Robert Sedláček: „Každý film potřebuje říct aspoň jednu srozumitelnou větu“

Málokterý český filmař s tak bohatou filmografií si zvládá udržet tak specifické postavení jako Robert Sedláček – režisér, který nezapadá do mainstreamu ani do artu a každého má čím provokovat. Jeho thriller Promlčeno s Karlem Rodenem se setkal, jak jinak, s rozporuplnými reakcemi. Někteří se thrilleru zastávají, jiní na něj posměšně ukazují prstem. Co se skrývá za příběhem muže, který se po dvaceti letech do Česka vrací a prostřednictvím rádiového pořadu rozjíždí bizarní pomstu? V rozhovoru mluvíme o Sedláčkově přístupu k filmové tvorbě i o tom, jak jediná věta v titulcích může ovlivnit osud filmu.

Ne! Lidé jsou často překvapení, když se se mnou baví o mojí práci a zjistí, že každý z mých filmů je pro mě vyprávění à la these. Vždy si položím jednu základní otázku: ‚Co chci říct?‘ Nejde mi o to lidi pobavit nebo zarmoutit, jde mi o to najít jednu větu, kterou chci říct nahlas v prostoru. Najdu si téma, teď třeba dělám na desetidílné dokusérii o umírání, a nalepím na to, co si o něm myslím, co jsem zrovna četl, s kým jsem mluvil, ale pořád tam musí být hlavně ta jedna věta. To samozřejmě není realismus, který by usiloval o nějaký otisk našeho světa. Já mám impuls, který mě vede mě k načrtnutí postav, a ty mě pak vedou k tomu, co je potřeba udělat.

Ale vůbec ne, alespoň v mém případě. Za výsledek samozřejmě nesu plnou zodpovědnost, je to mé dílo, a kdyby ho dělal někdo jiný, vypadá úplně jinak – první tým, co dělal na Promlčeno, si na něm ostatně vylámal zuby. Já popisuju pracovní postup, který mi umožňuje najít úhel pohledu a směr, odkud k oné jedné větě přistoupím. Sleduju příběh očima obyčejné rodiny, nebo státníka uprostřed velkého jednání? Na začátku se můžu rozhodnout, ale pak je potřeba se toho v nějaké míře držet. Z toho vyplyne žánr, velikost produkce a vyznění. Není v tom tedy žádná esoterika.

Tenhle titulek přidělal producent bez mého vědomí. Ne že bych to zjistil až na premiéře, byl jsem ale postavený před hotovou věc a nezbylo mi, než se s tím smířit. Vytěsnil jsem to – tak to dělám u věcí, nad kterými nemám kontrolu.

Nedává to smysl, přesně tak. Ale to máte těžké. Producent ten film zaplatil, tak mu do toho nemůžu mluvit. Pro mě je důležité, že jsem si udržel kontrolu v prostoru mezi titulky. Ovlivnit ještě jejich podobu, to už je mimo můj záběr. Snažím se mít pochopení – producent Jirka Tuček byl začátečník, učil se za pochodu. A odvedl hodně dobré a náročné práce, to je třeba říct! Pak ale vidíte takovéhle blbosti, kdy můžete jen sedět a říkat si, jaká to je školácká chyba. Jenže on v tu chvíli prostě věřil, že to film potřebuje a bude to vypadat skvěle. Nezbývá než doufat, že se z toho poučí. Když člověk nemá zkušenost, musí se v tom vždycky nejdřív trochu plácat. Jako producent toho děláte hrozně moc a nakonec navíc zjistíte, že šedesát procent z toho zbytečně nebo neefektivně. Jirka si tím musel projít. Jeden z nešťastných efektů u Promlčeno je ten závěrečný titulek.

Já vám rozumím, ale člověk nemůže udržet v rukách všechno. Samozřejmě, že se tím pak narušuje kontinuita a konzistence díla, což mě štve, protože moje věci koncepci mají. Koncepce, to je ta jedna věta v prostoru. Například každý díl Českého století takovou větu má a ty věty na sebe navazují. Snad se na to podívají lidé třeba za deset let, uvidí seriál v celku s odstupem a poznají to lépe než dnes. Reakce vypadaly, jako bych před lidi naházel věci, co mě náhodou zaujaly v učebnici dějepisu – tak to vůbec nebylo.

Že když se odevzdáte nějaké okázalé pomstě, začnete ubližovat i lidem, kteří si to nezaslouží. Karel Roden hraje necitlivou postavu. Lidé si myslí, že to má být klaďas, ale vůbec ne!

Rozhodně je. Karel Roden je možná hybatelem příběhu, není ale nositelem jeho morálky. Skrze jeho konání si můžeme říct: ‚Podívejme, v čem taky žijeme!‘ To ale neznamená, že se s ním máme ztotožnit. Je to technokratický kalkulující člověk, který si odškrtává položky ze seznamu a jeho konečným cílem jsou vlastní prospěch a vlastní pomsta. Nepřináší spravedlnost nikomu než sobě.

Rodenova postava je jako ten úředník, který má za úkol rozhodovat podle tabulek, jakou hodnotu má jaká část lidského života. Amputovala ti tramvaj nohu? V tabulce je napsáno, že dostaneš X tisíc. Amputovala ti ruku? Tak to je Y. Používal jsi svoji ruku nějak podle mě pořádně? Tak to je dvojnásobek! Roden dá nižší sumu potřebnější osobě, protože neuvažuje o společenské spravedlnosti, nejde mu ani o to změnit život těch žen k lepšímu. Zkrátka plní to, co vidí jako povinnost. Vděk chudšího člověka snáz koupíte nižší částkou. A nakonec ho nechcete zkazit! Oproti tomu tady holka z bohaté rodiny, ta bude umět naložit s třiceti miliony mnohem líp. Tak uvažují lidé jako Rodenův Radek. A nejen lidé jako Radek, takové uvažování prostupuje celou společnost. Nepodceňujte mě a nemyslete si, že jsem to tak zobrazil náhodně. Jediné, co Radka rozhodí, je požadavek na setkání z očí do očí, chtěl jsem tu postavu přece jenom trochu polidštit. Jinak to je ale velmi chladný člověk.

Díky covidu rok. Pracoval jsem se základním zadáním ‚přijede tajemný cizinec a v rozhlasovém vysílání si vyřizuje účty z minulosti, přičemž využívá dvacetileté promlčecí lhůty v českém zákoně‘. Z toho úhlu pohledu je těžištěm příběhu ona promlčecí lhůta, proto ten prokletý titulek. Pro mě se ale zajímavější stala manipulace s fakty ve svůj prospěch. Mým cílem nebylo natočit film, který usiluje o změnu zákona, ale film, kde zkrátka postava tuhle kličku využívá zajímavým způsobem k vlastním cílům. Lepší než přímo agitovat o změnu je ukázat, jak někdo onu chybu může zneužít.

Je šíleně komplikovaný a mohl by ztroskotat na mnoha místech, já vím. Tak to prostě dopadá, když vymýšlíte pomstu dvacet let.

Nestalo by se to v Radiožurnálu, ale na kdejaké jiné stanici klidně ano. Věřím, že i na některých kanálech Českého rozhlasu najdete jakési ‚linky důvěry‘. Když řídím, slýchám tyhle šílené pořady, kde si zfetovaní blázni, ztracenci a zatracenci vylévají srdce. Vybral jsem si Radiožurnál, protože tu stanici poslouchám nejvíc. Konkrétní název opravdu není tak moc důležitý, jde o princip. Mohl jsem samozřejmě v obraze změnit loga a vymyslet si jméno fiktivní stanice, ale k tomu nevidím důvod – kdybychom nepřistoupili na tuhle uměleckou licenci, nemůžeme rozjet žádný pořádný thriller.

To je můj rukopis, no. Pamatuju si, když vysílali v televizi poprvé Muže v říji a řekli mi pak, že měl mezi televizními stanicemi největší sledovanost a také největší úroveň divácké nespokojenosti. Lidé byli poněkud zmatení tím, jak vnímat humor a nadsázku u filmu, který nedává jasně najevo, kdy se smát. Tehdy mi to ale oznamovali jako pochvalu – ocenili silné divácké reakce. ‚Byli nasraní, ale nikdo nepřepnul!‘

Ano, byl jsem u toho. Viktor je vůbec neuvěřitelný triumf vůle. Tauš a Marhoul – nikdo u nás nepřekonal, co oni.

Můj ideální film byl Největší z Čechů. Nikdo nechce žádné peníze, nikde nejsou žádné odbory, točí se tehdy, když se dohodneme. Všichni to dělají rádi, nikdo z donucení. Od výsledku nikdo nic neočekává a nemáme žádné poslání. Mezi mnou a mými kamarády se občas objevuje trochu patetický sentiment: ‚Robe, kdy zas natočíme Největšího z Čechů?‘ Ale pravda je taková, že už nikdy. To je pryč. Už jsme někde jinde, už se nikdy pro nic nestrhneme tak jako dřív.

To právě proto, že už se bez něj neobejdu. Ale bylo fajn, když jsem poslání vkládal doma do textů a u natáčení filmu coby kolektivního díla se soustředil hlavně na to nadšení a na společnou práci, kterou jsme na místě sdíleli.

Ale možná se ještě někdy vyburcuju k něčemu opravdu divokému. Nebo o tom aspoň trochu sním. Natáčet je dneska snadnější než kdy dřív, stačí k tomu mobil a čas. Možná by stálo za zvážení někam vyrazit a vrátit se s filmem. Na minulých Varech mi přišla pozvánka od Fondu na nějaký jejich večírek. Bylo tam napsáno ‚všichni jsme součástí jednoho průmyslu‘. Říkal jsem si v tu chvíli: ‚Do prdele, já přece nikdy nechtěl bejt žádnej průmysl! Jsem filmař proto, abych nebyl průmysl!‘

To jsou ty kompromisy. Proto mám tak rád Největšího z Čechů, ten totiž nebyl tímhle kompromisem, nebyl průmyslem.

To byla hrůza, samozřejmě se to muselo natočit stůj co stůj. Buď by se musel déšť nějak skrýt, na to jsou postupy, a kdyby byl moc silný… Tak by asi muselo během naší invaze pršet!

Já netočím diskotéku, aby mi to ve filmu svítilo a blikalo!

Pro mě je obrazová stránka rozhodně důležitá. Zásadním rozhodnutím je ale výběr kameramana, na kterého pak hodně spoléhám. Ten má svou barevnou paletu, svůj přístup, který respektuju. Neříkám mu přesně, jak si nastavit šero, jak konkrétně udělat jízdu, v tom spíš naslouchám jemu a přizpůsobuju se. Nikdy se nepřestávám starat, jak výsledek vypadá, jen nemám potřebu, aby můj film vypadal jako cukrárna na Václaváku, tak přece nemůže točit každý. Mám rád civilnost a ornamentální kamera mě sere, to vám můžu říct na rovinu. Jakmile se soustředím na obraz, dávám najevo, že se přestávám zajímat o děj. Ale neznamená to, že neumím vyjít ze své škatulky – pracuju teď na jednom projektu s Martinem Štrbou, který je velmi ornamentální kameraman. Víc prozradit nemůžu, ale bude to určitě film, který tedy vás a vaše kolegy uspokojí spíš. A já si to vyzkouším rád, Štrbovo jméno bylo jedním z důvodů, proč jsem do toho šel.

V žádném případě! Pražský hrad je sídlo moci, sídlo autority. Je jedním z největších problémů moderních českých dějin, že prezident bydlí na Pražském hradě, v tom sídle králů, a stylizuje se jako jeden z nich. Za to může Masaryk, i když chápu, proč to udělal. Rozhodně tím ale vznikla zajímavá situace, kdy hlava demokratické země tak moc čerpá z feudální autority. Pražský hrad jako symbol toho o nás proto říká hodně. Největší středověký hrad na světě ve středu tak malé země – není divu, že má tendenci zmocnit se všech mužů, kteří nám z něj vládli. Není to o Miloši Zemanovi, je to nakonec o každém z nás a o naší historii.

To už je snad minulost. Nestačil jsem ale zírat, co to tehdy vyvolalo. Dostal jsem se do středu ostré palby a vůbec nečekal, co to na frontách kulturní války může znamenat. Jak stojím poměrně stranou všech skupin, nedokázal jsem odhadnout jejich reakci. To je úděl někoho, kdo moc nechodí mezi lidi, a pak udělá něco, na co bude chtít mít každý názor. Vůbec ty scény nechápu, připadal jsem si jako signatář Anticharty. Cítil jsem se tehdy do jisté míry povinován celému státu, jehož příspěvky potřebuju, nikoli vůči Miloši Zemanovi. A nenapadlo mě, jak to bude vykládáno. Ukázalo se, že jsem nezralý diplomat. Být zralý, tak tam nejdu.

Bylo to během prvního prezidentského období v trochu jiné situaci než dnes, a přeci jen šlo o prezidenta poloviny lidí – necítil jsem tedy důvod ho odmítnout, vydal jsem se vlastně v tu chvíli nejkratší cestou. Nikam jsem se necpal, žádné peníze jsem z toho neměl, ani titul národního umělce jsem nedostal. Přišla mi nabídka, cítil jsem povinnost a byl jsem trochu zvědavý, tak jsem šel. Protokoláři mě měli vyhodit, když jsem měl špatné oblečení, ale neudělali to, a dopadlo to, jak to dopadlo. Najednou jsem byl propagátor Miloše Zemana. Přitom můj dokument, který jsem o něm natočil, vznikal v době, kdy jsme já i on mysleli, že se do politiky nikdy nevrátí. Proto se jmenuje Nekrolog politika.

Chápu. Jen se divím, že tak mladý člověk jako vy má potřebu tomu tu hodnotu přiznat. Dostal jsem celkem nízké vyznamenání, jehož hodnota byla už dávno devalvována – má ho kdekdo. Není to, jako když dostala Bohdalová Bílého lva, to jde považovat za skandál! Uvědomte si, že jakoukoliv hodnotu tomu vyznamenání dáváte vy svými reakcemi. V mnoha ohledech to je celé velmi iracionální. Někteří lidé vydávající se za intelektuály jsou schopni zabřednout do malicherného sporu klidně na desítky let. Je to zbytečné. Totéž jsem zažil, když jsem učil na FAMU. Proto jsem utekl a nikdy víc. Pořád se k někomu přidávat, vybírat si stranu, přičemž většinou se beztak můžete spolehnout jen na osobní sympatie a slepou důvěru. Pryč od toho.

To víte, že jo! Ale čekám, až opadne ta první vlna mediálního kolotoče, která má potřebu člověka strhnout. Když mluvíte o Betlémském světle, tak jsem na něj docela zvědavý, ale ještě nepřišla vhodná chvíle. Chci k němu přistoupit s čistou hlavou, protože ať bude ten film jakýkoliv, bude pro mě jako filmaře zajímavý. Člověk musí sledovat, co dělají jeho kolegové, a učit se. Pro mě je důležitá evoluce, ne revoluce. Chci postupně budovat, ne bourat.“

Jen ať bourají! Ale já ne. Já vím, že když se bourá, tak to člověka pak může zasypat. Já jsem radikálnější v osobním životě než v uměleckém postoji.

Nečtu, a to je sebeobrana. Ne že bych nečetl vůbec nic, ale následuju vzor Formana, který řekl, že jakmile podle titulku pozná, že jde o odstřel, obrací list. Takový odstřel pro mě nemá smysl, může mi jen ublížit. Já přece nikomu nic zlého neudělal! Samozřejmě, že jsem se pročetl ke spoustě zajímavých kritických poznámek, ale nepotřebuju vidět, jak se pisatel předvádí. Ostrovtipný sestřel je žánr svého druhu a ten od sebe potřebuju odšoupnout. Na to se dá říct jen: ‚Já umím práci, kterou děláš ty, protože takový článek klidně taky napíšu. Ale zkus si natočit film.‘

Vždyť je to tak! Člověk mi hodí třicet procent – mimochodem, co to je za hrůzu, tyhle škály –, a myslí si, že to pro mě má něco znamenat. V první řadě mi tím řekl něco o sobě. Ale nemyslete si, že druhé neposlouchám, poslouchám je při vzniku filmu i po jeho uvedení. Jen musím poznat, kdy to má smysl. V mnoha ohledech je dobré poslouchat publikum, protože alespoň mluvíte s živým člověkem. Zrovna jsme uprostřed objíždění kin, ve velké míře to nesnáším, je to hrozně moc cestování a času. Občas se ale dozvím něco zajímavého.

Je to pořád stejné – s publikem se setkávám asi dvacet let, co jsem začal jezdit se svými dokumenty, a od té doby se mnoho nezměnilo. Na diskuzích většinou zůstávají klidnější lidé, což dorovná moji horkokrevnost a můžeme si říct něco zajímavého. Nejhorší jsou, možná paradoxně, ti fanoušci, kteří si vás nejvíc zamilují, a pak chtějí, abyste navždy dělal tu jednu věc, kvůli které vás mají rádi. Nesnáší vývoj a umělecký ani lidský posun. Tihle mě už ale dávno opustili, už jsem je příliš zklamal. Zůstávají mi tedy kliďasové a jsem za to rád. Nechci být jako popová hvězda, která v šedesáti zpívá na pódiu písně svého mládí, z toho mi běhá mráz po zádech.

Co se týče mladých… ti jsou mladí. Nechci mluvit jako zapšklý stařec, ale my si jako transgresi představovali chodit na filmy Feliniho a Buňuela, zatímco dnešní generace má Vyšehrad. Zábava musí bejt, ale stejně mi to nesedí. Mladí jako by chtěli protestovat tím, že se upnou na tu nejvíc komerční a nejsystémovější věc – nedává mi to smysl. Samozřejmě, že i náš způsob protestu byl nakonec celkem naivní, ale stejně…

Pokud bychom to vnímali jako aktivismus, tak takový, který nepřekročí dimenze onoho díla. Kdybych s tím seriálem běhal po světě, pouštěl ho lidem a po skončení požadoval, aby mi potvrdili svůj nový postoj, pak bych to vnímal jako důsledný aktivismus. Takto to beru spíš jako příspěvek do diskuze. Na základě mých filmů nikdo nikoho nezatkne, to je ambice Vítka Klusáka. Moje filmy nechtějí vyvolávat konkrétní změny, můj aktivismus je maximálně to, čemu Zdeněk Zapletal říká ‚udělat bordel v hlavě‘. Budu rád, když moje definice světa pomůže jiným vytvořit si vlastní definici.

Je to velmi jednoduché – producentský film a já bez práce. A není to scénář, který by mohl někomu ublížit, je to neškodné. Není to typická vulgární česká komedie, je to prostě milý rodinný film, pro mě nová zkušenost. Nejde tentokrát o film s velkou větou, nedozvíte se, že česká společnost se ve vztahu ke psům v posledních letech radikálně proměnila. Steče z vás jako déšť po letní střeše, ale proč ne? Pro mě bylo zajímavé pracovat se zvířaty, to si vzalo kus mé trpělivosti. A dostal jsem za to slušně zaplaceno, za což jsem producentům moc vděčný – v tu chvíli jsem to potřeboval. Tak to holt u filmu chodí a člověk se tomu nakonec musí umět přizpůsobit.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…