Prst k večeři i ženská verze Ježíše. Milé laskavosti s Emmou Stone jsou vyšinutě neuchopitelné

Milé laskavosti jsou antologickým triptychem, který propojuje jen okrajová a vlastně nepodstatná postavička R.M.F., jež má navíc v každém příběhu úplně jinou roli. Je tedy praktické o částech uvažovat jako o zcela oddělených. I proto, že hvězdné obsazení Emma Stone, Jesse Plemons, Willem Dafoe a další mají rovněž v každé části přiřazeny odlišné úlohy.

V první hodině sledujeme Roberta v extrémně kafkovské situaci, když do posledního puntíku následuje pokyny svého milence/šéfa Raymonda. V kolik hodin spát, kdy jíst, co jíst, kdy se milovat s manželkou (samozřejmě vybranou Raymondem). Po deseti letech přijde nekompromisní rozkaz dostat se do autonehody dost vážné, aby její účastníci museli bojovat o život. Když Robert konečně odmítne, dostává padáka/kopačky, což by mělo být vysvobozením. Tedy kdyby Raymondův zájem zjevně nebyl tím jediným, co Roberta naplňuje štěstím.

Ve druhé třetině jsme svědky tomu, jak se mořská výzkumnice Liz vrací ke svému manželovi poté, co byla několik měsíců tragicky uvězněna na pustém ostrově. Co by mělo být šťastným shledáním se mění v psychothriller. Manžel nabyde přesvědčení, že se místo Liz vrátil zlý doppelgänger s nekalými úmysly. Aby svého manžela přesvědčila, je Liz ochotná plnit všechna jeho přání. On na oplátku požadavky stupňuje až do situace, kdy nakazuje, aby mu nešťastná žena k večeři servírovala vlastní prst. Kam se až může situace vyhrotit a kdo ztratí nervy první?

Třetí příběh představuje Emily a jejího kolegu Andrewa, členy náboženské sekty, kteří byli vysláni najít spasitelku schopnou mimo jiné oživovat mrtvé. Skrývá se kdoví kde a nejspíš si ani plně neuvědomuje svou důležitost. Emma se dostává na nadějnou stopu, vpád jejího předchozího života v podobě manžela a dcerky ale ohrožuje nejen její úkol, ale i možnost žít ve své komuně.

Jak vidno, hlavním jednotícím motivem je snaha uspokojit autority, které si hrdinové zvolili, zatímco my diváci o jejich volbách pochybujeme. Není to ale tak jednoduché, že by byl Lanthimos automaticky negativní ať už vůči Raymondovi, nebo náboženské sektě. Filmařsky je rámuje jako čímsi ďábelské, zároveň ale nesnižuje fakt, že hrdinové skrz ně nalézají osobní uspokojení. Jedná se v mnoha ohledech o zobrazení existenciální patové situace, kdy je člověk neúplný jak pod vlivem autority, tak při její absenci.

Až na tuto základní kostru ale Lanthimos jede freestyle a nabízí film plný absurdních situací, kde někdy surrealismus přechází do dadaismu. Herci měli podle všeho na place velmi dost volnou ruku a Yorgos se zřejmě příliš neomezoval ani při psaní scénáře. V části publika tedy vzniká dojem až přílišné rozháranosti a nahodilosti, což zvlášť při bezmála tříhodinové stopáži není ideální. A rozhodně je pravda, že film nemůžeme sledovat a tvořit si v hlavě jasnou síť motivů a vztahů, kdy každý zobrazený prvek má jasnou analogii v podobě „smyslu“ nebo „poučení“.

Lze vzpomenout na slavnou esej vlivné filozofky Susan Sontag Proti interpretaci. V ní se vymezuje proti tendenci podrobovat umění výkladům a vysvětlením, která ho připravují o všechny hodnoty. Tedy krom té jedné, kterou si interpretátor na základě svých osobních preferencí vybere. Obvykle považujeme schopnost interpretovat umění za pozitivní. Možná dokonce za základní princip vztahu člověka s ním. Často podle logiky „čím víc interpretace, tím chytřejší divák". Sontag je ale jednou z těch, kteří se právě naopak vyslovují pro to, že umělecká díla nemají být interpretována. Žádné alegorie, žádné metafory.

Milé laskavosti jsou velmi vhodným filmem na aplikaci tohoto přístupu. I proto, jak moc nás zvyk vede k tomu, abychom hledali alegorický význam absurdních scén. Je ostatně jasné, že nic ve filmu nemůže z našeho úhlu pohledu platit doslova, jaký je tedy vztah viděného k realitě? Snímek je nicméně nevyzpytatelný a neochotný podrobit se jasné odpovědi. Každý pokus najít řád skončí v mrtvém bodě. Snaha vzniklý tvar uchopit vede k jeho zhroucení v našich rukách.

To samozřejmě neznamená, že ze snímku nemůžeme nic vyvozovat. To by ostatně dělalo jeho sledování zbytečným. Jak už padlo, najdeme v něm velmi explicitní červenou nit v podobě vztahu k autoritám, které si sami vybíráme. Můžeme tak ale činit bez toho, aniž bychom se pouštěli do moc urputné snahy hledat důvod, proč je uvnitř každá jedna blbina, co tu je. Milé laskavosti zkrátka není třeba nikam převádět, překládat ani vyplňovat mezery. Jsou právě tím, čím jsou.