Žraloci v Paříži se vymkli kontrole. Netflix servíruje nejhloupější filmový hit roku

Francouzi už letos rozvířili stojaté vody zvířecího hororového subžánru díky arachnofobní líhni s názvem Havěť. Cizokrajný a extrémně jedovatý pavouk v ní rychle kolonizoval nuznou bytovou jednotku a tamní obyvatelé z řad imigrantů a sociálně slabších jedinců se ocitli v bezvýchodné situaci, v níž jim autority odmítly podat pomocnou ruku. To Žraloci v Paříži stojí na mnohem neosobnějším schématu, které místy připomíná Emmerichův katastrofický film – jen bez nadhledu a také bez šťávy, kdykoli se dere do popředí nucená hororová rovina.

Aby tvůrci mohli vypustit žraloky na Seinu a poštvat je proti plavcům a jiným smolařům, potřebují k tomu zpupné lidské padouchy a také traumatizovanou hrdinku, jejíž varování bere každý na lehkou váhu. Aktivistka Sophia (Bérénice Bejo) přijde během kontroly oštítkovaného žraloka poblíž odpadkového atolu o část týmu včetně svého manžela, jehož roztrhá nebývale rozměrný sledovaný exemplář. O pár měsíců později se žralok pojmenovaný Lilith, jehož oceánské prostředí mizí před očima, objevuje na radaru v Paříži. Lhostejná starostka (Anne Marivin) odmítá zrušit blížící se triatlon, na který město uvolnilo značné finance, a zvláštní mix Rozpoutaného pekla a Čelistí míří do krvavého rozuzlení.

Zmíněné filmy, v nichž katastrofu vždy předjímal jediný člověk stojící proti zavedenému systému, jsou v zásadě charakterovými thrillery o lidské odvaze a pospolitosti. Žraloci v Paříži oproti tomu věnují postavám minimum času a namísto emocí reprezentují důsledek eko-katastrofy a postoje zákonně zodpovědných lidí, jimž je všechno putna. Už ostatně nežijeme v 70. letech a mainstreamová kinematografie těžko stráví horor, v němž by zvířecí hrozba byla jednorozměrně zlá a odsouzená ke včasné likvidaci. Lilith je tu vlastně obětí, k níž Sophia necítí slepou zášť a na jejíž pomoci si podílí poněkud střelené aktivistky, podle nichž si nekontrolovatelně rostoucí žralok v hlavním městě zaslouží bezúhonně eskortovat.

Režisér Xavier Gens, jenž býval po premiéře svého debutu Hranice smrti nejnadějnějším řezníkem francouzského hororu, nemá na morální dilemata moc času. Sophie, která začne spolupracovat s nejprve skeptickou policií, chce hlasem rozumu zabránit krveprolití. Žralok se skrývá v zašpiněné Seině, která vyplavuje zbytky lidských těl, a stává se jakýmsi fantomem nezastavitelné evoluční a ekologické změny. Benátky, kde Stephen Baldwin bojoval s filmovým žralokem roku 2008, se možná reálně potopí kvůli stoupající hladině oceánu. Žraloci v Paříži se pokouší deklamovat zranitelnost kompletního vodního ekosystému a svůj žánrový argument dovádí až do bodu, kdy příroda kope sama za sebe a lidé už nejsou morálními hrdiny, kteří si zasluhují vyhrát.

Nachází se ovšem na Netflixu a musí argumentovat zábavně, tudíž po necelé hodině oťukávání a tvorby očekávání přichází doba krmení, která se s ničím nepáře. Úvodní sekvence v Tichém oceánu má poměrně napínavý vývoj a divákům, kteří během koupání automaticky vyhlíží žraločí ploutev, věnuje další podněty, proč raději zůstat na člunu. Hra na schovávanou ve francouzské metropoli je ve své naivitě a díky vážně zakaboněným hercům jaksi kouzelná, přičemž čekání na akci rozčísne šílená scéna z katakomb, kde aktivisté zkouší Lilith odchytit a zachránit. Odměnou jim jsou ozubené chřtány a film se od této chvíle stává svým způsobem rebelským. Žraloci, jež jejich matka plodí bez potřeby samce, začínají po lidských jedincích likvidovat i vodní infrastrukturu.

Zatímco v Čelistech lidé museli vyjet do cizích vod a postavit se vlastnímu strachu, tady příroda nějaký suchozemský práh nerespektuje. Žraloci skýtají hrozbu kompletní sladkovodní invaze a postupně sledujeme přesně ten přiblble zábavný biják, v němž se nějak musí zajistit, aby zlá starostka sama skončila ve vodě a mohla si zblízka prohlédnout nejobávanější živočišný chrup. Celé to nedává valný smysl, na satirické úrovni schází nadhled snímku Piraňa 3D a na hororové chybí identifikace s postavami či překvapivá úmrtí po vzoru Čelistí. Invazivní ryba se nicméně utrhne ze řetězu a akční finále je guilty pleasure jako hrom, neboť vytáhne ten nejabsurdnější možný zvrat a připravuje si půdu pro další díl, který by vlastně mohl rozběhnout první žraločí franšízu s mainstreamovým potenciálem od dob Spielbergova megahitu.

S ním se Gensův výtvor pochopitelně nemůže rovnat, ale své filmařské dno mají žraloci trochu jinde. Stačí si vzpomenout, že do zalidněných metropolí už putovali také s pomocí tornád, jediným skokem z vody schramstli letadlo a jindy útočili třeba rovnou z písku. Takový eko-alarm tu nicméně ještě nebyl, a přestože jej vážně brát nemůžeme, už za smělost a neočekávané vyústění se palec dá zvednout mírně nahoru.