mužské publikum již roku 1967, kdy se objevila ve špionážní parodii Casino Royale, a především pak o rok později díky kultovní kriminálce Bullitův případ. Nikdy nebyla vdaná a neprovází ji žádné osobní skandály, ale její ženská krása s věkem neuvadá a stále se objevuje před kamerou - roku 2018 například ve filmu Asher vedle Rona Perlmana a Famky Janssen.
Skvělá zpěvačka, ve své době považována za ženskou verzi Elvise Presleyho, a vášnivá motorkářka Ann-Margret pochází ze Švédska a u filmu prorazila roku 1963 díky hitu Bye Bye Birdie. Právě s Elvisem zazářila také v muzikálu Viva Las Vegas, pro který nazpívala s králem rocknrollu tři duety, ale její popularita byla tak vysoká, že se produkce zalekla zastínění Presleyho a dvě z těchto písních byly vydány až po jeho smrti. Na rozdíl od mnoha kolegyň si nelibovala v romantických aférách a byla vdaná za herce a producenta Rogera Smithe od roku 1967 až do jeho smrti roku 2017. Byť upřednostňuje pěveckou kariéru, už takřka šedesát let se pravidelně objevuje také před kamerou, naposledy v oceňovaném seriálu Kominského metoda a hvězdně obsazeném snímku Loupež ve velkém stylu.
Roku 1962 se stala vůbec první herečkou, která kdy získala Oscara za roli v cizojazyčném filmu. Tím snímkem byla Horalka jejího dvorního režiséra Vittoria De Sici a ze Sophie Loren se definitivně stala milovaná filmová hvězda, které padali k nohám obyčejní fanoušci i slavní muži. O třicet let starší Cary Grant si ji chtěl vzít poté, co spolu roku 1957 točili snímek Pýcha a vášeň, ale italská temperamentní kráska skončila v náručí producenta Carla Pontiho, jenž ji dříve pro svět filmu objevil. V šedesátých letech její lehce strojený úsměv okouzloval celý svět, a byť se výčet velkých rolí s rostoucím věkem snižoval, na práci před kamerou nezanevřela. Po šesti letech se na ní coby žijící legendu můžeme těšit v novém projektu, neboť ve svých 86 letech ztvární hlavní roli v novince od Netflixu s názvem Život před sebou (premiéra již 13. listopadu).
Obdivovaná herečka s vizáží nevinného anděla sbírala tunu uznání již v padesátých letech, kdy také získala svého jediného Oscara za slavnou romantiku Prázdniny v Římě. Šla z jedné výrazné role do druhé a skvělou kariéru si udržela také v průběhu šedesátých let, kdy byla hlavní tváří ikonických filmů jako Snídaně u Tiffanyho, My Fair Lady nebo Jak ukrást Venuši. Po roce 1967 se ze světa filmu ale vytratila a nové role přijímala jen sporadicky, přičemž tou poslední pro ní byl symbolicky anděl ve filmu Stevena Spielberga Navždy. Na sklonku života se věnovala humanitárním aktivitám a navštěvovala zaostalé oblasti, než jí byl roku 1992 diagnostikován vzácný druh břišní rakoviny, jemuž o rok později podlehla. Přestože nešlo o typickou 'sexbombu' a blonďatou divu, jakožto spíše o charakterní sympatickou herečku, její tvář bezpochyby dodnes patří k těm nejkrásnějším, jaké jsme mohli v hollywoodské (a filmové obecně) historii spatřit.
Britská kráska údajně kvůli nevyhovujícímu objemu hrudníku nedostala roli Ursuly Andress v bondovce Dr. No, ale výrazně ji to trápit nemusí. Jen v průběhu šedesátých let se objevila hned v sedmi významných filmech, přičemž za Drahouška získala roku 1966 dokonce Oscara. Další tři nominace pak následovaly ve třech různých dekádách - ta poslední roku 2007 za snímek Daleko od ní. Naposledy jsme ji mohli vidět roku 2012 ve filmu Roberta Redforda Pravidla mlčení a nic nenasvědčuje tomu, že by měla v 79 letech svou kariéru ještě oprášit. Její pronikavě modré oči však navždy zůstanou otisknuty v britských filmových klasikách a také v srdcích mnoha převážně mužských fanoušků.
Hlavní ženská role v progresivním snímku Bonnie a Clyde by zřejmě udělala hvězdu první velikosti z jakékoli pohledné herečky, ale štěstí se usmálo právě na Faye Dunaway. Přestože o ní panovaly pochyby, šestadvacetiletá blondýnka ukázala své živelné charisma a přes noc se stala hvězdou i navzdory kontroverzní pověsti, která násilný film provázela. Dva roky také následně randila s italským idolem Marcellem Mastroiannim a šla z jedné velké role do druhé. Po přelomu tisíciletí definitivně přesedlala k nezávislým produkcím a na očích už moc není (velkou výjimkou budiž oscarový ceremoniál roku 2018, kdy společně s 'Clydem' Warrenem Beattym nesprávně vyhlásili vítěze v kategorii nejlepší film - o rok později však dostali sympatickou možnost své zaváhání napravit). Naposledy jsme ji mohli spatřit ve filmu Dárkyně smrti s Nicolasem Cagem roku 2017, což byl ovšem jen další špatný snímek s Nicolasem Cagem.
Jedna z malé hrstky dávných hvězd stříbrného plátna, která se na stará kolena dokázala zapsat do srdcí i současné generace. Jediná bondgirl a navíc i manželka George Lazenbyho z filmu Ve službách Jejího Veličenstva měla zářivou kariéru především v divadle, ale pamatovat si ji můžeme také jako Emmu Peel z britského seriálu The Avengers (její účast datována 1965-1968) a samozřejmě jako sympatickou, ctnostnou a neústupnou Olennu Tyrell ze Hry o trůny (2013-2017), kterou lze považovat za její kariérní i životní farewell. Diana Rigg zemřela v září tohoto roku na rakovinu ve věku 82 let, ale zapomenuta nebude - a to nejen pro svou mladistvou krásu.
A na závěr ještě snadno rozpoznatelný obličej italské herečky, která spojila svá nejlepší léta s přemýšlivými, intelektuálními a zádumčivými snímky režiséra Michelangela Antonioniho. Počínaje Dobrodružstvím z roku 1960 se z Monici Vitti stala mezinárodně známá herečka, která nepotřebovala příliš slov, aby dokázala vyjadřovat nekonečně mnoho pocitů - její zvláštně hypnotická tvář stačila k tomu, aby diváci od filmu nemohli odtrhnout zrak. Po přerušení spolupráce a pravděpodobně také milostného poměru se slavným filmařem se Vitti přesunula k odlehčenějším žánrům, ale od devadesátých let se po ní slehla zem - roku 2011 se provalilo, že trpí Alzheimerovou chorobou a její manžel Roberto Russo před dvěma lety potvrdil, že se o ni osobně stará v jejich domě v Římě.
