Nejlepší filmy roku 2024: Přehlížená Furiosa, extrémní horor i nacistické zrůdy

Místo klasického žebříčku jsme se tentokrát rozhodli, že vám zkrátka každý člen redakce sdělí svých pět nejlepších filmů a tipů, které se rozhodně vyplatí dohnat. Jisté tituly se v jednotlivých topkách opakují, jedna postapokalyptická pecka dokonce třikrát. To by vám však mělo dát o to větší znamení, jaké kousky se letos opravdu povedly a zaslouží si veškerou pozornost.

Je sice trochu škoda, že jeden z blockbusterových vrcholů roku jsme dostali už takřka na jeho začátku, v kině to ale při zhlédnutí gigantického sci-fi eposu Denise Villeneuvea vadilo málokomu. Druhá Duna je v jeho soustředěné a vypiplané režii audiovizuální slastí, kvůli níž existují ta největší stříbrná plátna. Režisér ukázal, že špatně uchopitelná předloha Franka Herberta rozhodně není tak nezfilmovatelná, jak se minimálně po pokusu Davida Lynche zdálo a atmosféricky hutnou podívanou dovedl k naprostému diváckému uspokojení.

Villeneuve v sequelu výtečně rozpracovává a dovršuje motivy naťuknuté v jedničce, do toho do hloubky pracuje s tématem mesiášství a vše to doplňuje výraznými myšlenkami i svou pomalou, ale zároveň hypnotickou atmosférou. Hans Zimmer navíc přikládá pod emocionální kotel svým hřmotným soundtrackem a lahodnou třešničku dává sci-fi události roku výtečné obsazení v čele s čím dál lepším Timothéem Chalametem, Zendayou či psychopatickým Austinem Butlerem.

Sean Baker pokračuje ve svých osobitých sondách do postav na okraji společnosti a v příběhu sexuální pracovnice Anory nám předkládá energickou hru s žánry, která dokáže diváka jak extrémně pobavit, tak na konci i emocionálně sejmout. Bizarní vztah mladé Anory s ruským rozmazleným frackem je v podstatě antitezí na Pretty Woman, kdy se moderní love story plná sexu po půl hodině změní v hláškami a šílenými postavičkami napěchovanou komedii, jež hraničí takřka až se sitcomem, aby se v závěru stala intimním tíživým dramatem.

Tento zdánlivě nesourodý mix ovšem funguje ve všech svých vrstvách, režie dokáže mezi jednotlivými žánry přecházet naprosto přirozeně a i extrémně zábavné pasáže prokreslovat temnějšími podtóny. Výsledkem je neskutečně hravá, výtečně napsaná a bravurně zpracovaná žánrová hříčka, která ve vás bude ještě dlouho rezonovat. Sean Baker s každým filmem režijně zraje a živelná Mikey Madison by si za svůj výkon zasloužila všechny ceny světa.

3. Furiosa: Sága Šíleného Maxe

Jeden z největších komerčních propadáků doplatil na přebujelý rozpočet a velké oči studia Warner Bros., jež doufalo, že jim postapokalyptický svět Šíleného Maxe přivede novou velkou franšízu. Jenže po nevalném výsledku v kinech se ukázalo, že nekompromisní styl George Millera se nikdy velkou masovkou stát nemůže. Na jednu stranu je to samozřejmě škoda, jelikož se kvůli tomu do písečného světa plného úchylů a polorozpadlých aut už asi nepodíváme, na tu druhou za to ale můžeme být rádi.

Dostali jsme totiž díky tomu další nekompromisní a zatraceně špinavou Millerovu vizi, který kašle na blockbusterové pozlátko a studiové kompromisy, ale zkrátka si zase natočil přesně to, co chtěl. A zase mu to zatraceně vyšlo. Furiosa by od akční našlapané Zběsilé cesty snad ani nemohla být odlišnější, o to je však ten rozdíl více vtahující a poutavější. Nabízí totiž fascinující rozpínání bezútěšného a odpornými muži prolezlého světa, jenž Miller zkoumá až do jeho antihumanistických základů, na nichž vypráví zrod bezruké hrdinky a její cesty za pomstou. Chris Hemsworth dlouho neměl lepší roli, Anya Taylor-Joy oplývá charismatem, i když řekne jen pár vět, a vizuální stránka dokáže být znovu opojná a stylisticky dokresluje režisérovu jasnou vizi. Furiosa sice v kinech prohrála, ale odešla z nich se vztyčenou hlavou.

Oceňovaný body-horor o vyhaslé televizní hvězdě, která se se stárnutím a odchodem ze slávy snaží bojovat pomocí preparátu, co vytvoří její mladší a atraktivnější já, sbíral vavříny na festivalu v Cannes a na prestižních cenách o něm ještě nejspíš uslyšíme. A zcela po právu. Coralie Fargeat si sice bere to nejlepší z Cronenberga, Lynche či Aronofskyho, proměňuje to ovšem v nekompromisní brutální jízdu, která diváka buď naprosto znechutí, nebo mu nedá vydechnout.

Fargeat nedává publiku nic zadarmo a naplno využívá krvavé i brakové prvky hororového subžánru k nekompromisní satiře na současnou společnost, která je fixována na ideál krásy a často závislá na dokonalém zevnějšku. Režisérka vše prodává s naprostou přesností a suverenitou a za doprovodu výtečného výkonu Demi Moore i vybroušeného audiovizuálního pojetí. Vše je navíc ve své finální třetině dovedeno do tak bizarního extrému, že nebudete vědět, zda se smát, nebo si zakrývat oči.

Sice se to skalním fanouškům Yorgose Lanthimose, kteří mají rádi jeho osobité bizáry jako Humr nebude líbit, ale právě Chudáčci, kteří se do tuzemských kin dostali až letos, jsou bez debat sice jeho nejdiváčtějším, ale také nejkomplexnějším a nejvyspělejším dílem. Řecký tvůrce předkládá ve své variaci na Frankensteinovo monstrum myšlenkově i vizuálně bohaté poznávání světa se všemi jeho světlými i temnějšími stránkami. Chudáčci jsou filmem s nepřeberným množstvím motivů včetně hledání sebe sama, sondy do zkažené společnosti či zkoumání vlastní sexuality. To vše dostáváme s režisérovým typickým humorem, nadsázkou a obří porcí nápadů, jež ani po dvou hodinách stopáže nepřestávají okouzlovat. A navíc za doprovodu vizuálu odkazujícího na tvorbu Karla Zemana, mistrovských kamerových záběrů i bezchybných hereckých výkonů v čele s Markem Ruffalem a Emmou Stone v nejlepší roli její kariéry. Jeden z vrcholů roku, který byste neměli minout.

Nejlepší film M. Night Shyamalana od Vyvoleného zastihl autorského filutu ve formě, která potvrzuje jeho definitivní sociální prozření po zažehnaném období stagnace. Past je kompaktním zážitkem s opakovaně převrácenými formálními vzorci, který na elementární dějové úrovni vůbec nemusí klamat tělem, aby byl nečitelný a naplňující jako stylisticky výrazná post-klasicistní skládačka z ranku Briana De Palmy.

Nápaditému tvůrci stačí satiricky zrcadlit fanatismus true crime kultury, který zasazením na policií obklopený koncert přenáší na posedlost popovými hvězdami. Oba výrazy slévá v potměšilém úsměvu skvělého Joshe Hartnetta, v jehož zlomyslné hlavě šrotují únikové kličky stejně jako běžné rodinné cítění, kdy je zkrátka potřeba dopřát nejlepší den v životě své pubertální dceři. Past je zábavný film o monstrech mezi námi, který nás v nárazových vlnách hororového poznání přiměje uvažovat nad sociálními abnormalitami jen tím, že jednu s neskrývaným uspokojením (a také fanděním) po hutných 105 minut pozorujeme. Shyamalan ještě ukáže, co v něm vězí.

Letos se do tuzemských kin prohryzal také kruciální moderní slepenec němých grotesek, Jacquese Tatiho (hlavně ve zvukové stopě), animáků Looney Tunes i nejtvrdšího festivalového surrealismu. A to celé s nezkrotnou energií Paniky v městečku, kde dominuje dětská nakažlivá radost z toho, že si v hlavě uhňácáte vlastní svět se srandovními postavičkami, necháte je dělat absurdní hovadiny a lepíte na sebe jeden fyzický gag za druhým.

Produkčně laciné Stovky bobrů jsou návodem, jak lze vystavět soběstačný filmový prostor jen s několika vodítky zanášenými do mapy a jak v něm rozehrát dětinsky rozdováděnou, ale současně dost intelektuální a promyšlenou alegorii evoluce lidské adaptability a nápomocných prostředků, jež využíváme ke stále marnivějšímu vyhlazování ostatních druhů. Od pazourků a nemotorných skonů v přírodě až po jaderný výbuch a snesení stovek hlodavců k nohám aspirující nevěsty. Supervtipný film pohybu beze slov, který shrne lidskou historii lépe než Stephen Hawking, je vhodný na akademické promítání stejně jako do obýváků s partou zhulených nadšenců.

Tříhodinový německý snímek, který porota na berlínském festivalu vyhlásila nejlepším celovečerním filmem, s cynismem i mrazivou upřímností zobrazuje dysfunkční epilog jedné čtyřčlenné rodiny, která nikdy nedošla sounáležitosti. Na festivalech jsme jednou za čas zvyklí pocitově vstřebat filmy, jež soustředěnými dialogy dokážou pojednat o paradoxech i krutých pravdách všedního veškerenstva. Bravurní, místy přímo zdrcující Umírání je jedním z nich.

Dva nesourodí sourozenci následují existenční smysl skrze vysoké umění i lahve s tvrdým alkoholem a spíš z povinnosti se účastí posledních chvilek umírajících rodičů, s nimiž zkrátka neměli dobrý vztah. V kapitolách vyprávěný příběh propůjčuje hlavním aktérům vlastní perspektivu, ale tvůrci namísto vyvolání empatie deprimují unikavou honbou za naplněním v děsivém koloběhu lidské konečnosti. Nevšední cynická bizarnost Toniho Erdmanna se tu tříští o hnusnou, ale duchovní osvětu zažehávající skutečnost, že na nejobávanější i nejvytouženější životní pouť se vydáváme sami. Jestli by nějaký film z poslední doby unesl název Tajemství a smysl života, pak určitě tento.

Nejdůležitější snímek století? Dost možná. Výpravným měřítkem hodnotný protiklad rozmáchlému Oppenheimerovi, který ale obrovsky důmyslně rozvíjí na papíře primitivní stylistickou dominantu ve prospěch nejmrazivější výpovědi o hrůzných útrobách holocaustu od dob faktografického dokumentu Noc a mlha. Jonathan Glazer zaostřil na velitele osvětimského táboru smrti Rudolfa Hesse, jenž s rodinou idylicky pobývá v udržovaných zahradách sídla hned za zdmi obklopujícími neviděnou lidskou agónii, rozpoznatelnou pouze všeříkajícím kouřem ze spalovny a akustickými ozvěnami.

Glazer místy až surreálnými okamžiky obrušuje hranu a současně interakci mezi dvěma prostory, potažmo rovnou dějovými liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Z precizní organizovanosti a naprosté apatie lidí na bezpečné straně znázorňované historie nás mrazí také zásluhou perfektního scénáře, který i zcela všedně znějící rozhovory vztahuje na to nejhorší, co v lidech může vězet. Opomenutí zla je stejným, ne-li ještě horším zločinem než jeho páchání.

Prequel Zběsilé cesty, čtvrtého filmu ze světa Šíleného Maxe a dle některých zásadního akčního blockbusteru století, dopadl v režii nestárnoucího George Millera poněkud hořce. Tristní výkon v kinech a zklamání mnohých návštěvníků z toho, že epický příběh mladé a dospívající Furiosy (Anya Taylor-Joy) se vůbec nepodobá permanentní vřavě s Tomem Hardym, ale zbytečně kamufluje unikátní devízy téhle pouštní „coming of age“ odysey.

Furiosa je současně prequelem i legacy sequelem letité franšízy, v epizodicky nahuštěném narativu bez klopýtnutí operuje na úrovni kontinuálního příběhu zrazené, s návratem do mytologického domova spjaté hrdinky, i v oblasti popisu unikátního dystopického světa se třemi klíčovými lokacemi. Akce opět slouží vývoji vyprávění a budování vztahů mezi postavami, dobývání cisterny je dechberoucí jako nejlepší sekvence Zběsilé cesty a Miller, vizuálně rozparáděný jako snad nikdy, překvapuje zádumčivou degradací tempa a hloubavě filosofujícím zakončením. Když cpát přes 170 milionů dolarů do něčeho divného a nepoddajného, tak ať je to vždy takhle famózní.

Civilní studie rozpadu vztahu a následného pádu na dno využívá nelineární vyprávění jako ilustraci předem prohraného – a následně zase vyhraného – boje. První polovina, zachycující ještě ideální stav věcí, je narušována flashforwardy z těch nejhorších životních období. Film zároveň rytmizují hrdinčiny fantazijní vsuvky, které gradují s tím, jak se situace kolem hlavní postavy zhoršuje.

Interquel slavné sci-fi ságy je fanouškovským vyznáním lásky všem dílům série a z každého filmu si bere motivy, jež skládá do jednoho celku. Někde jsou to odkazy, někde celé dějové motivy, jež kombinuje tak, že pochopíte, jak se mohou Prometheus a Vetřelec: Vzkříšení odehrávat v jednom vesmíru. Nejvíce se ale vrací k duchu prvního filmu, když jako výchozí motiv ustavuje stísněnost a nepříjemnou tělesnost. Zároveň rozvíjí neoddělitelný motiv série, úlohu androidů, když nechává Andyho přeskakovat mezi cítící živou bytostí a chladným strojem, co ostatní využívá a zároveň je využíván. A to tak, aby si diváci i ostatní postavy kladli otázku, nakolik jej vnímat jako živoucí postavu a nakolik jako mechanismus, jenž následuje program. Vetřelec: Romulus je nepříjemný film, ale takovým tím příjemným způsobem.

Satirický body horror o povrchnosti a důležitosti zdravé sebelásky variuje klasický vzorec Jekylla a Hydea, zároveň díky přesyceným barvám, vlastnímu sdělení a detailům staví na odpudivé tělesnosti. Záběry hezkých těl tematizující oplzlost, komentáře slizáků pojídajících krevety v nepříjemných detailech a samozřejmě stále znepokojivější proměny hlavní hrdinky, jež je sama sobě nepřítelem, jsou nechutným koktejlem, který vrcholí lahodnou přehlídkou odporných mutací.

Smíchání poetiky němých hraných grotesek, animovaných grotesek a dobrodružných filmů přineslo kultovní komedii, v níž se snoubí formální hravost a nápaditost s akcí a oblíbeným vzorcem o cestě hrdiny. Slepenec všech poetik dal filmu osobitý vzhled, vrcholící v mohutné akční sekvenci, podporované uhrančivým laděním v černobílé barvě. Nápaditější a hravější pecku jste nejspíš neviděli, a to nejen letos.

Každý film ze série Šílený Max vypadá, jako by patřil do jiné série a pokaždé přinese nový pohled. Platí to i k tomuto přímému prequelu ke Zběsilé cestě. Zatímco ta byla nonstop akční jízdou a stejně jako předchozí díly ságy se odehrávala v jednom kratším časovém úseku, Furiosa zabírá celá léta vývoje nejen hlavní postavy, ale i jejího protihráče a světa, ve němž se příběh odehrává. Akční scény, efektivně řízené dlouhými kontinuálními záběry spíše než rychlým střihem, pomáhají zvedat nejen divákův adrenalin, ale také definovat hlavní postavy – ukazují Furiosinu chladnokrevnost a pohotovost i vynalézavost hlavního padoucha Dementa.

Film navíc ustavuje Furiosu a Dementa jako paralelní charaktery spojené traumatem, vytrvalostí a schopností překonávat nesnáze kreativním myšlením a pevnou vůlí, což jim pomáhá nenechat se svazovat pravidly společenského uspořádání. Během filmu zabírajícího škálu let se oba protihráči mění, stárnou a svým zvráceným způsobem během závěrečného střetnutí jeden druhému porozumí. Přitom ale ani jeden nevystoupí z role jasně definované hrdinky a vyšinutého zloducha.

Filmy roku 2024 samozřejmě ve velkém hodnotili také uživatelé a uživatelky Kinoboxu v naší databázi. Jaké snímky tohoto roku si u nich vedly nejlépe? Nejlépe hodnoceným filmem je druhá Duna, opulentní sci-fi epos Denise Villeneuvea se stal pro mnohé událostí roku, která dokázala diváky uhranout svým řemeslem, hereckými výkony i výtečným scénářem. Na druhém místě skončil poněkud překvapivě animák Rozzum v divočině. Dojemný příběh robotky Roz, která se ocitne v divočině, kde začne vychovávat malou kachnu a pozná kouzlo mateřské lásky, dokázal rozplakat nejen děti, ale často také rodiče.

Bronz pak podle uživatelů bere český fenomén Vlny. Jiří Mádl vytvořil nejen nejúspěšnější český film roku, ale podle diváků také jeden z nejlepších tuzemských počinů posledních let. Bodovala také nová adaptace románu Hrabě Monte Christo, která dokázala, že i zdánlivě ohraný námět má pořád co nabídnout. Pětici nejlepších filmů pak uzavírá nahláškovaný nářez Deadpool & Wolverine, jenž se snažil bránit pošramocenou reputaci komiksových filmů. Do nejlepší desítky se dostala také česká Amerikánka, černobílá groteska Stovky bobrů, pixarovka V hlavě 2, zmiňovaná Furiosa a muzikálová Čarodějka. Podívejte se ostatně na kompletní žebříček nejlepších filmů roku podle databáze Kinoboxu. Jaké filmy letos nejvíce bodovaly u vás?

Zdroj: Kinobox