Co si počít s Černou Barbie? Film poukazuje zejména na čím dál radikálnější společnost

Existují dvě Černé Barbie. Ta první je ucházejícím 113 minut dlouhým dokumentem filmařky Laguerie Davis. Věnuje se vzniku afroamerické verze slavné panenky, což byla svého času velká mediální událost a dnes už se jeví maličko malicherně.

Jedná se o velmi typický přístup populárních streamingových dokusérií posledních let, jež si vezmou nějaká dějinný moment, který se nám možná zprvu zdá poměrně izolovaný a snad i trochu banální z pohledu dalších problémů světa. Tvůrci ale s postupem stopáže demonstrují, že je manifestací mnohem širších společenských jevů.

V tomto ohledu jde o veskrze funkční, byť ne zvlášť překvapivý snímek. Tvůrci jistě poodhalují několik celkem fascinujících faktů, třeba jak nepřipravená byla svého času firma Mattel na tento úkol. Ukázalo, že v celém kolosu není takřka nikdo, kdo by měl zkušenost s černošskou komunitou a byl schopný pro ni vytvořit zacílený produkt. To odhaluje, o jak přehlíženou část trhu šlo. A to zase odhaluje, jak přehlíženou skupinou obyvatelstva byli Afroameričané. Mluvíme tu přitom o 80. letech, tedy ne dávné minulosti.

Stejně tak je zajímavé sledovat na vlastní oči průzkumy, jež ukazují předsudky vůči barvě kůže vznikající už od útlého dětství. Stěží lucidní děti (a dokonce i černošské děti) ví, že panenky bílých miminek jsou „hodné“ a ty tmavé jsou „zlobivé“. Dokument automaticky neviní rasismus, ale jednoduchý fakt, že veškerá pozornost trhu a marketingu směřovala dlouho k propagaci jednotného ideálu krásy a správnosti, jenž se v případě malých dívek zhmotnil jako blonďatá panenka Barbie. Černošským holčičkám nezbylo než vplétat si do vlasů útržky bílých novin a snít zcela nesplnitelný sen. Čím méně jako Barbie vypadáš, tím je to horší. A ty nikdy nebudeš vypadat jako Barbie.

Dokument možná místy maličko moc propadá výkladu Black Barbie (což byl mimochodem oficiální název produktu v době jeho uvedení) jako nekomplikovaně pozitivního výtvoru. Dokonce i filmová Barbie s Margot Robbie si byla hlasitěji vědomá toho, že v jejím středu jsou pořád zájmy obřího konglomerátu, který vytváří produkt čistě s vidinou zisku. Ne že by k tomu faktu byli tvůrci zcela slepí, je však cítit, že tento důležitý aspekt mírně odsuzují do pozadí, aby se mohli rozněžňovat nad tím, co považují za zlomový okamžik černošské reprezentace. Tvůrci vycházejí z logiky, že víc černých Barbie a víc mediální pozornosti jim věnované je automaticky dobrá věc. Proti tomu by jistě vznesl námitky například ten, kdo by zpochybňoval samotný princip tohoto typu projekce hodnot na komerční zboží.

Tvůrci ale nemají několik hodin stopáže, takže lze chápat, proč svůj úhel pohledu ohraničují a neproblematizují samotný fakt, že se tolik kulturní hodnoty vkládá do kusu plastu. Ostatně nehledě na to, jak úspěšně by tuhle problematičnost dokázali pojmenovat, by to nic neměnilo na emocích milionů dívek, které v konzumním systému žijí a chtě nechtě jeho hodnotám propadají. To je na tom všem to nejvíc komplikované. Není sice ideální víceméně legitimizovat moc hračkářské firmy tím, že z jednoho jejího produktu uděláme pomalu milník v boji za lidská práva. Zároveň ale nejde popřít, že hračky jsou součástí dětského vývoje a stojí u vzniku našich hodnot, takže jejich podoba je v nějaké míře důležitá.

Ale na co si tu vůbec hrajeme. Jaký má cokoliv z toho smysl? Existuje tu totiž ještě druhá Černá Barbie, jež je na rozdíl od té, kterou jsme zatím rozebírali, mnohem viditelnější. Ta, co existuje jako název, úvodní fotografie a nějaký šťavnatý titulek. Nikdo z tisíců lidí, kteří automaticky všude naprali odpadové hodnocení pět minut po uvedení na Netflixu, se nezajímá o to, co chtějí tvůrci říct. A není nic, co by říct mohli, aby to bylo správně. Točit filmy o Černé Barbie je automaticky pohoršující a nevhodné.

Samozřejmě, že takové chování je zcela odsouzeníhodné. Ale také je předvídatelné a nabízí se otázka, jestli za něj v konečném důsledku nesou odpovědnost hlavně Netflix a média. Tento film mohl vzniknout ze zcela upřímných pohnutek, ale Netflix ho nejspíš distribuuje výhradně proto, aby rozproudil mediální koloběh ragebaitu.

Toxicita provázející tento dokument je opravdu hmatatelná a nejde jí přejít. V jistém ohledu je pro velkou část konzumentů nedílnou součástí zážitku. Nejhorší je vidět, jak moc jsou v rybníčku sociálních sítí v tuto chvíli normalizovány projevy rasismu a nenávisti všeho druhu. Podivným způsobem maskované, jako by měly směřovat nikoliv k marginalizovaným skupinám, ale k „woke Hollywoodu“. Jako by zvolání „Nejsem rasista, ale jakmile mi Hollywood nacpe před oči tmavý obličej, zvedá se mi kufr“ dávalo jakýkoliv smysl. Budíček: Hollywood dělá (a vždy dělal) absolutně vše z vypočítavých důvodů. Pokud vyčleňujete diverzifikaci jako tu jednu věc, co pro vás představuje ultimátní problém, prozrazujete tím o sobě víc, než myslíte.

Bohužel je jen velmi těžké si představit, jak z téhle šlamastyky ven. Říct, že podobné projekty by raději neměly vznikat, nebo by se o nich nemělo psát, je samozřejmě absurdní. Nejde uměle udržovat etnicky čistou popkulturu jen proto, aby byl klid v komentářích na Facebooku. Jistě se jde upínat k tomu, že správně zvolená mediální komunikace může společnost kultivovat namísto její radikalizace. Nicméně žijeme v éře, kdy lidé málokdy kliknou na text, o němž se rozhořčují. A vůbec myšlenka, že média mohou někoho vychovávat, je velmi nejistá. Jsou spíš zrcadlem nálady než jejím strůjcem.

Nezbývá než doufat, že ona nejtoxičtější a nejviditelnější část veřejné diskuze není reprezentativním vzorkem společnosti. Že pro většinu lidí je stále důležitější ta první Černá Barbie, která je mírně nadprůměrným dokumentem, z něhož se dozvíme pár podnětných informací a jemuž by možná prospělo se nad sebou o trochu méně dojímat. O takovém filmu se pak publikum nemá moc důvodů hlasitě vyjadřovat na sociálních sítích či si o něm něco dál dohledávat, jejich postoj tedy mizí v éteru a prim přebírají trollové, kteří žijí z toho, že dokumentům, které neviděli, rozdávají na databázích nejnižší hodnocení.