Viděli jsme úvodní díly druhého Rodu draka. Seriál značně zpomaluje a provokuje čtenáře

Předně lze potvrdit nejčastější motiv zahraničních recenzí, a tím je znatelné zpomalení vyprávění. První série sledovala nějakých patnáct let dějin rodu Targaryenů, nebála se dělat mnohaleté časové skoky a dokonce přeskakovat některé zásadní události. Po skončení tohoto desetidílného prologu si bude publikum muset zvyknout na úplně jiné, zásadně střídmější tempo.

Pro někoho půjde o posun k lepšímu, pro jiné do druhého extrému. Bude velmi snadné si po hodině strávené u nových epizody říct: Ježiš, to vypadalo fakt pěkně, každý herecký výkon byl koncert, ale co se během předchozí hodiny vlastně stalo?

Tento dojem ještě stvrzuje nešťastná struktura zděděná po předloze. Úvodní epizoda je prakticky zcela pohlcena truchlením nad zdrcujícím koncem první série. A její závěr, notoricky známá brutální odplata v podobě Krve a Sýra (kdo ví, ten ví), způsobuje repete v epizodě dva, kdy truchlí tentokrát někdo jiný. A tato epizoda končí dalším násilným pokusem o odplatu, což opět vede k trýznivému truchlení v třetí epizodě. To vyvolává opravdu nešťastnou repetitivnost a dojem bludného kruhu, s nímž by se šlo vypořádat jen mnohem agresivnějším zásahem do předlohy, kterého tvůrci (jedním z nich je sám George R. R. Martin) nebyli schopni.

Vždy visel otazník nad tím, jak si poradit s literární předlohou Oheň a krev, jež je fiktivní kronikou vyprávěnou několika navzájem si protiřečícími hlasy a jejímž cílem je imitovat nespolehlivost historických záznamů. Na rozdíl od Písně ledu a ohně za sebe nejsou události kladeny tak, aby měly dramatický spád a byly emocionálně uspokojivé, protože na jedné straně textu může být nahuštěno tolik informací, kolik by v románové podobě vystačilo na celou knihu. Stejně tak postavy nemají rozpracovanou psychologii a uspokojivé vzájemné konflikty, protože jejich primárním smyslem je sloužit jako paralely k příběhům v hlavní sérii a většina jmen se beztak nedočká dvojciferného počtu stran.

Tak se dostáváme do situace, kdy „románová“ adaptace tohoto materiálu vede k dramaticky neuspokojivému dojmu. Události v prvních třech epizodách dávají smysl kauzálně, logicky (tedy ty, co jsou z předlohy) i tematicky, ale není to zvlášť dobré vyprávění. Čtvrtá epizoda, jež přináší i první opravdovou dračí akci, je naštěstí příslibem, že série konečně plánuje opustit kruhový objezd a vydat se na cestu.

Síla Rodu draka opět pramení ze skvělého obsazení, silné řemeslné stránky a prohloubení osobního konfliktu mezi Rhaenyrou (Emma D'Arcy) a Alicent (Olivia Cooke). Rozhodnutí posunout tradiční dynamiku zlé macechy a nevlastní dcery, jíž byly tyto dvě ženy v předloze, k blízkým přítelkyním z dětství, jež se octnou na opačných stranách propasti, bylo vskutku brilantní rozhodnutí. Seriál z něj jistě bude těžit většinu své síly až do konce.

Pak tu samozřejmě máme naše toxické zlatíčko Daemona, který dál osciluje mezi brutálním válečným fantasy zločincem a citlivou láskou našeho života, kterou dokážeme změnit k lepšímu! Matt Smith je pro Rok draka další jackpot a je bezpečné říct, že asi žádný jiný herec by absurditu rogue prince nedokázal prodat se stejnou lehkostí. Ewan Mitchell jako anime padouch s páskou přes oko Aemond mu ale začíná pomalu šlapat na paty.

Vyvstává nám tu ale nový favorit, a sice uzurpátor Tom Glynn-Carney, jenž měl v jedničce jen málo prostoru, ale ve dvojce se rychle stává jednou z nejzajímavějších postav. Má v sobě kus Joffreyho, ale je zajímavější právě tím, že jeho zkaženost není tak absolutní a je spojena i s pořádnou dávkou vnitřní bolesti.

K důslednějšímu rozboru se nejspíš ještě vrátíme po zpřístupnění epizod veřejnosti, až se budeme moct volně bavit o jednotlivých zvratech a událostech. Velmi vágně ale řekněme, že některá rozhodnutí o směřování děje jsou velmi pochybná, obzvlášť v porovnání s tím, jak se seriál prezentuje. Tedy jako střet dvou rovnocenných stran, z nichž si každý divák a divačka mohou vybrat favorita. Když pomineme, že v ideálním světě bychom neměli fandit ani jedné aristokratické rodině, pořád nám tu zůstává ta divná disonance, kdy se při sledování zdá naprosto a bez jakékoliv pochybnosti jasné, že Černí, tedy strana Rhaenyry, jsou ti hodní.

Tento dojem je podtržen největšími posuny oproti předloze, jež Rhaenyru vykreslovala jako ctižádostivou ženu, která obzvlášť po smrti svého syna Lukea neváhala propadat agresi a nenávisti vůči svým nepřátelům. Vzhledem k tomu, že první série, završená právě touto událostí, končila zlovolným pohledem zlomené matky přímo do kamery, se obecně mělo za to, že „drak se probudil“ a jemnější povaha seriálové Rhaenyry bude minulostí.

Jenže se tak neděje. Rhaenyra okamžitě upadá zpět do pozice mírumilovné ženy, která ignoruje veškerou realitu a logiku ve jménu poslední naděje míru. Přidaný dějový zákrut ve třetí epizodě nejspíš zvedne ze židle jak znalce předlohy, tak i zdravého rozumu. Chápou tvůrci, že Rhaenyra je aspirantka na pozici absolutní vladařky vybavená fantasy ekvivalentem nukleárních zbraní? Její osobní etika nemusí kopírovat tu naší a ve skutečnosti nedává smysl, aby to tak bylo. Můžeme ji mít rádi jako fikční postavu, i když nebude dodržovat ženevskou konvenci!

Vyvolává to nechvalné vzpomínky na tristní způsob, jímž se tvůrci Hry o trůny vypořádali s příběhem Daenerys, jež nejprve několik let trvala na tom, jak moc nechce být královnou popela a ignorovala všechny jednoduché a rychlé způsoby, jimiž mohla s minimálními ztrátami dobýt své vysněné království, než jí prakticky ze dne na den ruplo v bedně a najednou z ní byl dračí Hitler. Nezbývá než doufat, že se tvůrci poučili a nebudou opakovat stejnou chybu podruhé. U Rhaenyry, zvlášť díky mistrnému ztvárnění D'Arcy, mají příležitost na zpodobnění komplikované postavy v komplikované situaci. Na jednu stranu je skvělé, že se podařilo obohatit vztah s Alicent, samotná postava Rhaenyry je ale v tuto chvíli paradoxně povrchnější než v zkratkovité předloze.

Dojem z druhé série je tedy zatím koncepčně rozpačitý, i když samotné zpracování je stále na vysoké úrovni a jak už padlo, čtvrtá epizoda je příslibem vysmeknutí z pasti, kterou pro vyprávění připravila předloha v podobě repetitivní série událostí. Druhá série začne na HBO a na Max za týden, tedy 16. června.