Tatér z Osvětimi se pere se svou předlohou. Výsledek tentokrát nikoho neurazí, ale stačí to?

Slovenský Žid Lali Sokolov (Jonah Hauer-King) skončí během druhé světové války v Osvětimi, což je pro drtivou většinu jeho druhů rozsudkem smrti. On má ale to pochybné štěstí, že si ho vyhlédne místní tatér a vychová z něj svého nástupce. Lali je tedy tím, kdo cejchuje nově příchozí vězně řadovým číslem a snaží se nemyslet na to, co se okolo něj děje.

Jednoho dne se takto střetne s krásnou mladou Židovkou Gitou (Anna Próchniak), do níž se na první pohled zamiluje. Své konexe a mírně nadstandardní postavení využije k tomu, aby se s Gitou mohl setkávat, což ale nemá dlouhého trvání. Brzy jsou opět rozděleni a Lali musí udělat vše pro to, aby se se svou láskou opět sešel a pokud možno se nějak zachránili.

Protože příběh posloucháme prostřednictvím slov starého Laliho (Harvey Keitel), víme, že přinejmenším on koncentrační tábor přežije. Bude ho to ale jistě stát velkou daň.

Literární předloha je tématem atypickým, provedením však standardním „letištním románem“, což je většinou míněno jako pejorativní označení lehké literatury, kterou si sbalíte na dovolenou s tím, že jí zaplácnete volné chvíle a nebudete muset moc trápit mozek zpracováváním komplikovaných myšlenek.

Samozřejmě tu vždy byl ten bizarní protimluv, že samotný námět je tak extrémně vážný a děsivý. Mnozí kritici nenávidí tuto knihu o to víc, považují ji za zneuctění a zcela nevhodné zacházení s traumatickou událostí dějin. Vážně je vhodné umístit do koncentračního tábora románek? Zvlášť zpracovaný tak banálním způsobem?

Vstřícnější pohled říká, že i když předloha Heather Morris nedosahuje vysokých kvalit co do slohu ani historické přesnosti, její motivace jsou nejspíš upřímné. Našla autentický příběh, jenž ji zasáhl, a pokusila se ho, co jí schopnosti dovolily, přenést na papír právě takovým způsobem, jaký odpovídá jejímu vkusu. A pokud tu máme svědectví o lásce zažehnuté v Osvětimi, je skutečně správné předstírat, že k něčemu takovému nemohlo dojít? Neosekáváme tím historickou událost o kus její reality?

Seriálové zpracování v režii Tali Shalom-Ezer dělá rozhodně vše pro to, aby se „lacinosti“ předlohy vzdálilo. Kde si kniha otevřeně dovoluje standardní jazyk romance, tam je adaptace výhradně tíživým dramatem z koncentračního tábora, kde se mimo jiných událostí protagonista také zamiluje. Přestože je vyprávěn stejný příběh, žánrově jde o absolutní odklon. Tvůrci měli jistě na paměti odstrašující případ Benigniho snímku Život je krásný, který sice bezprostředně po uvedení vyhrál Oscara za cizojazyčný film, historie k němu ale nebyla vstřícná a dnes je v cinefilních kruzích považován častěji za nevkusnou ukázku toho, jak o Osvětimi netočit.

Šestihodinové a šestidílné audiovizuální dílo je tedy ošetřeno tak, aby bylo důstojným a velmi (velmi!) vkusným dramatem, v němž je každé rozhodnutí učiněno s nekonečnou pietou a vážností. Výsledek rozhodně nemůže provokovat romantickou naivitou a lehkostí knihy, jež je složená prakticky výhradně z jednoduchých vět a přímočarých emocí. Zdůrazněna je i linka osobního svědectví, v níž sledujeme starého Laliho, jak vede dialogy se spisovatelkou. Abychom nikdy nezapomněli na to, že nejde o úplný výmysl.

Šťouralové možná podotknou, že je podivné adaptovat materiál, za který se štáb možná trochu styděl. Tatér z Osvětimi, v dobrém i zlém, uspěl na trhu jako letištní romance. Pokud se pro televizi adaptuje jako standardní historické drama, neztratí právě tu kvalitu, díky (odpůrci by řekli „kvůli“) níž si ho tolik čtenářek a čtenářů zamilovalo? Nebylo by adekvátní adaptovat knihu na férovku tak, jak byla napsána, a přijmout, že části publika se to nebude líbit?

Odpověď je nejasná, protože je dost možné, a skoro pravděpodobné, že kdyby byl Tatér z Osvětimi adaptovaný v duchu předlohy, dostal by i od nás mnohem víc na frak. Možná ale by ho i přesto šlo víc respektovat. Protože výsledný seriál, ač rozhodně není „špatný“, je především poněkud redundantní. Vše v něm jsme totiž už viděli zpracované lépe.

Patos holokaustu jako celku nikdy nikdo nezpracuje lépe než Schindlerův seznam. Komplikované téma židovských postav, jež se snaží ve vražedném systému přežít i za cenu ušpinění svědomí, strhujícím způsobem zaznamenal Saulův syn. A obludnou psychologii pachatelů tematizovala loňská Zóna zájmu nebo starší Konference ve Wannsee. Tatér z Osvětimi sem nemá čím přispět, protože veškerá energie nebyla vyčleněna na nalezení podnětného přístupu, ale vytržení předlohy z její žánrové podstaty. Výsledný seriál je v pořádku a rozhodně nemůže ničemu a nikomu uškodit, ale jako umělecké vypořádání se s jedním z největších zločinů dějin veskrze tápe.