60%
Věrní nevěrní
- Drama
- Romantický
O smrti autora informovala jeho dcera Kiara Carrière. Tak trochu příznačně zemřel Jean-Claude Carrière (1931-2021) ve spánku, navíc ho nesužovala žádná výraznější nemoc.
Carrière platil za jednoho z posledních autorů takzvané staré školy. Do kinematografie ho zasvětila francouzská komediální ikona Jacques Tati (Prázdniny pana Hulota, Můj strýček, Playtime), když Jeana-Clauda odvedl do střižny za svou věrnou spolupracovnicí Sazanne Baron (Můj strýček, Plechový bubínek). Tehdy se pracovalo ještě s nůžkami a lepicí páskou a už tehdy Carrièra zaujala myšlenka, jak dostat text z popsaného papíru na plátno. Právě tato magická, filosofická a notně složitá otázka se stala celoživotním tématem jeho tvorby, kterou často rozebíral ve svých knihách a debatách.
Titul Vyprávět příběh se stal důležitým čtivem též pro tuzemské studenty filmových škol a budoucí scenáristy. Svůj přístup k tvorbě a "pokoře" scenáristy zde Carrière shrnul do několika mála výstižných vět. „Ústřední místo, které vypravěč zaujímal, předpokládalo jednu podmínku – nikdy nemluvil o sobě. Zlaté pravidlo: nikdy se nepovažovat za hodna vyprávění. Jakýkoli osobní cit vložit jen do reakcí a slov postav, skromně a neústupně se za ně skrýt. Skutečný vypravěč – profesionál vybraný a vychovaný pro svůj úkol – je beztak skoro přízrak, neznámo; vysoká věž, v níž náhoda vylámala díry.“
Jean-Claude Carrière a jeho scenáristická tvorba je jednou provždy spjata se snímky Luise Buñuela, s nímž pracoval na filmech Deník komorné (1964), Kráska dne (1967), Mléčná dráha (1969), Nenápadný půvab buržoazie (1972) a Tajemný předmět touhy (1977). Další výraznou spolupráci a přátelství navázal Carrière s Milošem Formanem, když se podílel na vzniku jeho režijních děl Taking Off (1971), Valmont (1989) a Goyovy přízraky (2006).
Jaký vztah Carrièra k Formanovi pojil, připomenul v rozhovoru s Ivou Přivřelovou pro SALON Práva z roku 2017. "Popravdě nás spojuje víc osobních než profesních zážitků. Potkali jsme se už v šedesátých letech na jednom festivalu v Itálii. Pak mu komunisté dovolili odjet do Paříže a on se nastěhoval ke mně domů. Jednou jsem ho vzal do studia, kde zrovna vznikaly dva filmy podle mých scénářů: Zloděj z Paříže Louise Malla a Kráska dne Luise Buñuela. Oběma režisérům jsem ho představil. Když se Buñuel dozvěděl, že má před sebou autora Lásek jedné plavovlásky , udělal něco pro něj naprosto netypického: zastavil natáčení a šel si s námi na víc než hodinu povídat do kavárny."
Carrière je podepsán též pod scénářem k oscarovému Plechovému bubínku (1979) Volkera Schlöndorffa či pod filmovou adaptací Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí (1988). V roli editora se podílel na scénáři Hanekeho na Oscara nominované Bílé stuhy (2009).
Sám Carrière se svého Oscara dočkal v listopadu 2014, když mu bylo předáno čestné uznání za celoživotní dílo. V projevu pro něj typickém ocenil spolupráci se slavnými režiséry, ale nezapomněl upozornit též na scenáristickou profesi, která stála dle jeho mínění vždycky tak trochu (víc) ve stínu jiných. "Scenárista je jakýmsi stínem procházejícím dějinami kinematografie. V recenzích se o nich často nedočtete. Ale i scenárista je filmař. Tohoto Oscara bych dnes rád sdílel se všemi svými kolegy na celém světě, s těmi, které znám i neznám. Všichni vám děkujeme.“
Navzdory vysokému věku byl Carrière aktivní téměř do posledních dnů. Do roku 2018 psal eseje a téhož roku se na plátna kin dostal poslední film podle jeho scénáře, snímek Věrní nevěrní režiséra a herce Louise Garrela. Jean-Claude Carrière sám sebe označoval především jako vypravěče a kromě scénářů napsal na osm desítek literárních děl. Texty tvořil též pro francouzskou šansonovou legendu Juliette Gréco, která zemřela v září loňského roku.
