"Téměř všichni čučí do mobilů a děti spolu žijí jen na internetu," říká herec Jaromír Hanzlík

Do jaké míry je Artur Jaromírem Hanzlíkem? Co vás dva spojuje, která konkrétní situace z vašeho života se promítla do filmu?
Jaromír Hanzlík by ještě občas chtěl být Arturem, protože Arturů není nikdy dost. Takoví lidé vnášejí do našich životů naději, úsměv a snesitelnou lehkost žití.

Artur Aničku velmi romanticky dobývá, citoval jste vy sám někdy nějaké dívce/dámě verše, vystřelil jí srdce na pouti, plaval nahý v rybníce?
Často jsem vydával Šrámkovy verše za své a míval jsem s nimi úspěch. Hřešil jsem na to, že dívky, jimž jsem těmi verši pletl hlavy, je neznaly. I perníková srdce na poutích jsem vystřílel a za měsíčku se v rybnících rád koupal. To máme s Arturem společné.

Prozraďte, jaká scéna byla technicky nejnáročnější a proč?
V lomu, kde jsme se s Alenkou Antalovou koupali při měsíčku, byla velká hloubka, a tak nám museli pod hladinu postavit na lešení plošinu, abychom na ní mohli stát.

Jak dlouho vám sepsání scénáře trvalo a hodláte se do této disciplíny pustit naplno, máte v hlavě další příběhy, které by stály za to zfilmovat?
Překvapilo mě samého, že mi psaní šlo docela od ruky, píšu totiž ještě postaru tužkou do sešitu. Ale tím, že mě to od samého začátku úplně pohltilo a bavilo, se mi situace i dialogy skoro samy vybavovaly. Celý život si do své paměti ukládám zážitky nejen svoje, ale i mých přátel. Pěkné situace a dialogy, které jsem kdy zaslechl, se mi v určitých chvílích při mé herecké práci samy zpátky nabízejí a já je využívám nebo nabízím režisérům. Herec musí chodit po světě s otevřenýma očima! A tahle zásoba zážitků a vzpomínek se mi zúročila i při psaní scénáře.

Co podle vás znamená v dnešní době slovo „gentleman“?
Pod pojmem gentleman si vybavím především Oldřicha Nového v jeho nezapomenutelných filmových rolích. Ale i můj tatínek byl z tohoto rodu. Myslím, že předválečná doba, kterou oba tito pánové zažili, měla určitou noblesu. Lidé se setkávali v kavárnách, tančilo se v barech a dámy i pánové dbali na elegantní oblečení. Nosily se klobouky. Na druhé straně se jezdilo do přírody, kde trampové u táboráků zpívali písně a na ohni si vařili v kotlících. A i to v sobě mělo jistou noblesu. Nebyla televize ani sociální sítě, a tak lidé žili víc pospolu. Sokolové dbali nejen o tělesnou zdatnost a skauti měli čest a hrdost na svou vlast ve znaku. Dnes téměř všichni stále čučí do svých mobilů a děti spolu žijí jen na internetu.

Když jsem byl kluk, měli jsme partu, a když jsme přišli ze školy, hodili jsme tašku do kouta, zhltli něco k obědu a hurá ven na Petřín, na Kampu a tam jsme hráli na četníky a lupiče a vůbec jsme se společně vyblbli. Na Střeláku jsme měli svůj vlastní sportovní oddíl a pořádali jsme olympiády v atletice. A rodiče nás museli večer honit domů. Dnes rodiče nutí jít děti naopak ven od počítačů. Některým to dokonce vyhovuje, když dítě sedí u televize, protože se o ně nemusí starat. A internet a televize jsou plné násilí, vraždy vidíte téměř v přímém přenosu, náš krásný jazyk hrubne, tolerance mizí… V tramvaji se nad mladíkem se sluchátky na uších a soustředěně hledícím do mobilu klátí babička o holi a na druhé straně vozu si hlasitě povídají děvčata slovníkem, který se stydím reprodukovat. V takovém prostředí se noblese nedaří a těžko v něm najdeme nějakého gentlemana. Existují výjimky jako Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák. A z těch bychom si měli brát příklad. Bohužel vzorem pro mladé jsou jiné „celebrity“.

Po kolika letech jste seděl na koni? Neměl jste přece jenom z jízdy strach?
Na koni jsem seděl snad po dvaceti letech a při psaní jsem si to vůbec neuvědomil. Líbil se mi obraz jezdce na koni a domníval jsem se, že stejně jako jízda na kole se nezapomíná, tak i s koněm je to stejné. Jenže ouha! Ještě štěstí, že jsem před natáčením pár hodin jízdy absolvoval. Zadek jsem měl v jednom ohni a stehna od sedla odřená několik dní.

Celovečerní filmy, ve kterých jste se za poslední dekádu objevil, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Proč? Odmítáte role, nebo je to naopak nedostatkem nabídek?
Vlastně obojí je pravda. Řekl jsem si, že jsem si za celý svůj herecký život u diváků vydobyl jistý kredit a na stará kolena bych si ho nechtěl zbytečně pokazit. A tak hloupé scénáře a role klidně odmítnu. Na druhé straně těch dobrých nabídek je jako šafránu. Tak jsem se pokusil jednu roli si sám napsat a musím doufat, že si jí ten kredit sám nezkazím.

Jaká témata vám v současném českém filmu chybějí?
Měl jsem období, kdy jsem hltal filmy Felliniho, Buñuela, Antonioniho. Pak jsem si vybíral filmy s úžasnými herci, o kterých jsem se domníval, že nedělají blbosti, například Jean Gabin. Potom světovou literaturu ve filmu, třeba Hamleta se Smoktunovským nebo Olivierem a shakespearovská témata od Kenetha Branagha. Co se týče českých filmů, tak jsem si vždycky vybíral právě podle kvality herců a režisérů. A myslím, že síla našeho filmu vždy byla v chytrých a inteligentních komediích. Frič, Menzel, Svěrák, Krejčík, Vorlíček a jiní.

Když se ohlédnete zpět, který tvůrce pro vás byl vždy zárukou kvality?
Jednoznačně režisér Jaroslav Dudek v divadle i v televizi. Ve filmu Kachyňa, Vávra, Menzel, se kterými jsem měl možnost hrát své nejlepší role.

Léto s gentlemanem je poetický film o lásce, hraje láska obecně důležitou roli i ve vašem životě?
Láska hraje podle mého názoru důležitou roli pro každého.

Jste nejen scenáristou, ale i jedním z producentů filmu – praly se ve vás někdy tyto dvě polohy? Vymyslel scenárista Hanzlík nějakou scénu, kterou pak producent Hanzlík nerealizoval?
Ve scénáři bylo tolik scén, že se všechny do filmu nedostaly. Režisér Adamec byl nucen několik natočených scén vystříhat, a tak dokonce i pár herců se kvůli tomu ve filmu neobjeví, což mě velmi mrzí! Ale nedá se nic dělat, tak to prostě chodí.

Jiří Adamec je pověstný svou pevnou rukou, pocítil jste ji i vy? Jste ukázněný herec?
Myslím, že jsem ukázněný herec. A Jirka je v určitých momentech i tolerantní.

Co byste chtěl, aby si diváci z kina odnášeli za pocity? Co by pro vás bylo největší odměnou?
Pro sebe jsme si s Jirkou film nazvali „pohlazení po duši“. Byl bych rád, kdyby s tímto pocitem diváci z kina odcházeli. A kdyby měli během promítání na tváři milý úsměv. To by byla krásná odměna.

Poznáte je zamlada? Část 2.