Historie nechutných filmů zahrnuje hlavně komedie a horory. Jaké bylo zlaté období pro největší odpornosti?

V Karlových Varech a posléze i v běžné distribuci se objevil nejnovější snímek Rubena Östlunda, který provokoval publikum ještě trochu radikálněji, než jsme byli u švédského režiséra zvyklí. Trojúhelník smutku totiž nepředstavil břitkou satiru třídních rozdílů pouze prostřednictvím štiplavých dialogů, ale zhruba v polovině se uchýlil i k nepříjemně dlouhé sekvenci plné zvratků a fekálií. Na poměry artového filmu se jednalo o bezesporu šokující pasáž, která však navazuje na velmi bohatou tradici.

To zapadá do pojetí, které v knize Cinema of Discomfort (tedy Kinematografie nepohodlí či neklidu) rozvinul filmový teoretik a spisovatel Geoff King: „Skutečně nechutný materiál je pro diváka či divačku odpudivý, ale v kombinaci s komedií nacházíme směs odporu i potěšení ze sledování určitých forem transgresivního chování. Myslím, že existuje zvláštní druh potěšení, jež může spočívat v rovnováze mezi těmito dvěma polohami, tedy jakási extáze z prožívání hrůzy a slasti zároveň.“

Vědci A. Peter McGraw a Caleb Warren se specializují na marketing a behaviorální ekonomii, zároveň však publikovali i několik výzkumů zaměřených na vnímání humoru. Například podle jejich studie z roku 2010 nám vtip porušující určité společenské hranice přijde zábavný za předpokladu, že nejde o skutečně nebezpečnou situaci a že následky žertu nejsou nevratné. Nezáměrnému zabití bychom se tedy jen tak nesmáli, ale pokud jedna postava bizarním způsobem zraní druhou, může nám to snadno přijít k popukání.

Stojí za zmínku, že nechutné výjevy jsou nejčastěji spojené s žánry komedie či hororu. V některých případech mají bavit (jako třeba Finchův průjem v Prci, prci, prcičkách), v jiných zase děsit (vzpomeňme na zvracení kyseliny v Mouše), tak či onak se obvykle jedná o lidovější zábavu, přehlíženou ze strany akademiků udílejících prestižní ceny či zapřisáhlých vyznavačů filmového artu.

Přitom se ale nejedná o nic nového a řeči o úpadku kultury v posledních dekádách rozhodně nejsou na místě. Už u předního zástupce antické komedie Aristofana, tvořícího na přelomu 4. a 5. století před naším letopočtem, najdeme vulgární narážky. Třeba jeho nejznámější komedie Lysistrata je založená na sexuální stávce, prostřednictvím které chtějí ženy učinit přítrž mužské touze po válčení. A když se posuneme do dřevních dob kinematografie, humorem založeným na tělesnosti a sexuálních dvojsmyslech nešetřil ani Charles Chaplin. Každá doba má samozřejmě určité konvence toho, kam až explicitnost může zajít, ovšem nechutnosti sexuální či vylučovací povahy jsou s filmy (především tedy s komediemi) spojené od nepaměti.

Americký profesor filmových věd William Paul se tématem zabýval v knize Laughing Screaming (volně přeloženo jako Křičet smíchy), zaměřené právě na současný horor a komedii. Podle něj se největší změny v této oblasti odehrály kolem roku 1968. Probíhala sexuální i drogová revoluce, řešilo se téma interrupcí či transplantací tělesných orgánů. Tou dobou též vstoupila do kin klasika George A. Romera Noc oživlých mrtvol a hollywoodská studia opustila přežitý cenzurní Haysův kodex, jehož nahradila dodnes platným ratingem MPAA (tedy kategorizací filmů podle věkové přístupnosti).

Ze všech uvedených důvodů jsou za zlatý věk nechutností považovaná 70. léta. V Růžových plameňácích (1972) od klasika nestoudnosti Johna Waterse tak známá drag queen Divine pojídá psí exkrementy, fazolemi přeplnění kovbojové zase trpí nadměrným nadýmáním v parodii Ohnivá sedla (1974) od Mela Brookse, posedlá Linda Blair ve Vymítači ďábla (1973) pozvrací kněze a samozřejmě nesmíme zapomenout na krvavé vylíhnutí vetřelčátka z hrudi Johna Hurta v prvním Vetřelci (1979).

Důmyslnější využití nechutných scén nikoli pro pobavení či vyděšení, nýbrž rozhození publika a donucení ho vystoupit z komfortní zóny použil třeba Luis Buñuel v Přízraku svobody. Obrátil naruby situace přijímání a vylučování potravy, a tak u jídelního stolu skupina postav nesedí na židlích, ale na záchodových mísách, zatímco stolování probíhá v soukromí místnůstky pro toaletu. A z ranku záměrně přepálených satir je i slavná scéna z Monty Pythonova smyslu života (1983), v níž tlustý požitkář pan Creosote (Terry Jones) střídá momenty přecpávání luxusními pokrmy s vypouštěním gejzírů zvratků, což vede až k finální explozi nestoudného boháče.

V roce 1978 měla premiéru komedie Johna Landise (pozdějšího režiséra Cesty do Ameriky, Záměny či Bratrů Bluesových) s názvem Zvěřinec časopisu National Lampoon. U nás nepříliš známá, v zámoří však kultovní záležitost se stala předchůdcem v budoucnu populárních teenagerovských komedií, jež proudy tělesných tekutin skutečně nešetří.

Komik John Belushi v hlavní roli holduje obžerství a nezřízenému pití alkoholu, nechybí ani ženská nahota a sexuální narážky včetně dnes už značně nevhodných šprýmů o sexuálním násilí. Prostě vše, co bylo na konci 70. let v zámořském mainstreamu snesitelné.V této souvislosti se poprvé objevil anglický termín „gross out“ označující nechutné snímky (převážně komedie) snažící se rozhodit běžné publikum využitím kontroverzních a často tabuizovaných obsahů.

Tyto experimenty s hranicemi diváckého vkusu, spojené převážně se 70. lety, vyšlapaly cestu k tomu, aby se vyměšovací vtipy staly součástí komediálního mainstreamu. To se netýká jen zmíněných Prciček a dalších teenagerských komedií (jako třeba Superbad či Eurotrip), jež jsou z principu založené na nezkrocených sexuálních pudech středoškoláků, ale třaskavých situačních komediích o dospělých lidech.

Nejvýrazněji se do diváckého povědomí zapsali bratři Bobby a Peter Farrellyové díky snímkům jako Blbý a blbější či Něco na té Mary je. Především druhého jmenovaného proslavila scéna, v níž Cameron Diaz považuje semeno Bena Stillera za gel na vlasy, což je v rámci daného snímku stejnou měrou hravé a roztomilé jako zcela odporné.

Po přelomu milénia se filmové ohledávání nevkusu ještě zintenzivnilo. Zvracení loutek v komedii Team America: Světovej policajt (2004) od tvůrců Městečka South Park, převážně nápadité překračování hranic slušného chování v díle Sachi Barona Cohena (Borat, Brüno, Diktátor) či rozvoj hororového subžánru „torture porn“ filmy jako Saw, Hostel, Mučedníci, Srbský film či Lidská stonožka – v těchto a mnohých dalších případech se fekálie, krev a nechutnosti obecně staly v podstatě standardem komediálního a hororového žánru. Kasovní úspěchy titulů jako Nesvatbovi či trilogie Pařeb (ve Vegas, v Bangkoku a na třetí) to jen potvrdily.

S rostoucím množstvím obsahu v této kategorii se samozřejmě stupňují nároky na tvůrčí kreativitu, úspěch nechutných a hranice dobrého vkusu překračujících filmů je však poměrně snadno vysvětlitelný. Produkční náklady totiž nebývají vysoké a i za relativně skromný rozpočet lze publiku prezentovat znepokojivé obsahy. Podobně snadno bývá postaráno i o reklamu, jelikož šokující výjevy lehce přitáhnou pozornost médií. A roli pochopitelně hraje i fakt, že na problémy s vylučováním či trapnými sociálními situacemi se dokáže naladit každý z nás. Vždyť komu se něco aspoň trochu podobného někdy nestalo?

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.