Vrah naoko se nezdá. Jde o nejlepší romantickou komedii za dlouhou dobu

Středoškolský profesor Gary (Glen Powell) je dobře smýšlející, ale poněkud nudný chlapík, který se rozhodne jako civilní dobrovolník pomáhat místnímu policejnímu sboru. Trochu proti své vůli se vypracuje na pozici falešného nájemného zabijáka, který ze zájemců o „prácičku“ vymámí jejich jasný souhlas, aby se na ně mohla za rohem vrhnout policejní jednotka.

Náš hrdina brzy zjišťuje, že má pro tuhle práci vlohy a navíc ho nemálo baví. Před „klienty“ umí být charismatický, vtipný, hrůzostrašný, bez problému vzbudí respekt i důvěru. Tedy vše to, s čím má v osobním životě problémy. Novému koníčku propadá a každému klientovi vždy připravuje nájemného zabijáka na tělo. Včetně komplikovaného převleku, přízvuku a manýrismu. Co zatčení, to unikátní identita.

Jednoho dne k němu s obálkou plnou peněz přichází nešťastná mladá žena (Adria Arjona), která se chce zbavit zákeřného manžela. Gary se nad ní slituje a zločin jí k nespokojenosti svých nadřízených úspěšně rozmlouvá. Kdyby to tím skončilo, nejspíš by se mohl cítit morálně na výši, Madison mu ale chce později poděkovat a informovat ho o chystaném rozvodu, načež s ním začne randit. Jen samozřejmě nerandí s Garym, ale s jednou z mnoha Garyho identit. A náš protagonista, místo aby se rychle přiznal, začne stavět jednu kostku vylhaného domina vedle druhé. Jak to asi dopadne?

Bylo by velmi snadné (obzvlášť pro režiséra Linklaterova formátu) vybudovat tu tísnivý psychothriller o ztrátě identity a narušení partnerské důvěry. Gary je navíc velmi zvláštní postava, má v sobě kus neuchopitelnosti a beztvarosti z Fassbenderova Zabijáka. Atmosféra filmu je ale programově žoviální, rozhodně o mnoho řádů uvolněnější než v klinickém dramatu Davida Finchera.

Přesto budeme během sledování počítat s možností, že se nakonec ukáže, že ten týpek je sériový vrah, který z nějakého důvodu hraje před samotným publikem komplikovanou dvouhru. Filmem nás sice doprovází Garyho velmi jednoznačný voiceover, jeho tekutá charakterizace je nicméně něčím velmi nepadnoucí a okatě umělá.

Obsazeni Glena Powella tento dojem jen potvrzuje. Už jen výchozí situace, kdy tuto prototypní hollywoodskou hvězdu s dokonale vyřezanou tváří máme přijmout jako necharismatického středoškolského profesora, je vpravdě absurdní. Powell byl nedávno za svůj „elektrizující úsměv“ zařazen mezi deset mladých celebrit, jež mají podle The Hollywood Reportera velkou budoucnost. Ozývaly se nespokojené hlasy, že ve svých pětatřiceti je na takový titul už moc starý a koncepčně mezi zhruba o dekádu mladší koledy nezapadá.

Jiní se začali ptát: Proč to trvalo tak dlouho? Jedna z možných odpovědí je, že Powell vypadá „až moc“ jako prototyp hollywoodské celebrity. Skutečný moderní protagonista musí být něčím unikátní, něčím vyčuhující z řady. Chalamet, Mescal, O'Connor či Keoghan jsou všechno mladí muži, kteří se v nějakém ohledu vzpírají nejpřímějšímu naplnění krásy. Docházejí k němu oklikou, aby v médiích vycházely texty „Proč je vlastně herec X tak moc sexy?“ Powell je přesně opačný případ. Má nekomplikované vzezření hvězdy, kdybyste její podobu chtěli vygenerovat na základě statistiky. Není s ním spojeno žádné tajemství ani dojem exotičnosti a unikátnosti.

I když tedy má Powell problém se zaměnitelností, jedná se o zaměnitelnost supermodela vedle jiných supermodelů, ne o zaměnitelnost nudného chlápka z místní školy, o jehož nezajímavosti vtipkují studenti. Když ho nyní máme sledovat, jak odhazuje svůj stud a stává se esem svého oboru, jsme poněkud vytrženi ze zážitku. Powell navíc nepatří k hercům s velkým rozsahem, přičemž velká část humoru spočívá v jeho převlecích a domnělé schopnosti chameleonsky měnit identity tak dlouho, až se v nich začne ztrácet. Celá tahle premisa je ale narušená tím, že v každém okamžiku vidíme univerzální hollywoodskou celebritu, jak se s různou intenzitou kření.

Můžeme buď říct, že to film rozbíjí, nebo ho to obohacuje o novou vrstvu významů. Ústředním konfliktem je ostatně neschopnost hlavní postavy jednoznačně si určit svou identitu a najít štěstí. Nakonec se mu to podaří, i když vskutku šíleným způsobem, který nejde brát vážně. A film ostatně ani nechce, abychom to vážně brali – závěrečný text nás upozorní na to, že i když má Gary historický předobraz, samotná zápletka je zcela smyšlená. Příběh se přiznaně stává umělým a sám se hlásí o to, abychom si ho užili jako fikční výtvor. To, že Gary jako postava není nikdy zcela přesvědčivý a Powell (jenž je spolupodepsaný pod scénářem) s ním nikdy přirozeně nesplyne, nám umožňuje brát viděné méně vážně a více se bavit. Neposuzujeme realismus vyprávění, můžeme se soustředit na jeho uvolněné aspekty.

Přesně tohle by byla věc, jakou má smysl očekávat od Richarda Linkladera, který možná netočí agresivně podvratné megafilmy jako Tarantino nebo již zmíněný Fincher, ale rovněž jde o hračičku s možnostmi média. Když už točí romantickou krimi komedii, chce si ji užít ve vší bezostyšnosti, ne jako mustr, který bude za každou cenu uspokojivě naplňovat.

Vrah naoko je v určitém slova smyslu nevzrušivý a klidný film. Zápletka sice značně vykolejí a plány se začnou sypat, nikdy se nám z toho ale nemotá hlava. Občas se pousmějeme, ale rozhodně smíchy nespadneme ze židle. V jednu chvíli se můžeme začít o postavy bát, nikdy ale nejsme extra nervózní. Jednak protože nebezpečí není tak žhavé, jednak protože nikdy nejsme strženi natolik, abychom zapomněli, že sledujeme smyšlené postavy, jejichž osud je irelevantní.

Publikum, které očekává silné emoce, bude tedy nevyhnutelně zklamáno. Zájem Netflixu o tento titul ale dává dokonalý smysl, protože se jedná o velmi příjemný zážitek, který si jde pustit o víkendu večer, udělat si k němu kakao, například se svou polovičkou, ale klidně i bez ní. Když se to vezme kolem a kolem, jde o velmi jednoduchý příběh o tom, jak se jednomu divnému člověku podařilo najít druhého člověka, který je divný podobným způsobem, a společně to dali dohromady. Někdy není víc potřeba.