Vysvětlení všeho je utopismus. Satira o největším maturitním skandálu bude ve Varech kralovat

Mnoho lidí vám až arogantně vpálí, že váha maturitních zkoušek klesá rychleji než ponětí mladých generací o politickém vývoji druhé poloviny 20. století, kam se většina dějepisářů pro zahlcenost druhou světovou válkou (kdy se ustavilo bipolární rozložení světa) ani nedostane.

Podobně to má lehce sebestředný a liberální učitel Jakab, jenž studentům často pouští filmy či s nimi navštěvuje výstavy o holocaustu, ale během rozhovoru s pamětníkem protikomunistické revoluce si stojí za svou vlastní pravdou o málo zmiňovaných událostech. Jako přísedící u maturity se špatně připraveného Ábela během trapně dlouhé odmlky dotáže na symbol v národních barvách připnutý na prsou, což neúspěšný maturant následně označí za předpojatost a důvod svého selhání. Spíš se tím přitom kryje před konzervativním otcem, jenž měl s Jakabem menší konflikt týkající se politiky, a synovo nařčení mu zvedne tlak.

Ábel nikomu nezmíní, že učení nezvládal i kvůli zamilovanosti do spolužačky Janky, která však hoří láskou k vyučujícímu Jakabovi. Nešťastný trojúhelník a pokrytecká lež vyvolají poprask, neboť se kauzy chopí mladá novinářka. Článek o učitelském zaříznutí vinou dotazu směrem k připnutému znaku, který si většina lidí spojuje s 15. březnem jakožto výročím začátku Maďarské revoluce roku 1848, rozdělí společnost, jejíž extrémy ztělesňují právě Jakab a Ábelův otec. Ve hře je tak rázem mnohem víc než jen maturita, již Reisz vykresluje s pichlavým cynismem a humorem.

Nervozita studenta zmítaného neopětovanou láskou je sugestivní a zároveň úlevná, neboť jednotlivé situace jsou záměrně doháněné do extrémů souznějících s nejhoršími možnými scénáři maturantů. Reakce otce na synův neúspěch je příkladně ubohá, ale nikoli zlomyslná – v sále během karlovarské projekce se pravidelně ozýval hlasitý smích nad vynášením černých verdiktů, podle nichž už Ábel v životě nedá lopatu z ruky.

Ábel je přitom velmi pasivní postava, kterou neustále ovlivňuje vzájemně soupeřící okolí. Ve finále je „prostě blbej“ a nemá zájem o dějepis, z něhož vyfasoval sardel jako jeden ze „dvou studentů za posledních 11 let“, čímž škole dle ředitele ne nepodobného Seymouru Skinnerovi ze Simpsonových „kazí statistiky“. Státními barvami na prsou, jež si prostě před zkouškou zapomněl sundat, nicméně vyjádřil vlastenecké stanovisko. A Jakab, jenž má ke státu řízeného „vaším“ premiérem hluboké výhrady a který lidem zkrátka klade otázky, kdykoli si potřebuje něco ověřit, na to jemně poukázal.

Přes nenaplněnou středoškolskou romanci, která je pro Ábela víc skličující než nesplněná zkouška, tudíž pronikáme až k veřejnému Honu ve stylu stejnojmenného dramatu Thomase Vinterberga. Jen tady nejde o zdrcující emoce, nýbrž o nečekaně vyostřovaný a v součtu hlavně humorný komentář, v němž mladí nakonec nic nechápou a starší generace se překřikují v marné snaze cokoli objasnit nebo vést sofistikovanou politickou debatu.

Scénář rozdělený do kapitol, které rozvádějí překrývající se hlediska jednotlivých postav, má paradoxně trochu problém s rovnováhou měnících se tematických perspektiv. Reisz chce doručit kompletní kartografii maďarské společnosti a současně udělat cool film západního stylu, což je nakonec velmi neotřelé. Jeho verdikt ovšem kolísá v nevyvážené rezonanci první a druhé poloviny, což perfektně vystihuje dvojí zakončení – jednak to povedené a satirické kolem přefouknuté maturity, jednak to osobní a v duchu žánru „coming of age“, situované na uklidňující mořské pobřeží.