Dcera M. Nighta Shyamalana se potatila až příliš. Její debut Strážci opakuje známé chyby

Shyamalan získala hororové ostruhy režií některých epizod seriálu Servant, jenž měl pod patronací její otec. Pro svůj celovečerní debut si vybrala nedávnou knihu mladého irského spisovatele A. M. Shinea, která u nás vyšla loni pod názvem Zloději tváří. A literární předloha je na filmu vidět, jelikož Shyamalan se do 100minutového díla rozhodně nepodařilo uspokojivě zahrnout všechny motivy, na něž během vyprávění narazí.

V neuspěchané expozici sledujeme dvacátnici Minu (Dakota Fanning), pracující ve zverimexu a zjevně stíhanou nějakým traumatem. Brzy se dozvíme, že se stále nesrovnala se smrtí své matky, přestože od tragické události uběhlo už 15 let. Mina dostane od šéfa trochu podivný úkol – z domovského městečka Galway má přes celý irský ostrov převézt vzácného papouška do belfastské zoo. Její odysea však nemá dlouhého trvání, jelikož se ztratí uprostřed tajemného lesa v západní části ostrova, o němž se povídá, že přitahuje ztracené duše – avšak nikdo se z něj nevrací zpátky.

Není snadné přijmout fakt, že nezanedbatelné množství zmizelých lidí nemá větší společenský dopad nežli nástěnku na benzince přehlcenou letáky o pohřešovaných osobách. O to zvláštnější je, že Mina o tomto fenoménu, který se nachází relativně nedaleko jejího bydliště, nemá tušení a do lesa bez nejmenšího podezření vjíždí.

Auto i mobil přestávají fungovat, a tak se hrdinka s papouškem začne toulat lesem. Narazí na jednoduché stavení, v němž přebývají další tři trosečníci – podivínský, možná lehce duševně handicapovaný mladík Daniel (Oliver Finnegan), přívětivá Ciara (Georgina Campbell), jejíž manžel před pár dny v lesích zmizel, a podezřele dobře informovaná seniorka Madeline (Olwen Fouéré).

Zhruba po půlhodině se společně s Minou dozvídáme obrysy toho, co se vlastně děje: Popsaná skupinka ztracených duší se musí na každou noc pečlivě zavřít do stavení (jemuž říkají Kurník), kam je přes jednostranné zrcadlo chodí pozorovat tajemné lesní bytosti. Ty zabijí každého, kdo je po setmění venku, přičemž samotný les z nějakého důvodu brání tomu, aby nešťastníci během dne utekli pryč. Madeline, Ciara a Daniel jsou s nezáviděníhodnou situací relativně smíření, nově příchozí Mina však pochopitelně nepřestává hledat cestu ven.

Motiv několika lidí lapených v izolované chatě a ohrožovaných nadpřirozeným zlem patří mezi až příliš provařená hororová klišé. Filmy jako Chata v horách, Lesní duch či také Někdo klepe na dveře od M. Nighta Shyamalana jsou jen špičkami ledovce. Novinka se od svých předchůdců však neodlišuje ani nadstandardní kvalitou zpracování, ani svěžími nápady, pro něž tu přitom potenciál i byl.

Kombinace fantasy námětu a současného (zpočátku městského) prostředí působí poměrně podivně a rušivě, Shyamalan však dokáže i bez laciných lekaček vytvářet sympaticky tísnivou atmosféru. Postupně se však logické chyby a nesmysly vrší do té míry, že je skoro potřeba se na vyprávění přestat dívat jako na běžný příběh a místo toho na něj raději začít nahlížet jako na podobenství.

Jenže čeho přesně? O minulosti Miny se dozvíme dost, totéž se však nedá říct o triu jejích spoluvězňů, nelze tedy magické místo považovat za očistec, kam se každá z postav dostala z určitého důvodu. Sledování seznamovacích reality shows jakožto jediných DVD, jež se v Kurníku nacházejí, zase směřuje naši pozornost k fenoménu dívání se, ovšem ani analogie mezi Minou zabíjející čas u reality shows, lesními bytostmi sledujícími kvartet návštěvníků a konečně námi jakožto publikem v kině dívajícím se na film nevede k žádným podnětným závěrům.

Podobné interpretační tápání je přitom pro nemalou část tvorby M. Nighta Shyamalana typické a zdá se, jako by i jeho dcera rozhodně převzala část jeho stylu – tedy navrstvit množství zajímavých motivů a zápletek, ale z jejich uspokojivého dohrání se vylhat buď předvídatelným zvratem, anebo nesmyslným nadpřirozenem. V případě Ishany Shyamalan je navíc patrná určitá filmařská nezkušenost, kvůli níž některé patetické montáže, během nichž by mělo vše do sebe zaklapnout, vyznívají spíše banálně a až trochu směšně.

Nakonec se tedy vše podstatné dozvíme, a to tak doslovně, že jako by členové Shymalanovic klanu neznali základní (nejen hororovou) poučku, že čím více prostoru pro zapojení vlastní fantazie publikum dostane, tím intenzivnější a déle rezonující zážitek si z filmu nakonec odnese. Takhle je ze Strážců jen obstojná jednohubka, nad kterou se ale nevyplatí příliš přemýšlet.

Horor Strážci můžete vidět od čtvrtka v kinech. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších hororů za posledních deset let.