Poslední den nabízí cestu k dospělosti i přemýšlení o smrti. Je tísnivou emocionální jízdou

Na první pohled nenápadná festivalovka si odbyla světovou premiéru na letošním Berlinale, z něhož ovšem snímek debutujícího režiséra Sashy Nathwaniho rozhodně neodešel bez povšimnutí. Naopak, autor projektu si odvezl z Berlína Skleněného medvěda za vítězství v soutěžní sekci Generation 14plus. A to je nejen velmi slibný začátek kariéry, ale také příslib jednoho ze silných a výrazných počinů zlínského filmového festivalu. Výsledek se pak rozhodně počítá mezi kousky s teenagerskou tematikou, jež nenechají své diváky úplně chladnými.

Sledujeme příběh mladé Ziby, britské studentky s iránskými kořeny, která společně se svými spolužáky dokončila střední školu a jejím snem je studovat astrofyziku. Než se však její osud začne měnit a cesty kamarádů povedou na jiné školy, chce si s nimi užít poslední den. Ten celý do puntíku naplánuje ve svém itineráři a vyvrcholením má být sledování vzácného meteorického roje, jenž bude večer k vidění nad Londýnem. Její plán ovšem zprvu naruší nečekaný účastník společného dne – fotbalista Malcolm, jehož Ziba příliš nezná.

Velmi brzy si však k sympatickému sportovci začne hledat cestu. Malcolm se totiž právě toho dne dozvěděl, že byl vyhozen ze svého fotbalového klubu a budoucnost, na níž dřel posledních 10 let, se najednou zbortila. Jeho bolesti a smutku právě Ziba nejvíce porozumí, protože i její život se otřásá v základech a v ohrožení není jen vysněné studium. Před kamarády totiž tají, že již nějaký čas bojuje s vážnou nemocí a den hodlá zakončit událostí, kterou její spolužáci v itineráři napsanou nemají.

Tvůrci Posledního dne si toho na svá bedra nenakládají úplně málo. Kromě tradičního dospívání a čelení hrozeb vlastní budoucnosti tu máme téma vážné nemoci u mladé hrdinky, která v důsledku toho v průběhu celého filmu přemýšlí o smrti. Při dnu stráveném s kamarády si často užívá ty nejběžnější okamžiky, které běžně neoceňujeme, aby následně přešla při jednání s přáteli či sledování jistých událostí do naprosté odevzdanosti a apatie. Právě psychologický náhled do nitra hlavní postavy je jedním z nejsilnějších prvků filmu.

Za běžným flákáním náctiletých, při němž se postavy koupou, pijí pivo, hulí marihuanu a pojídají houbičky, se tu tedy rozkládá mladistvý pohled na pomíjivost života i lidských cílů a ambicí. To vše je v podání debutujícího režiséra podáno velmi citlivě. Autor nijak netlačí na pilu, nevyvolává zbytečné konflikty či přehnaně emocionálnější pasáže, ani vztahy mez postavami nepopisuje polopaticky či přílišnými dialogy. Často si naopak pomáhá náznaky, krátkými údernými flashbacky či všeříkajícími pohledy do očí. V závěru je díky tomu snímek mnohem emotivnější a silnější, než kdyby se Nathwani pokoušel zapojit typičtější žánrové prvky.

Pomáhá si k tomu navíc skvělou atmosférou, v níž se pohodové momenty v partě plynule střídají s tklivějším rozjímáním. Dialogy i chování ústředních protagonistů působí realisticky a atmosféra Londýna, v němž se tentokrát nepodíváme do těch nejprovařenějších lokací, také dělá své. Deba Hekmat v hlavní roli velkou hereckou výzvu zvládla a dává Zibě patřičnou hloubku.

Sasha Nathwani se při svém debutu bohužel nevyhnul několika neduhům „začátečníka“. Tempo snímku je nevyrovnané, zejména v polovině mu malinko dochází šťáva a snímek by potřeboval nasměrovat pevnější režií. V jistých scénách se dílo možná až příliš topí v melancholii a ústřední vztah mezi Zibou a Malcolmem jsem asi čekal o něco prokreslenější. I přesto se jedná o velmi sebevědomou festivalovku, která toho chce říct na první režijní počin poměrně dost a i přes mírné mušky působí výsledek až nečekaně vyspělým a kompaktním dojmem.

Podívejte se také na žebříček dosavadních nejlepších filmů roku.