Nejhorší česká pohádka? Princezna na hrášku s Vondráčkovou je veletrhem filmařské bezradnosti

Princezna na hrášku je v roce 2024 rozhodně velkou výzvou na adaptování. Její „poselství“ (pokud to jde vůbec nazvat poselstvím) z dob Hanse Christiana Andersona bráno doslova je zcela nepoužitelné, dokonce nepřípustné a neučí nás nic, co by děti mohly nebo měly uplatnit. Nežijeme přece v době, kdy bychom považovali za morální a ctnostné si hýčkat šlechtu složenou z nadlidí, jejichž absolutní odtrženost od materiálních problémů vyznívá jako něco vznešeného.

Ne že by takoví lidé neexistovali, tuto svou povahu se ale pokouší spíš skrývat, než aby ji stavěli na odiv. Dokonce i král Velké Británie vymýšlí běžně způsoby, jak působit „přístupněji“. Jak se tedy ztotožnit s příběhem založeným na tom, že hrdinka je tak velká princezna, že málem nepřežije ani jeden hrbolek pod matrací?

V prvních minutách Princezny na hrášku se dokonce zdá, že tento aspekt díla a posun našeho uvažování budou nějakým způsobem osloveny. Vyprávění začíná během francouzské revoluce, před níž prchá naše ústřední princezna (Jasmína Houf) za pomoci komorné (Dagmar Havlová) před běsnícím davem. Vybavena naškrábanou adresou se sama (Dáša po třech krocích odpadá), bez prostředků a pěšky dopraví až do Bohémie, kde se po zarostlém kopci (namísto po přístupové cestě) vyškrábe na určený zámek, kde ji ale nikdo nezná.

Člověk je v tuto chvíli zvědavý, jakou variaci na známý příběh dostane. Jistě by šlo přijít na to, jak využít princip Princezny na hrášku a aplikovat ho způsobem, který není tak moc mimo. Princeznu je například možné poznat hezky tradičně pomocí luštěniny, ale současně s tím ji lze naučit, že není dobře, když je tak moc zhýčkaná. Řešení filmařů je vskutku šokující: Žádné není. Nejde o variaci. Nejde o modernizaci. Tvůrci Andersenovu pohádku v nejmenším neposouvají, takže nemůže být ani řeč o spoilerech: Na zámku zkrátka žije princ, který se chce ženit a do naší princezny se zamiluje. Je ale třeba dokázat, že jde o opravdovou princeznu, tak jí důvtipná princova matka nechá pod matraci vložit hrášek. Dívka se sotva vyspí a probudí s modřinami, čímž dokáže, že jde o skutečnou princeznu. Svatba. Konec.

Z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě. I když na chvíli pomineme již zmíněnou absenci smysluplné pointy pro dnešní den, zůstává tu řada dalších zjevných obtíží. Tou největší je, že vyprávění postrádá konflikt a postavy nemají agendu. Míněno v tom nejvíce přízemním slova smyslu, kdy by měly cíl a činily kroky k jeho naplnění. Ústřední princezna celým filmem projde bez jediného učiněného rozhodnutí, od rána do večera buď leží v peřinách, flirtuje s princem (který paralelně hledá důkazy o jejím rodokmenu v archivu, čímž činí eskapádu s hráškem zbytečnou), nebo se nechává opečovávat služebnictvem. Zápletka se odehraje zcela mimo její vědomí. Pohádka je sice „o ní“, ale odehrává se bez ní, je spíš rekvizitou.

Hned v závěsu vám pak jistě vrtá hlavou, jak jde tímhle antipříběhem zaplácnout 83 minut stopáže? Scenáristka Pavla Krečmerová na tuhle otázku rozhodně nenašla odpověď. Prostřední hodina filmu před tím, než princovu matku (ztvárněnou samotnou Martinou Adamcovou) napadne anabáze s hráškem, je zaplněna nesouvislými rádoby komediálními scénkami s excentrickým obyvatelstvem zámku (Lucie Vondráčková, Zuska Velichová, David Šír) složeným z vyhořelých celebrit (pohled na zcela rezignovaného Pavla Kříže je vyloženě smutný). Během této úmorné pasáže se nikam neposouvá děj a kdybychom nevěděli, jak se snímek jmenuje, neměli bychom sebemenší tušení, kam se příběh v tomhle nekonečném aktu pokouší směřovat.

Absolutní bezradnost tvůrců, jak naplnit stopáž, zahrnuje abstraktní záběry na malování prsty v tom, co se jevilo jako písek, ale podle distribučních zpráv se má asi jednat o mouku. Několikrát také postavy začnou zpívat příšerné písničky vycházející z notoricky známých klasických melodií. A pravděpodobným vrcholem je minutový záběr na Dagmar Havlovou, která se kdesi zpět ve Francii válí v rozmlácené místnosti na podlaze se psem. Nad tím, proč zde tento záběr byl, můžete dumat následující desítky minut, kdy se ve filmu nestane nic smysluplného nebo zábavného.

Existuje velmi specifický způsob, jak si tenhle film užít. Když parta dospělých přátel vyrazí do jinak prázdného kinosálu a budou si s opravdu velkým nadhledem užívat, o jak strašně špatný film se jedná. Najde se tu rozhodně dost „wtf“ momentů (bizarní kostýmní volby jsou příběh sám o sobě, stejně jako zmatek s tituly), a když spustí závěrečná píseň, jež obsahuje refrén založený na skandování „Já jsem hrášek“, potenciál k zábavě by tu byl. Těžko si však představit, že by tenhle snímek mohl uspokojit i zcela neironicky rodinu s dětmi.

Jedná se taky o velmi podnětný materiál pro kulturní a sociologickou studii, protože je rozhodně fascinující navštívit fikční svět, v němž existuje francouzská revoluce, ale hned vedle ní také české „pantátovské“ knížectví, kde služebnictvo a aristokracie žijí jako kamarádi vedle sebe a hlavou celé domácnosti je „Kuchtík Buchtík“ pomalu víc než místní kněžna.

Adamcová a Krečmerová na jednu stranu ve svém filmu velmi výrazně zpřítomnily historickou realitu feudálního světa včetně jeho násilného konce, na druhou ale absolutně neví, co si s tímto motivem počít. Chvílemi se skoro zdá, že revolucionáři ve Francii zabránili hrdinčiným rodičům budovat demokracii. Absolutní ideologická zmatlanost se ostatně potvrzuje, když se jako easter egg na zdi opakovaně objevuje portrét Václava a Dagmar Havlových ukazující je jako místní šlechtice, což by rozhodně neměl být obraz, jaký se někdo pokouší spojovat s prvním demokratickým prezidentem země po půl století, pokud by to nemyslel jako kritiku.

Samozřejmě, že z toho nejde vyvozovat nic o politickém smýšlení autorek, je to právě naopak důkaz absolutní absence přemýšlení nad důsledky svých tvůrčích voleb. A ještě než si začnete stěžovat, že pohádky tu nejsou nutně od toho, aby řešily politické uspořádání společnosti, máte samozřejmě pravdu. Ale my nemůžeme za to, že tenhle film začíná záběry na násilný politický převrat a následující hodinu a půl je tak prázdný, že není, o čem jiném přemýšlet.

Princezna na hrášku má určitý potenciál jako půlnoční film. Rozhodně má také silný campový osten, kdy se můžeme bavit nenaplněnými ambicemi a absolutním selháním tvůrčí sebereflexe. Titul nejhorší české pohádky je rozhodně ošemetný, těch kandidátů je mnoho, ale Princezna na hrášku rozhodně patří k adeptům přinejmenším z těch snímků, co se dočkaly kinodistribuce. Pro její nedomyšlenost, prázdnotu a nekonečnou nudu.