Jeden potomek a ještě zklamání. Stručná historie jedné rodiny kritizuje politiku jednoho dítěte

Pokradmu zlomyslný i intimní příběh o napjatém přátelství dvou chlapců, kteří pocházejí z rozdílných poměrů a jejich rodiče na ně kladou zcela odlišné nároky, mysteriózně pojednává o striktních nárocích na osamělého potomka a nastavuje zrcadlo morálnímu kompasu země, z níž toho přitom mnoho neukáže. Jeho poselství je totiž univerzální, ačkoli není snadno srozumitelné.

Mladý školák Wein má zálibu v šermu, ale před studiem upřednostňuje paření videoher. Postoje všetečné matky a přísného otce, jenž pracuje jako vážený bioinženýr, mu pomyslně berou vítr z plachet a připravují jej o potřebnou svobodu. „Aspoň si můžeš dělat, co chceš,“ pronese směrem k novopečenému kamarádovi a častému spolunocležníkovi Shuovi, když jeho násilnický otec zemře a chlapec tak zůstane osiřelý. Weinovi rodiče se ovšem Shua ujímají, neboť tichý a poctivý chlapec, jenž má slabost pro studium angličtiny, voňavé pomeranče či klasické Bachovy symfonie, naplňuje jejich požadavky kladené na povahu vlastního dítěte.

Wein se posmutnělého spolužáka chopí, když se Shuo na školním hřišti zraní. Jejich kumpánství se nicméně jeví jako nucené a okleštěné o standardní dětské kratochvíle. Celý svět kolem nich ostatně působí stroze, za celou dobu se skoro nedostaneme z pečlivě naaranžovaných, skoro až klinicky chladných prostorů jediného bytu, kde Shuo nachází překvapivě vřelé zázemí. Subjektivní zaostření na Weinovu rodinu se projevuje v sérii převážně krátkých scén, ve kterých postavy i beze slov zvýznamňují zdánlivě svrchovanou myšlenkovou linii – rodina nespokojená s vlastním lajdáckým synem, který nenaplňuje ideály vštěpované světovou velmocí, mezi sebe začleňuje náhradního a „lepšího“ potomka.

Každou scénou, již charakteristický režijní rukopis ozvláštňuje vizuálními asociacemi či expresivním zvukovým doprovodem, prochází závan zlomyslnosti. Jako kdyby jen těsně mimo záběr číhalo tajemné nebezpečí, jehož původ trpělivý příběh neustále zamlčuje. Roste napětí mezi oběma chlapci, jež krásně vyjadřuje bezeslovné vypínání a zapínání lampičky v potemnělém pokoji, a rodiče se pohybují na tenké hraně mezi láskyplností a zákeřným padoušstvím.

Tak je ostatně v pubertě vnímá mnoho dětí a v Číně, které globální dominanci zajistí jen generace vycepovaných promovaných inženýrů, kladou rodiny na své ratolesti nezdravé nároky. Možná i pro jejich dobro, což však režisér a scenárista Jianjie Lin svou často bezútěšnou montáží zpochybňuje. A po devadesáti minutách narůstajícího tlaku vytahuje jednoznačně zacílenou pointu, která možná vyjeví pár logických děr, ale časté metaforické myšlenky opatří mrazivou tečkou.

Snímek Stručná historie jedné rodiny je v těchto dnech k vidění v rámci karlovarského filmového festivalu.