Články

Už jsou to takřka dvě dekády, co patřila Jessica Alba mezi vyhledávané herečky, kterou chtěl ve svém blockbusteru či komedii každý druhý producent. Byla hezkou a sympatickou tvářičkou, jež uhranula mužské publikum svým tanečkem v komiksovce Sin City - Město hříchu a objevila se např. i ve Fantastické čtyřce. Jenže brzy začala bublina okolo trendy sexsymbolu splaskávat a ona se zasekla v čím dál menších produkcích. Nový akčňák od Netflixu jí pak kariéru restartuje jen stěží.

Zlatý věk motorkářských gangů skončil podle fotografa a spisovatele Dannyho Lyona a jeho fotoknihy Motorkáři (The Bikeriders) roku 1967. Režisér Jeff Nichols z jeho vzpomínkového leporela seskládal částečně skutečný příběh svobodomyslné skupiny Vandals, která brázdila asfaltky amerického středozápadu v druhé půlce šedesátých a na počátku sedmdesátých let. Pod vedením Toma Hardyho a Austina Butlera a na chytlavých retro melodiích servíruje zvláštní charakterové drama, v němž postavy zvýznamňují určitou filosofii a ikonizace života za hranou zákona vede podobně jako v Bezstarostné jízdě ke krutému vystřízlivění. Kdyby si Nichols lépe pohlídal třetí akt a přitlačil na realismus, mohlo jít o jednoznačně nejlepšího ctitele rebelujících a kritických děl nového Hollywoodu.

Lassie je jistě ikonická postava popkultury, i když by bylo nejisté říct, nakolik kdy byla „respektovaná“. Tomu jistě neprospěje ani druhý díl německé reimaginace americké klasiky, jenž se nemůže pochlubil hollywoodským měřítkem ani jinak výjimečným přístupem. Ale víte co? Ne každý film potřebuje být blockbuster a ne každý potřebuje cílit na cinefilní preference. Je Lassie: Nové dobrodružství (Lassie - Ein neues Abenteuer) zvlášť dobrý film? Jistě ne. Ale je to uspokojivá rodinná podívaná mířící hlavně za publikem předškolního věku a prvního stupně.

Tatér z Osvětimi (The Tattooist of Auschwitz), který je nyní k vidění na platformě SkyShowtime, je adaptací stejnojmenného románu novozélandské spisovatelky Heather Morris, jež zprostředkovala skutečný příběh židovského vězně z Osvětimi s nesnesitelným úkolem tetovat svým spoluvězňům při příjezdu identifikační čísla. Filmařský tým dostal do rukou bestseller a zřejmě maličko tápal s tím, jak ho co nejlépe uchopit.

The Boys (neboli Banda) odpremiérovali první tři díly vyhlížené čtvrté série, jež by měla být tou předposlední. Když jsme Homelandera viděli naposledy, chystal se plně chopit moci. Podařilo se mu jednak odstranit veškerou konkurenci ze svého domovského konglomerátu, ale navíc i zjistil, že zmanipuloval masy natolik, že své totalitní cíle už nemusí skrývat. Dostatek občanů s nadšením přijme nadvládu dokonalého nadčlověka, hlavně když se nedostanou k moci ti zpropadení nebinární komunisti! Jak se Řezníkova parta z téhle šlamastyky vyhrabe?

Skoro každý zvířecí horor je svým způsobem ekologický. Lidé narušují zástupcům fauny jejich přirozené prostředí, překrucují instinkty přežití a sami jim vnucují nová lovná teritoria s pozměněným jídelníčkem. Na Netflixu uváděný francouzský horor Žraloci v Paříži (Sous la seine) poukazuje na znečišťování oceánů a predátora ze slaných vod, jenž vlivem mutace nepřirozeně roste a umí se rozmnožovat partogenezí, protahuje městskými katakombami i řekou, která hostí očekávaný triatlonový závod. Přesnídávek je pro nakrklého žraloka dostatek, ale nějaké živé a kreativní krve by se člověk v téhle vážně míněné katastrofické agitce nedořezal.

V posledních letech se zdálo, že Diváckou cenu na karlovarském festivalu mají předplacenou tuzemské tituly. Vítězi této festivalové ankety o divácky nejpřívětivější snímek se totiž staly snímky PSH Nekonečný příběh (2022), Zátopek (2021) a Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019). O to větším překvapením bylo loni vítězství francouzského historického dramatu, zaměřeného navíc na velmi specifické téma – totiž na hranici legality probíhající souboje na konci 19. století. S téměř ročním zpožděním a další edicí festivalu za dveřmi se snímek Ve jménu cti (Une affaire d'honneur) konečně dostává i do běžných kin.

Richarda Linklatera známe jako režiséra nejlepší romantické trilogie všech dob Před... a dvanáct let vznikajícího experimentu Chlapectví. Na americké nezávislé filmařské scéně má za sebou ještě mnohem bohatší a velmi vlivnou minulost. Když tedy Netflix po benátské premiéře promptně zakoupil distribuční práva na jeho novinku Vrah naoko (Hit Man) za 20 milionů dolarů, mysleli jsme, že půjde o jeden z těch případů, kdy chce streamovací služba uzmout kus vysoké umění za cílem zvýšení kulturní prestiže. Po zhlédnutí snímku je ale třeba podotknout, že se v první řadě jedná o divácky vstřícnou lehce romantickou, lehce černohumornou komedii, zlehka inspirovanou skutečnými událostmi. Na vás záleží, jestli vám to bude připadat jako víc, nebo míň, než v co jste doufali.

Měli jsme příležitost zhlédnout čtyři nové epizody Rodu draka (House of the Dragon), tedy polovinu dlouho očekávané druhé série. Samozřejmě máme přísné pokyny nevyzrazovat příběhové zvraty ve jménu těch, kteří zůstávají tabula rasa, přestože předloha je venku už několik let a ultimátní konec krvavé občanské války vyzradil ten blbeček Joffrey už v seriálové Hře o trůny. Pokud tedy chcete, nebude pro vás problém si zjistit, co přesně vás čeká. A pokud se rádi necháte překvapit, pojďme si spolu trochu zamlžit na tím, jak se to povedlo.

Ukázky a dosavadní informace o novém mysteriózním hororu Strážci (The Watchers) lákaly především na dvě věci – jednak na tajuplnou atmosféru evokující chytřejší sociální thrillery, v nichž se ti nejděsivější bubáci skrývají v našem nitru, a také na částečně známé jméno na režijní stoličce. Strážce totiž režírovala i napsala Ishana Night Shyamalan, dcera slavného M. Nighta Shyamalana. A jeho geny v tomto případě rozhodně nezapře, což ale není myšleno úplně v dobrém.

Zdá se to neuvěřitelné, ale akční série Mizerové je tu s námi takřka 30 let. Je pak vlastně škoda, že za tu dobu nyní dostáváme kvůli přehnaně dlouhé pauze mezi dvojkou a trojkou teprve čtvrtý díl. I nový zářez s podtitulem Na život a na smrt (Bad Boys: Ride or Die) ukazuje, že dvojice Will Smith a Martin Lawrence stále neztratila svou pověstnou chemii a příznivci bezproblémových akčních výplachů se mohou na tuto sérii i nadále spolehnout. I přesto je na jejich remcání a slovních přestřelkách vidět jistý zub času.

Eva Toulová už nás letos oblažila komedií Superžena, jejímž jediným otiskem ve veřejném prostoru byla diskuze ohledně falšování hodnocení na filmových databázích. Ani zástup údajných falešných účtů nezabránil tomu, aby snímek klesl mezi nejhůře hodnocené české filmy, kde ostatně najdeme i celou filmografii této tvůrkyně. Nyní se Toulová vrací po necelém půl roce jako režisérka, scenáristka a dokonce znovu jako herečka v hlavní roli slaďárny Láska na zakázku. Vyčíst se jí po zhlédnutí dá ledacos, rozhodně ale ne nedostatek konzistence. Je to stejně marné jako vždy.

Zatímco na filmovém poli zůstávají Hvězdné války již několik let na bodě mrazu, Disney+ nás stále zásobuje novými velkorozpočtovými seriály, které rozšiřují universum i vedlejší postavy. Ani letošek samozřejmě nebude výjimkou. Novinka Star Wars: Akolytka (Star Wars: The Acolyte) ovšem hned zpočátku slibovala trošku odlišnější podívanou.

V těchto dnech probíhá ve Zlíně věhlasný filmový festival pro děti a mládež, který svým zaměřením patří mezi nejstarší a největší na světě. Už dávno neplatí, že by zde návštěvníci našli pouze tituly určené nejmenšímu publiku v čele s pohádkami a animáky. Festival se samozřejmě zaměřuje také na snímky pro mladistvé a dospívající diváky, v nichž se tvůrci nebojí otevírat také aktuální a mnohem vážnější témata. Typickým příkladem je britská novinka Poslední den (Last Swim), jež začíná sbírat první cenné festivalové vavříny, a na zlínském festivalu si jistě zaslouží pozornost.

Česká herečka žijící v Kanadě Martina Adamcová toho jako režisérka zatím nepředstavila mnoho, její The Perfect Kiss s Lucií Vondráčkovou v čele z roku 2018 si ale na všech možných databázích i u recenzentů vydobyl pověst jednoho z nejhorších filmů s českou účastí posledních let. Může pohádka pod jejím vedením bolet o něco méně? Ale co vás nemá! Rozhodně máme opět co do činění s jedním z nejvýstřednějších a nejméně zvládnutých počinů kinematografie, kam paměť sahá, který může směle konkurovat produkci Tomáše Magnuska a Evy Toulové co do vtíravé otázky: „Jak se tohle mohlo vůbec stát?“