Články

Každý festival má velké hity, na které se stojí fronty. Různí Caraxové, Lanthimosové a samozřejmě Janžurky si nárokují prostor v médiích a všude je jich plno. Za nimi se ale krčí nenápadné klenoty, které sice nedorostou jejich velikosti co do popkulturní hodnoty, o tím intenzivnější zážitek ale může jít. I proto, že se cítíte, jako by byl jenom váš. Takovým filmem se na letošních Varech stává americká road movie Benzínová duha (Gasoline Rainbow), kterou můžete jinak zhlédnout i na streamovací platformě MUBI a po skončení festivalu se podívá i do Prahy v rámci přehlídky Šary Vary.

Slovenským příspěvkem do karlovarské hlavní soutěže je dvouhodinová sonda do bezútěšné existence na venkově uprostřed nacistické vlády. Dlouhotrvající etnické pnutí vedlo ke společenské implozi a staletí budované společenství nyní doutná, obklopené dusivým dýmem pohlcujícím všechno a všechny. Potenciál na podnětný zážitek by tu tedy byl, tvůrci ale zaváhali.

Maďarsku vládne železnou rukou kontroverzní premiér Viktor Orbán a tamní filmaři se tážou, co si společnost odnesla z vlasteneckých bojů za císařské vlády či v období Sovětského svazu. Citlivé téma národní hrdosti, paměti a identity inspirovalo režiséra Gábora Reisze (Jsou věci divné a nevysvětlitelné) pro jeho dvouapůlhodinovou důvtipnou satiru Vysvětlení všeho (Magyarázat mindenre), v níž jedna obyčejná a zpackaná maturitní zkouška vede k celostátnímu zpravodajskému poprasku. Odvážná poloepizodická hra s různými perspektivami zachází od osobního k národnímu traumatu, v čemž místy kulhá, ale v součtu hloubavě a přístupně pokrývá ideologické rozkoly v postsocialistické zemi. Vidět ji nyní můžete na karlovarském filmovém festivalu.

Bleskurychlé uvedení Milých laskavostí (Kinds of Kindness) jen pár měsíců poté, co Yorgos Lanthimos a Emma Stone utrhli čtyři Oscary za Chudáčky, rozhodně narušuje běžnou distribuční taktiku podobně výrazných filmařů. I z marketingových důvodů si málokdy nárokují veřejný prostor bez toho, aby dali publiku šanci na dekompresi. Filmovému eventu je ostatně těžší propadnout, když ztratí punc výjimečnosti. Jenže řecký režisér si vybudoval pověst na tom, že posouvá hranice, a zaútočil na nás bez zaváhání. Kde Chudáčci (Poor Things) byli jeho doposud nejvíce divácky vstřícným projektem, tam mají být Laskavosti návratem k nonkonformním kořenům.

Velká cena poroty z letošního festivalu v Cannes a unisono nadšené kritické ohlasy – s takovou vizitkou přijelo indické drama Záblesky naděje (All We Imagine As Light) na karlovarský festival. Jednalo se navíc o první indický film v canneské hlavní soutěži za posledních třicet let a na recenzním serveru Rotten Tomatoes momentálně všech 36 dostupných textů uděluje palec nahoru, navíc s bezprecedentním hodnocením více než devíti bodů z deseti možných. Opravdu je však tento snímek tak výjimečný?

Československý rozhlas se v mnoha ohledech stal symbolem posledního odporu během invaze vojsk Varšavské smlouvy, je tedy jedině na místě, že se události obklopující tuto tehdy nesmírně vlivnou instituci stávají středobodem vlastního celovečerního filmu. Vlny Jiřího Mádla na jednu stranu doručují zhruba tolik, kolik slibují. Potenciál ale zůstal nenaplněn.

Slovo „kneecap“ v angličtině znamená nejen čéšku, ale i hovorový výraz pro střelení do kolena, obvykle v rámci mafiánského vyřizování účtů. Jako výstrahu tento útok používají i paramilitaristické skupiny irských republikánů, otevřeně bojující s drogovou závislostí mezi mládeží. Trio neortodoxních a rozmanitým substancím holdujících rapperů si tudíž nemohlo vybrat příhodnější název pro svou skupinu.

Filmové debuty bývají v rámci filmových festivalů ošemetné, současně ale mohou nabídnout poutavá formální cvičení, jež lze stěží k něčemu připodobnit. Čínsko-dánský snímek Stručná historie jedné rodiny (Brief History of a Family) se originálně naváží do dřívější politiky jediného dítěte, kterou asijská velmoc razila jako drastický prostředek ke zredukování expandující populace.

Jaké je nejubožejší období americké kinematografie a kultury obecně? Padesátá léta se hlásí jakožto současně blockbusterový i brakový odboj proti snadno dostupné televizní zábavě, a pak je tady ještě osmá dekáda minulého století. Hollywood tehdy opustil progresivní formální snahy sedmdesátkové generace a pornograficky zaostřené horory vyplňovaly police videoobchodů, mezi nimiž vyrostli nynější žánroví matadoři včetně režiséra Ti Westa. Mistr napínavé a krvavé nostalgie v Karlových Varech představil snímek MaXXXine, s nímž zakončuje novodobou kultovní sérii, jejíž estetika úzce souvisí s dobovými společenskými změnami a vysněnou institucí herecké hvězdy. Osobnost hanbatých filmů Maxine (Mia Goth) hodlá prorazit na hollywoodské scéně, kterou ovšem vedle bestiálních amorálních nároků svírá ještě strach z rituálního sériového vraha.

Český animovaný a loutkový film má dlouholetou tradici a už od nepaměti patřili tuzemští tvůrci mezi ty nejvyhlášenější v oboru. A je hezké vidět, že i když v malinko skromnějším počtu, i v současnosti dokážou domácí kousky sbírat ovace nejen u nás, ale i ve světě. Po výtečném animáku Myši patří do nebe či experimentálním kraťasu Electra, jež zaujaly v minulých letech, se v Karlových Varech představila loutková novinka Život k sežrání, která má potenciál stát se u dětí i rodičů velkým hitem.

Viggo Mortensen už nám coby herec nemá co dokazovat. Svým čichem na role a řadou výtečně zahraných postav dávno prokázal, že není pouze Aragornem z Pána prstenů. V poslední době se proto snaží stát i stejně dobrým režisérem. Potvrdil to ale i v Karlových Varech, kde osobně představil svůj nový western Až na konec světa (The Dead Don't Hurt)?

Karlovarský festival letos uvádí časem prověřené klasiky i očekávaná díla doprovázená pozitivním humbukem ze zahraničí. Trochu v ústraní jako každoročně stojí procítěné filmy z menších trhů včetně Blízkého východu, mezi nimiž byste neměli přehlédnout hořkosladkou penzijní romanci Můj oblíbený dort (Keyke mahboobe man). Komorní koprodukce Íránu, Německa, Francie a Švédska se smířlivým humorem i tragickým povzdechem rozjímá nad údělem osamělého stárnutí v zemi, kde vám za povinné narukování do první válečné linie nabídnou hrob zdarma. Pátrání po duševním souznění tu pak komplikují vedle přirozených citových bariér i zastaralé náboženské tradice.

Hororové Tiché místo je zpátky. Žánrové zjevení posledních let, jež se proslavilo svým osvěžujícím nápadem v podobě hry se zvukovou složkou, sice stále čeká na regulérní třetí díl, v němž se vrátí Emily Blunt s její filmovou rodinkou, jako náhradu ovšem dostávají fanoušci prequel. Jak název napovídá, tak Tiché místo: První den (A Quiet Place: Day One) nám ukáže počátek apokalypsy, při němž na zvuk citliví emzáci napadli Zemi. Jak se povedl sérii přechod do malinko výpravnějších vod?

Série Já, padouch je tu s námi již 14 let a minimálně dekádu patří mezi nejúspěšnější animáky současnosti. Patálie napraveného záporáka Grua, jeho rozrůstající se rodinky a roztomilých Mimoňů se staly pro studio Illumination jistotou úspěchu. Padání, žvatlání a poskakování známých postav zkrátka dětičky pořád baví a takřka každý díl franšízy, včetně mimoňských spin-offů, útočí v kinech na hranici miliardy utržených dolarů. Už teď je jasné, že u aktuální čtvrtého dílu tomu nebude jinak. A to i přesto, že dostáváme v podstatě znovu to samé, bez snahy o vývoj či soudržný příběh.

Dokument Černá Barbie (Black Barbie: A Documentary) byl na Netflixu uveden v pátek a v časovém úseku kratším, než byla stopáž filmu, si na různých světových databázích připsal tisíce odpadních hodnocení. Streamovací gigant samozřejmě vyhrál. Právě vzbuzení reakce, a to jakékoliv reakce, bylo jeho cílem. „Ragebait“ je dnes jedním z nejspolehlivějších hnacích motorů mediálního cyklu a nikdo není citlivější než konzervativní osazenstvo sociálních sítí, čekající na každou záminku postěžovat si na woke kulturu. Vědí to filmaři, víme to my, novináři. A nyní jedeme nanovo.