Nová verze Lassie je bezelstně naivní rodinný film. Dokáže ale vykouzlit úsměv

Nejdřív malé přiznání: Při cestě do kina jsem nevěděl, že jde o druhý díl. Němci svou první Lassie v této podobě natočili už před čtyřmi lety. Tvůrci naštěstí podobnou predispozici publika předpokládali. Ostatně drtivá většina ratolestí, pro něž byla „jednička“ určena, dvojce už odrostla, popřípadě má stěží v paměti děj skoro půl dekády starého díla. V prvních pár minutách se na každý pád dočkáme nezbytné expozice, zmatení nehrozí.

V jedničce se Lassie musela vydat přes hlubokou pustinu (v Evropě ta myšlenka funguje trochu hůř než v domácí Americe), aby našla svého páníčka, chlapce Floa (Nico Marischka). Vše se nakonec v dobré obrátilo, jen tedy chudák Flo se od té doby bojí nechat Lassie samotnou. V důsledku toho neletěl s rodinou na Kanáry, raději vyráží na prázdniny za tetou na německý venkov. Sem totiž může jet Lassie s ním.

Tady se hned ukazuje poměrně chytré využití námětu. Flo na jednu stranu může zažívat dobrodružství na místě, které má skutečně rád, je to však spojeno s určitým traumatem, které je třeba překonat. K jednomu aktu se vztahují dvě zcela protichůdné emoce. To je samo o sobě mnohem víc, než bychom mohli očekávat od českých filmů pro děti.

Samozřejmě, že když je řeč o „traumatu“, nepředstavujte si to jako drásavou rodinnou podívanou. Pořád sledujeme rozjuchaný snímek plný dětinského humoru a pitvořivých figurek. Nicméně je pěkné, že se filmaři snaží vymyslet opravdové konflikty. Totéž platí o tetě, jež právě adoptovala dvě děti. Zvyká si na ně a hledá způsob, jak jim být dobrou vychovatelkou. Ony si nesou vlastní zátěž, která se projevuje hlavně ve starší dívce, jež je rebelující puberťačkou, takže s ní pořádně cloumají emoce a hormony. Není to zvlášť složité a komplexní, ale i vedlejší postavy mají určená specifika a každá má svůj vlastní dějový oblouk.

Nic z toho ale není samotnou zápletkou. Aby toho nebylo málo, páreček snaživých zlodějů začal v dědině krást čistokrevné psy a jednou z obětí je i fenka Jacka Russela, která žije v domácnosti našich hrdinů. Takže je to osobní. Zločinci neví, že do údolí přijela Lassie, jež má velmi specifický set dovedností. Lassie tyhle zloděje najde. A Lassie je zabije. Nebo odevzdá do rukou spravedlnosti. Rozhodně jedno z toho.

Lassie není prostě chytrý pes, jako byla ve čtyřicátých letech. Je brilantní. Chápe například princip požárního hlásiče, vaření podle receptu, Newtonovy fyzikální zákony a dokáže sama připravit komplexní léčku včetně vlastního fingovaného únosu, během nějž vyhazuje z okna vozu předměty, aby ji mohli hrdinové vypátrat. Místy je trochu strašidelná představa, že tenhle plně lucidní tvor tráví čas spolu s dětmi a tváří se jako jejich kamarádka, i když by pravděpodobně mohl vést vlastní vědeckou laboratoř na místní univerzitě.

Naštěstí se nacházíme ve fikčním světě, který tento typ absurdity umožňuje. Přes zmínky o vážných tématech je celková atmosféra maximálně odlehčená. Někdy tím vzniká i určitá disonance, kdy by nálada postav měla být přeci jen o řád horší, ale tvůrci se nechtějí vzdát typické žoviálnosti provinčních německých rodinných pořadů. Celé vyprávění je naštěstí posunuto na jednotnou rovinu nadsázky, kde sice máloco dává realistický smysl, nic však nerozbíjí logiku světa, v němž je zcela normální, že se na maloměstský hotel na tajnou dražbu místních unesených psů dostaví několik desítek milionářů zdánlivě z celé Evropy.

Co do filmařiny je Lassie napůl cesty. Na jednu stranu je pěkné, že režisér Hanno Olderdissen opravdu hledá vyjádření ve filmovém jazyce, takže například když se hrdinové hádají, kamera krouží okolo nich, aby zdůraznila vypjatost scény. Snímek se také rád kochá místní krásnou krajinou. Bohužel od té doby, co díky dronům cena leteckých záběrů klesla prakticky na nulu, ztratily podobné kejkle většinu síly. Takže ano, jsme daleko za hranicí kýče. Když k tomu připočteme místy toporný střih, který vyplývá možná i z toho, že práce s dětmi a zvířaty vede k omezenému množství záběrů, máme tu film, který vypadá víc jako snaživě líbivé televizní dílo než plnohodnotný kinozážitek. Skutečnost, že se pracuj s živými zvířaty, je ale rozhodně plus.

Při kritizování audiovize pro nejmladší se často setkáváme s výtkou, že dospělí se nemohou k výsledku vyjadřovat, protože jim není určen. To je samozřejmě hloupost. Vzhledem k tomu, že tyto produkty vytváří dospělí filmaři, je z principu na místě, že je mohou dospělí lidé hodnotit, když na ně kladou relevantní nároky.

Dospělý je na každý pád lepší soudce než dítě, které obzvlášť v nejútlejším věku své reakce zakládá na pátrání po tom, jaké chování potěší jeho okolí. Rodiče a prarodiče pak často dochází k mylnému závěru, že nadšené výskání u příšerných českých pohádek značí, že ratolest je na pitvoření těchto děl nějak napojená. Ve skutečnosti však potomek jen správně identifikoval, že hlasitá reakce na tento typ podnětů budí pozitivní pozornost ze strany dospělých. Samozřejmě, že časem se začne vyvíjet i vlastní vkus, založený na specifičtějších vlivech kolektivu, společnosti a individuálních vlastností. To se ale děje o kus později.

Lassie je ukázkou filmu, který vzniká pro dětské publikum, ale přesto se u něj myslí na naplnění základních dramatických a technických standardů. V žádném případě nemá smysl ho doporučovat dospělému člověku. Dosavadní slova chvály jsou zastřešena tím, že výchozí produkt je stále veskrze rutinní, nepřekvapivý, zaměnitelný, velmi odpovídající německému provinčnímu smyslu pro humor. I jako film pro děti by mohl být o kus lépe sešněrovaný, nebo nápaditější. Zachovává si ale určitou úroveň základní kompetence, díky níž jde během devadesáti minut v kině netrpět. Povedený americký rodinný film je sice pořád o stupeň výš, ale pokud někdo miluje dlouhosrsté kolie a chce vyrazit s dětmi do kina, není důvod od toho odrazovat.