The Boys přitvrzují s politickou satirou. Idealizovat si fašistu Homelandera už není možné

Čím první epizody The Boys zaskočí, je okamžitá deeskalace konfliktu. Třetí řadu jsme opouštěli s tím, že „teď jsou rukavice dole“. Homelandera přestalo bavit si hrát na liberálního Ježíše a rozhodl se stát ztělesněným nadčlověkem, kterého budou masy bezmyšlenkovitě uctívat, protože je prostě objektivně lepší něž ony. Místo toho ale za svůj zločin dobrovolně sedí u naaranžovaného soudu, který ho sice nevyhnutelně osvobodí, nicméně sama skutečnost, že se tohle divadlo nadále udržuje, je poněkud neuspokojivá.

The Boys přitvrdili v jediné věci, a tou je ještě větší specifičnost politické satiry, jež je na dílo amerického mainstreamu skutečně nezvykle přímá. Homelanderova strana velmi usilovně kopíruje americký konzervativní okruh, tedy radikalizující se republikány a sílící krajní pravici, zatímco strana Starlight představuje bezmocnou opozici bez jakékoliv politické páky. Můžeme prakticky jedna ku jedné určovat osobnosti a média, která si tvůrci berou na paškál, i jednotlivé rétorické body a lži, jimiž se ohánějí.

Homelander nyní ochraňuje Ameriku před univerzitními socialisty, trans ženami na toaletách, nebinárními gendery a dalšími strašáky kulturních válek, jejichž prostřednictvím se politickým lídrům daří odpoutávat pozornost od skutečných problémů. To vše totiž slyšíme jeho příznivce vykřikovat. Ve třetí epizodě vidíme rozkošný muzikál na ledu „Válka proti Vánocům“. The Boys měli vždy problém s tím, že určitá část publika si naprosto nepouštěla k tělu směr nabízené politické satiry, tvůrci jsou tedy nyní až extrémně polopatičtí v tom, kdo je hlavním terčem jejich kritiky. Někomu to možná přijde moc doslovné, na druhou stranu je od tvůrců zodpovědné, že když vidí fašisty idealizovat si jejich karikaturu fašismu, tak dělají vše pro to, aby jim to zkomplikovali.

Při tomto posunu se přesto maličko rozbila alegorie korporátního středu a demokratů, jimž se úspěšně zvládly věnovat první série. Ty zobrazovaly, jak firma Vought naoko šíří progresivní hodnoty, ale ve skutečnosti za ně skrývá ty samé zájmy jako jejich z řetězu utržený výtvor Homelander. Opět tu vyvstával problém s tím, že část publika nechápala, že terčem kritiky není „woke kultura“, nýbrž její zneužívání korporacemi a politiky. The Boys se pokoušeli demonstrovat, že ve Spojených státech proti sobě v tuto chvíli nestojí pravice a levice, ale skupina, která své násilné cíle nahlas pojmenovává, a její trochu umírněnější varianta, která chce téhož docílit s nasazenou maskou lidskosti.

Od chvíle, co Homelander ovládl Vought, ale tenhle komentář příliš nefunguje, protože zdánlivě neexistuje důvod mít dál nasazenou masku. Tahle fáze by měla být u konce. Tady se ukazuje problematičnost serializovaného formátu – potřeba prodloužit vyprávění neustálým couváním před logickým vývojem. Jistě jde namítnout, že ze strany tvůrců jde o reflexi toho, jak americká pravice prostřednictvím Trumpa radikalizuje a postupně ovládá všechny aspekty veřejného prostoru, zatímco demokraté nejsou schopní nabídnout jasnou alternativu. Nicméně je problém, že Homelander, jenž je místní trumpovskou figurou, je nyní právě tím, kdo status quo udržuje, přestože všechny jeho předchozí motivace by ho měly směřovat k tomu, aby divadlo ukončil.

Alegorie tedy funguje s odstupem, když se podíváme na celý nabídnutý systém, ale ne když vezmeme v potaz cíle postav uvnitř vyprávění. Což je poněkud problém a bude zajímavé vidět, jak se s ním tvůrci ve zbylé sérii a půl vypořádají. Protože i když se u The Boys většinou dělají hlavně analýzy politické roviny, tvůrci se dál snaží budovat i silné osobní příběhy. Proto nám ostatně nevadí, že sama Řezníkova parta se v ději už několik sezón bezcílně patlá. Nemá reálnou šanci Homelandera ohrozit a tvůrci musí neustále vymýšlet nepřesvědčivé důvody, proč je Homelander nechává naživu. Jenže Karla Urbana, Tomera Caponeho a Karen Fukuharu máme rádi, takže to tolerujeme.

Emocionálním středem čtvrté série je zjevně hlavně vztah Homelandera a jeho syna, v němž se krom superschopností pokouší probudit i vlastní krvežíznivost. Je fascinující a místy černohumorně legrační sledovat nechápavost našeho antihrdiny, když jeho potomek projeví jakékoliv známky lidskosti a zájmu o svět. Homelander je ještě ubožejší a trapnější, než byl kdy dřív, a je vidět, že tvůrci dělají opět maximum proto, aby nemohl nikomu přijít sympatický. Antony Starr je samozřejmě největší hvězdou celého pořadu a Homelandera si nadále užívá, i když už ne tím nekomplikovaným způsobem cool bondovského padoucha, nyní je plně v módu zakomplexovaného ubožáka.

Po skončení čtvrté řady samozřejmě přijdeme ještě s plnohodnotnou recenzí, tohle je jen první dojem z úvodních tří dosud uvedených epizod a vyjmenování výzev, jimž tvůrci čelí. Mnozí si stýskali, když tvůrci oznámili záměr skončit pátou sérií. Upřímně řečeno se v tuhle chvíli zdá, že vyprávění by prospělo právě naopak, kdyby si tvůrci na konci druhé série řekli, že čtyřka bude poslední a tímto směrem vyprávění směřovali. Protože nejen ústřední alegorie, ale i některé osobní linky viditelně stepují na místě, místo aby se přirozeně vyvíjely, což je v tuhle chvíli největší problém seriálu.

Zatím se podívejte na žebříček nejlepších seriálů na Amazon Prime podle databáze Kinoboxu. Na jeho vrcholu jsou nepřekvapivě právě The Boys.