Přehlídka psychomága Jodorowského mění popkulturu v mystiku a exkrementy ve zlato

Čtyřiadevadesátiletý chilský rodák (jeho rodiče byli ukrajinští židé) usazený ve Francii Alejandro Jodorowsky je muž mnoha profesí. Začínal jako mim a avantgardní divadelník silně ovlivněný surrealismem či myšlenkami Antonina Artauda. V sedmdesátých letech se však díky svým filmům stal na Západě legendou takzvaných půlnočních filmů, kde se potkával nejtvrdší brak s avantgardními podivnostmi.

Přes ně se dostal k práci na adaptaci klasické sci-fi Franka Herberta Duna, která má dodnes status jednoho z nejznámějších nikdy nenatočených filmů. Během práce na Duně se režisér zároveň seznámil s komiksovým výtvarníkem Jeanem Giraudem přezdívaným Moebius, který ho přivedl ke psaní komiksových scénářů. Díky albům jako Incal, Metabaroni nebo Technokněží (všechny silně ovlivněné jeho nerealizovanou filmovou Dunou) je Jodorowsky dnes možná známější v komiksovém médiu než jako filmař.

I když tvůrce sám říká, že komiksy jsou pro něj jen způsob, jak si vydělat na obživu, a film naopak považuje za médium, ve kterém dokáže nejlépe formulovat své tvůrčí myšlenky. Od poloviny sedmdesátých let se mu nicméně příliš nedařilo získávat na svoje projekty finance. K soustavnějšímu natáčení se vrátil až v minulém desetiletí se dvěma autobiografickými projekty Tanec reality (2013) a Poezie bez konce (2016) a dokumentárním filmem Psychomagie, un art pour guérir (2019). Ten se zabývá Jodorowského další celoživotní aktivitou, totiž esoterií.

Všechny Jodorowského filmy mají silně spirituální rozměr. Popkulturu míchají se symbolikou tarotu či alchymie a děj jeho příběhů se obvykle točí kolem duchovního probuzení hlavních postav a jejich prostřednictvím i publika. Jodorowského popkulturní mysticismus má nicméně podobu drsné léčby šokem a právě faktor zneklidnění, společně s nepopiratelným citem pro excentrické, ale zároveň poetické obrazy, k tomuhle umělci přitahuje řadu diváků a divaček, kteří*ré od filmů žádné povznesení na vyšší úroveň bytí nechtějí. Jodorowsky postupně svou eklektickou spiritualitu přetavil do terapeutické metody zvané psychomagie, již představuje mimo jiné ve zmíněném stejnojmenném filmovém dokumentu.

Do českých kin se momentálně dostávají čtyři stěžejní Jodorowského počiny. Celovečerní debut Fando a Lis je černobílá psychedelická romance natočená podle divadelní hry jeho tehdejšího spolupracovníka, španělského surrealisty Fernanda Arrabala. Nízkorozpočtová road movie vypráví o cestě mladého Fanda a jeho paraplegické partnerky Lis pustinou do tajemné země Tar. Je to Jodorowského jednoznačně nejvíc avantgardní snímek, který prozrazuje inspirace jeho tehdejšími filmařskými vzory jako Federico Fellini, Michelangelo Antonioni či Luis Buñuel. Přestože jde o jasnou šedesátkovou „dobovku“, je v ní dost poetických obrazů i provokativní surovosti, aby zaujala i dnes.

Krtek je autorův dodnes nejslavnější film a také dílo, které mu získalo mezinárodní věhlas. Bizarní halucinační „acid western“, kterým Jodorowsky chtěl navodit podobné prožitky, jaké mají lidé při konzumaci psychedelických drog, vypráví o potulném mexickém banditovi toužícím po duchovní proměně. Režisérovi se podařilo film prodat do Spojených států, konkrétně se promítal v newyorském kině Elgin, kde se stal jedním ze základních kamenů série takzvaných Půlnočních filmů. Oproti Fandovi a Lis je tu mnohem větší napojení na populární žánry, konkrétně na cyklus spaghetti westernů. Jodorowsky bere klasické westernové obrazy a motivy a přehání jejich brutalitu a obraz světa jako divočiny, kde všichni neustále vedou válku se všemi, do surreálního pásma groteskních obrazů.

Díky Půlnočním projekcím Krtka se Jodorowskému podařilo získat finance na natáčení dalšího projektu od Johna Lennona. Díky tomu byla Svatá hora Jodorowského dosud nejrozmáchlejší a také nejspirituálnější produkce. Děj je tentokrát otevřeně inspirovaný symbolikou tarotu a vypráví o mesiášské figuře zvané Zloděj, která vyráží za tajemstvím nesmrtelnosti na tajemnou Svatou horu ve společnosti sedmi mocných jedinců reprezentujících jednotlivé planety sluneční soustavy. Spíš než klasické vyprávění nám režisér nabízí něco jako exkurzi po vizuálně opulentních a groteskních výjevech, které jsou někdy protivně doslovné, ale často berou dech svým výtvarným zpracováním. A dojde tu i na alchymistické procesy, například proměnu exkrementů ve zlato.

Přestože Svatá krev není tak věhlasná jako dva předchozí zmíněné filmy, dost možná představuje vrchol celé jeho filmografie. Na sklonku osmdesátých let se režisérovi podařilo navázat spolupráci s italským producentem Claudiem Argentem, což je mladší bratr slavného hororového režiséra Daria Argenta. Ten podle slov samotného Jodorowského chtěl natočit film, kde bude nějaký vrah zabíjet ženy (což je typický scénář filmů zmíněného Daria Argenta).

Jodorowsky mu vyhověl, ale ve výsledném filmu se motiv zabijáka ztrácí pod mnohem zajímavějšími tématy. Jodorowsky tentokrát není tak esoterický jako v případě Krtka a Svaté hory, pracuje spíš v surrealistickém módu. Přináší neobyčejně snivý terapeutický portrét hrdiny, který bojuje s dětským traumatem. Příběh o vzpouře proti panovačné matce zasazený do prostředí cirkusu se mu daří podat prostřednictvím neobyčejně silných metaforických obrazů.

Přehlídka Jodorowského filmů uváděná do kin je skutečně reprezentativním průřezem toho nejlepšího, co režisér natočil. Existuje však několik filmů, kterými se hodí si obrázek o Jodorowském doplnit.

Jodorowského Duna (2013) je vyčerpávající kronika režisérova titánského pokusu o zfilmování klasické space opery Duna. Dokument je nakonec možná mnohem zábavnější, než by byl samotný Jodorowského sci-fi film. Jednak je to skvělý kompilát veselých historek z natáčení, režisér tu třeba vypráví o svých pokusech přilákat k natáčení Orsona Wellese nebo Salvadora Dalího. Ale zároveň si při sledování uvědomíme, jak vlivný film Duna je, přestože nikdy nebyl natočený. Už proto, že se Jodorowsky obklopil mladými talenty, jako byli Dan O'Bannon nebo H. R. Giger, kteří v následujících dekádách stáli za nejednou klasickou filmovou sci-fi.

Pátý element (1997) je pro mnohé možná nečekaná volba v souvislosti s Jodorowským. Výpravná sci-fi Luca Bessona však zjevně vděčí půlnočnímu psychomágovi za mnohé. Jeho vizuální stránka nezapře silnou inspiraci komiksovým albem Incal. Jodorowsky a Moebius dokonce Bessona zažalovali za plagiátorství, nicméně soud jim nakonec jejich nárok na odškodné neuznal. Zájemcům o to, jak Jodorowsky ovlivnil samotného Moebia, pak můžeme doporučit ještě dokument Moebius Redux: A Life in Pictures (2007).

Doggiewoggiez! Poochiewoochiez! (2012) je čistokrevný bizárek na konec. Za tímto střihovým filmem stojí recesistická skupina Everything is Terrible, která shromažďuje videokazety, zejména ty, na nichž nejsou filmy, ale nejrůznější dětské pořady, edukační programy nebo cvičící videa. Ze svých sbírek pak vydává kompilační filmy představující koncentrát toho nejbizarnějšího z éry VHS. V Doggiewoggiez! Poochiewoochiez! konkrétně najdeme nejkurióznější videa o psech – úryvky z filmů, kde psi mluví pomocí vizuálních efektů, jezdí na skateboardech, zpívají a podobně.

Zároveň je to však remake Jodorowského Svaté hory. Film zachovává strukturu originálu, také dělí stopáž na několik částí podle planet sluneční soustavy, a dokonce je v něm i několik hlášek přejatých přímo z Jodorowského snímku. Co na tuhle svéráznou variaci říkal sám mistr, nevíme (i když existuje fotografie, v níž Jodorowsky drží DVD s tímto filmem). Ale vzhledem k jeho lásce k podvratnosti by rozhodně mohl být spokojený.