Popíjet, vypálit bar, ignorovat ženu. Motorkáři Toma Hardyho se ohlíží za přežitou etapou

Nicholse, jenž s trpělivostí fotografa divoké fauny vyprávěl thrillery Bahno z Mississippi či Úkryt, zajímá hlavně sdílená perspektiva Kathy (Jodie Comer), manželky svéhlavého jezdce Bennyho (Butler), jenž celou svou existenci odevzdává původně závodnímu gangu pod vedením Johnnyho (Hardy). Kathy příběh retrospektivně vypráví Lyonovi (Mike Faist) a velmi záhy popisuje jejich první setkání v lokálu plném Vandals, kam se slušné ženy na první pohled moc nehodí. Mezi partičkou sígrů, jimž většina piva skončí ve vousech a klubová bunda je pro ně svatější než dekorovaná uniforma pro generála, vysedává scénu rentgenující Johnny. „Nemáš se čeho bát,“ ujišťuje vyjevenou dívku, která okamžitě podlehne Bennyho svodům. Věří, že své kumpány prahnoucí po svobodě, kapce povyražení a vědomí, že někam zapadají, dokáže kontrolovat a zkrotit.

Benny je nicméně oříšek. V podání Butlera má nezkrotné charisma mladého Vala Kilmera a zdá se, že vedle respektu nevyzařuje žádné osobní postoje či emoce. Je svým způsobem noční můrou pro každou ženu, která věří, že neposedného partnera dokáže proměnit a rodinu mu postavit před cokoli jiného. Nichols jej představuje bezmála jako superhrdinu, cool frajera z filmových šedesátek i pozdějších akčňáků, jejichž protagonisté bez mrknutí snášeli i típání vajglů na obličeji. Takový málomluvný borec se zjevně může dovolit bez skrupulí navrtat do soukromí zadané dívky a názorně předvést, že jeho elegantnímu kouření a burácivému motoru každá podlehne.

Pro Johnnyho je Benny naopak největším příslibem, jelikož po nikom nic nechce, nenechá se zviklat a zůstává věrný svému gangu, který by se dal charakterizovat i slovy klasika Bolka Polívky. Dnes už je na světě tolik drog a jiného pokušení, že je čím dál těžší vychovat poctivého alkoholika. Vandals závodí, posilují ruce pravidelným zdviháním lahváčů, v klubovně s erárním telefonem tahají jeden druhého z problémů a také se občas porvou. Ať už v případě, že někdo konfrontuje a vyzve Johnnyho, nebo tehdy, když cizí klub na parkovišti dělá ramena. Společně se pak všichni opijí a Nichols ve svižné první polovině (film trvá 116 minut) vytyčuje přežitou formu chlapáctví předtím, než Ameriku změnila generace traumatizovaná vietnamským konfliktem.

Jestliže Kathy je vypravěčkou (první rozhovor vede roku 1967 a dodatečný roku 1973), která se marně pokouší Bennyho definitivně překlopit na svou stranu, její partner je vůbec nejpasivnější postavou. V první předsunuté scéně, která se posléze dohrává, si odmítá v cizí hospodě sundat klubovou bundu. Raději se nechá přizabít, než by zradil své přesvědčení. Víc o něm vědět nepotřebujeme a nic dalšího také nezjistíme – scén, v nichž pobývá s Kathy doma a o samotě, je jako šafránu. Iniciativní je totiž především Johnny, jenž se postupně vymaňuje z podpůrné role a jeho bezcílná rebelie posiluje tematické ukotvení v přechodových šedesátých letech. „Proti čemu rebeluješ? – Co se zrovna namane.“ Replika z klasického filmu s Marlonem Brandem mu v televizi imponuje a také on pátrá po životní rovnováze, již si svým motorkářským srdcem odřekl. Má ženu a rodinu, ale z jeho domácnosti opět dostaneme jen dvě krátké scény a pochopíme, že jeho partnerka nemá emoční kompas tak přirozeně a „lidsky“ seřízený jako Kathy.

Strukturovaně vykreslený vztahový trojúhelník, kolem něhož se ochomýtají v podstatě nedůležití vedlejší aktéři, svou důmyslností a nečekaně cynickým vyvrcholením (jež současně završuje nástup nové a horší generace, dělá tedy z filmu silně nostalgický zážitek) zamaskovává i větší formální vady. Z neskutečně cool filmu v prvních třiceti minutách, kdy Nichols přeskakuje mezi časovými liniemi a představuje aktéry pomocí hovorových odboček Kathy a dokumentárního okénka Dannyho Lyona, se dostáváme k temnějšímu generačnímu dramatu s náběhem k psychologii. Johnny se v klíčové scéně kochá pohledem na hořící bar, v němž surově zbili Bennyho. Zpovzdálí stojící policejní a hasičské složky si na početný shromážděný gang netroufají a mstící se Johnny okusuje pocit osvobozující moci, který Bennyho na rozdíl od něj doprovází automaticky.

Musíme však často hledat podobné symboliky a paralely, abychom si omluvili poněkud nerealistické a tendenční chování postav. Johnnyho výše zmiňovaný akt vyznívá vzhledem k předchozí filosofii dost radikálně, je skokovým posunem ke stále nepředvídatelnějšímu a násilnějšímu prostředí, jež následně přiživují aspirující nováčci. Fantomem nastupující generace zdrogovaných bezstarostných jezdců je mladík Corky (Karl Glusman), jemuž učaruje projíždějící burácivá kolona (Nichols přitom vytahuje skvostný záběr, jež z levé strany v popředí narušuje rozmazaná překážka, tudíž publikum musí nezištně „nakukovat“ doprava za hlukem motorů a prvními zjevujícími se motorkáři). Vyrůstá v násilnické domácnosti a nikam nezapadá, jeho zázemí opět nastíní jediná a brutálně vypjatá scéna, v níž konfrontuje vlastního otce.

Takové momenty nás přitom vytrhávají z jinak usedlého vyprávění a emočně jsou šíleně přeexponované a skoro rušivé. A není úplně jasné, zda jde o specifické vyjadřování samotného Nicholse, nebo jestli režisér záměrně aplikoval rozvolněné představy Dannyho Lyona, jehož Kathyno vyprávění pohltilo a navíc vyslechl i řadu vypečených historek od členů gangu. Corky má každopádně zásadní roli, přestože jej v průběhu sledujeme jen párkrát a se značnými rozestupy. I to může být záměr, připomínající Johnnymu, že jeho čas se ve světě zuřivé mládeže možná pomalu nachyluje. Zpočátku pevný rytmus se těmito výpustkami nicméně drolí a nejvíc patrné to je ve třetím aktu, který zpomaluje přespříliš – úplně vidíte producenty z 20th Century Studios, kteří si u prvních sestřihů museli lámat hlavu nad tím, jak tuhle část co nejefektivněji prodat. Motorkáři ostatně nevznikali snadno a chvilku to vypadalo, že do kin ani nedoputují.

To by byla samozřejmě škoda, jelikož navzdory některým moc afektovaným či šablonovitým scénám, haprujícímu tempu a nevyužitým hercům v čele s Michaelem Shannonem či Boydem Holbrookem nám Nichols po letech příprav věnoval překvapivě oduševnělý motorkářský dáreček. Je přitom úplně šumák, pokud jste na motorce stejně jako Kathy nikdy neseděli. V tom případě vás možná i díky fantastickému výkonu Comer nejvíc zaujme právě její linie zoufalé manželky volající po bezpečném zázemí, které se v Johnnyho matoucí rebelii a Bennyho podlamované důvěře těžko buduje.

Také Tom Hardy své mručivé zarputilé pověsti bohatě dostává, i když jeden si už říká, že by mohl zkusit i lehčí a méně shakespearovskou úlohu. Vypravěčská lehkost občas schází i Nicholsovi a Motorkáři by byli možná lepší pod taktovkou Scotta Coopera (Pryč od pece), jenž umí duševní rozpolcenost vystihnout v obdobně trpělivém, ale realističtějším a emočně přirozenějším stylu. Aktuální nadílka ale musí stačit a rozhodně to není jen posmutnělé smířlivé vydechnutí.