Hrdinní muži bojují nejen Ve jménu cti, ale i křehkého ega. Divácký hit z Varů jde konečně do kin

A nutno uznat, že festivalovému publiku se v tomto případě rozhodně nejde divit. Ačkoli totiž snímek Vincenta Pereze navenek jeví jako velmi specifická záležitost, umně kombinuje specificky historické pozadí s přesahovými tématy osobní hrdosti či ženské emancipace a nabízí tak uspokojivou podívanou pro většinu diváků i divaček.

Ocitáme se ve Francii roku 1887, nedlouho po zrušení cenzury tisku a zákazu těchto (zcela racionálně vzato) zbytečných soubojů. Svoboda slova však vedla k mnoha urážkám na cti, a tak šermířské či střelecké souboje byly navzdory postavení mimo zákon na denním pořádku. Perez se svou manželkou a spoluscenáristkou Karine Silla prošli spoustu dobových materiálů pro vytvoření fiktivních postav inspirovaných skutečnými šermíři a událostmi.

V úvodu sledujeme dvě zdánlivě nesouvisející příběhové linky, k jejichž propojení však dojde záhy. Setkáváme se s mistrem meče Lacazem (charismatický Roschdy Zem), hlavní tváří lokální šermířské školy. Mezi studenty dychtivými po výuce šermu je bulvární novinář Massat (Damien Bonnard) a Lacazeho temperamentní synovec Adrien (Noham Edje). Ten se dostane do konfliktu se zasloužilým plukovníkem Berchèrem, jehož si zahrál sám režisér a scenárista Perez, a to samozřejmě kvůli ženě – mladé lásce jich obou Marguerite (Eva Danino).

Kolem těchto událostí krouží zarputilá a na rozdíl od většiny mužských postav skutečně pokroková feministka Astié (Doria Tillier). Tato postava vychází ze skutečné umělkyně a feministky Marie-Rose Astié de Valsayre, jež se zasazovala o to, aby ženy směly nosit kalhoty, a také se účastnila šermířských duelů – ačkoli to měly ženy také zakázané. Je tudíž jasné, že se cesty odvážné Astié a tradicionalistického, přesto však nebigotního Lacazeho musejí protnout.

Za pozornost stojí, že každá z postav se s postupující stopáží vykresluje ve značně odlišném světle, než jak je vidíme na počátku, což jen podtrhuje sympatickou podvratnost a neotřelost Perezova vyprávění. To stojí na celé řadě soubojů, jejichž kontext i styl se však mění, a tak na ploše 100 minut nehrozí jejich okoukání. Prim samozřejmě hrají kordy, dojde však i na pistole nebo šavle, proměňují se i aktéři těchto soubojů, jež mohou, ale také nemusejí končit smrtí jednoho z nich.

Jednotlivé souboje se vyznačují důslednou choreografií, jejíž efekt podtrhává i kamera Lucie Baudinaud a hudební podkres bratrů Jevgenije a Saši Galperinových. Výsledek ale nepůsobí přeplácaně, filmařská složka k sobě nestrhává pozornost a nechává vyniknout specifické charaktery, jejich odlišné způsoby boje i celou situaci v její komplexnosti – tedy částečně heroické udatnosti, zároveň však i absurdní přepjatosti.

V leckterých momentech se totiž vyjevuje, jak jsou tyto honosné souboje ctnostných mužů především jakýmsi poměřováním… vlastní důležitosti, zatímco ty opravdu relevantní bitvy se vedou jinde – totiž v médiích a veřejném prostoru. Tyto sféry zastupuje novinář Massat, jenž si je dobře vědom, že rovina ochrany cti je důležitá leda pro samotné aktéry souboje, avšak až díky mediálnímu vykreslení události jakožto napínavého spektáklu se z ní stává skutečně fascinující dobový fenomén.

Totéž chápe i Astié, ačkoli tahá za kratší konec pomyslného provazu. Ví, že jedině velkými gesty přitáhne ke své agendě pozornost, a tak se paradoxně musí částečně stát mužem, aby se jí dostalo uznání jakožto ženě. Film tuto emancipační linku netlačí nijak na sílu, pouze trefně rozšiřuje záběr sledované doby a ukazuje, že heroismus mužů mistrně ovládajících zbraňový arzenál a dennodenně se vysmívajících smrti neexistuje mimo čas a prostor, nýbrž že je vykoupen mocenským utlačováním jiných skupin obyvatelstva.

Trochu se tudíž nabízí srovnání s nedávným Posledním soubojem od Ridleyho Scotta, rovněž tematizujícím postavení ženy ve společnosti charakterizované zdánlivě mužskou ctí, ve skutečnosti však spíše jejich majetnictvím a křehkým egem. V obou snímcích je historicky často omílané téma cti jízlivě podvraceno a opakovaně se ukazuje, že v jádru jde hlavně o získání či udržení mocenského postavení způsobem, který navenek působí ctnostně a ušlechtile. A to bychom si měli uvědomit i dnes, jelikož nejde o přežité či dějinami vyřešené spory, nýbrž o stále aktuální bolístky naší společnosti; a možná celé lidské civilizace.

Na divácký hit z loňských Karlových Varů se můžete od tohoto čtvrtka podívat i v běžných kinech. Zkontrolujte také náš žebříček nejlepších historických filmů posledních deseti let.