Lásku na zakázku netrápí jen Krampolova erekční dysfunkce. U české komedie je to špička ledovce

Eva (Toulová) miluje od dětství svět reklam, protože jsou vždy o kus barevnější a příjemnější než realita. Potkáváme ji ve chvíli, kdy nastupuje do marketingové agentury a musí se střetnout s realitou své vysněné profese. Tedy s absurdními představami klientů a sexistickým vystupováním svých nadřízených.

Šlo by o podnětný námět, jen kdyby měla Toulová sebemenší cit ho organicky rozpracovat. Coby scenáristka však selhává na obou základních rovinách. Není schopná vymyslet zápletku, stejně jako zápasí s nutností napsat větu tak, aby zněla jako vyslovená lidskou bytostí. Během sledování tedy trpíme bolestnými monology protagonistky a zároveň sledujeme, jak vyprávění obludně bobtná v nerozluštitelný patvar.

Celá kariérní pasáž je od prvních okamžiků zbytečná, protože Eviny kolegové (a předně šéf s tváří Václava Vydry) jsou absurdními karikaturami sexismu a hrdinkou otevřeně pohrdají. Je nevyhnutelné, že ať se v mezičase stane cokoliv, nakonec dá protagonistka výpověď a veškeré její plahočení nikam nepovede. Rozhodně by bylo na místě natočit film o sexismu v pracovním prostředí, když je ale tento aspekt předložen s jemností buldozeru, působí spíš směšně.

Romantická zápletka s místním hypnoterapeutem (Martin Kraus) pak vyznívá jako střet dvou mimozemšťanů, kteří nevědí, jestli jsou biologicky kompatibilní, takže vedle sebe bezradně stojí a dívají se na sebe. Oba k sobě cítí náklonnost, ale tváří se, jako by jim něco bránilo začít vztah. Autorka si po dokončení půlky scénáře zřejmě uvědomila, že mezi dvě hrdličky musí vložit nějakou překážku. Hrdinka tedy najednou dostane šílenou zakázku od Krausovy expřítelkyně, které má pomoct získat bývalého partnera zpět. Aby tahle „zápletka" fungovala, musela by být přítomná od počátku a zpracovaná s potřebnou nadsázkou, ne přijít odnikud v posledním aktu.

Toulová obecně absolutně netuší, jak dostat stopáž na potřebných 80 minut, nastavuje ji tedy nesouvisejícími anekdotami z reklamky a hypnoterapeutické ordinace. Tady se setkáme s Jiřím Krampolem s erekční dysfunkcí či Valérií Zawadskou s kozou. A nesmíme zapomenout ani na Uršulu Klukovou, k níž se periodicky vracíme a sledujeme ji, jak pobíhá po domě s kadidlem a skanduje „abrakadabra“ ze strachu, že ji hypnotizér uhrane. Opilecké výlevy v místním baru, díky nimž jde odškrtnout další minuty, opakovaně předvádí Upír Krejčí. Nic z toho nesouvisí s dějem a sledování těchto pasáží evokuje, že se tvůrci nesmírně trápí ohledně toho, jak splnit minimální požadavky, aby šlo vzniklé dílo nazvat „filmem“.

Eva Toulová je v tomto ohledu skutečná enigma. Když si vezmeme její mužský protějšek v pozici nejhoršího současného českého režiséra, tedy Tomáše Magnuska, z jeho filmů je jasně patrné, proč nepřestává točit i přes zcela obnaženou absolutní absenci talentu a řemeslného citu – z jeho úhlu pohledu jde o osvětu a upozorňování na problémy školského systému. Když věříte, že bojujete za správnou věc, tak snadněji přetrpíte nějaké to ponížení. Ostatně stupňující se mesiášský komplex je jednou z nejbizarnějších součástí Magnuskova portfolia.

Jenže co žene Toulovou? Její filmy nemají nic jako agendu či poselství, stejně tak nejde o filmařské experimenty, nebo alespoň zručně realizované mustry. Jedná se (tedy hypoteticky) o mainstreamové romantické komedie, které existují, aby se z nich těšily masy. Jenže na ně nikdo nechodí a těm pár lidem, co přijdou, se většinou nelíbí. Nemluvíme tu pouze o negativních reakcích odborné kritiky, práci Toulové nedoceňuje ani široká veřejnost. I když recenzenti a recenzentky možná přesněji pojmenují důvody, proč tyto filmy na nejzákladnější technické rovině nedrží pohromadě, neumětelství je tak velké, že ho intuitivně cítí prakticky každý.

Zdá se, že Toulová miluje status filmové režisérky. Tolik napovídají i její aktuálně vydané paměti Zpověď kudrnaté režisérky, v nichž podle anotace vysvětluje, jak se jako nenápadná mladá žena dokázala prosadit v dravém prostředí filmového průmyslu. Filmy v tomto procesu nejsou cílem, ale povinností, jejímž prostřednictvím může na veřejnosti vystupovat jako filmařka, pořádat premiéry a rozdávat rozhovory. Že na její snímky nikdo nechodí, je pak možná dobře, protože kdyby byl její antitalent veřejně známý, celý domek z karet by se sesypal. Samozřejmě se jedná o pouhou spekulaci, je ale těžké si ji odpustit. Při sledování jejích filmů se totiž jako nejsilnější myšlenka vkládá, proč by toto chtěl někdo točit.

Láska na zakázku bohužel není špatná stejně zábavným způsobem jako třeba nedávná Princezna na hrášku. Několik momentů jistě je dost vykolejených a absurdních, aby se šlo trochu pousmát. Třeba vykreslení Jiřího Krampola jako aktuálního sexsymbolu, opakovaná infiltrace domova důchodců v krabici, neexistující romantická chemie mezi našimi hrdličkami a každá Vydrova sexistická průpovídka. Vcelku jde ale především o úmorný a vysilující film.