Jiří Mádl se s Vlnami pokouší o národní velekýč. Kéž by jeho epopej věděla, kdy skončit

Vlny jsou pokusem o další velký filmový národní kýč, jaké si v pravidelných intervalech produkuje kinematografie každé země, která má dost bohatou infrastrukturu na jejich zaštítění. Češi v tomto ohledu nejsou výjimkou, takže toho bohdá nebude, abychom se aspoň jednou do do roka nemohli dojímat nad tím, jak jsme trpěli tu pod Rusy, tu pod Němci.

Je snadné nad takovým přístupem pochybovat, ale také je třeba uznat jeho funkční roli ve filmovém průmyslu jak ryze z komerčního, tak i emocionálního hlediska. Mnozí lidé se rádi dojímají, mnozí filmaři se rádi dojímají – proč se tedy někdy nedojímat společně? Pokud se nad takovou myšlenkou nepohoršíte, máme pro vás skvělou zprávu: Jiří Mádl pro vás připravil 131 minut dlouhý maraton čistého a nekomplikovaného sebedojímání nad našimi dějinami.

Vlny ve velmi nadnesené a mytizované podobě zobrazují dramatické posuny probíhající v Československém rozhlasu zhruba v rozmezí jednoho roku před srpnovou invazí. Mádl buduje uzavřený fikční svět, v němž je rozhlas prakticky středobodem celého vesmíru a všechny historické posuny se zdánlivě dějí výhradně v důsledku rozhodnutí desítky hrdinných redaktorů, z nichž ten nejhrdinštější je Milan Weiner (Stanislav Majer).

Tato redukce umožňuje budovat emocionální drama plné zásadnosti a osudovosti. Opravdu se zdá, že každé slovo každé postavy tu hýbe dějinami. Do tohoto prostoru osázeného velikány moderní české historie se pak shodou okolností přichomýtá smyšlený mladý technik Tomáš Havlík (Vojtěch Vodochodský). Chtěl by se po smrti svých rodičů postarat o rebelského a idealistického dospívajícího bratra, místo toho je proti své vůli vhozen doprostřed proudu dějin. Přes původní nesmělost a nezájem se stane středobodem všeho dění a na jeho bedra je naložena morální komplexita celé situace, z níž všechny ostatní postavy a motivy vždy reprezentují jen jedno specifikum.

To vše je pro podobné filmy velmi typické a není tedy divu, že ve Vlnách velmi doslovné naplnění tohoto mustru na nějaké rovině funguje. Je sice trochu nepřesvědčivé, že se z Tomáše stává tak absolutně důležité postava nejprve pro rozhlasový kolektiv a nakonec pro osud celé země, ale na tyhle vypravěčské hříčky jsme si už u popových historických filmů zvyklí.

I když Vlny nemohou vypravěčsky překvapit, plynou relativně přirozeně a pohodlně. Snad s výjimkou přehršle postav, v nichž se bude pro ty, kteří nemají historii rozhlasu nastudovanou, těžké orientovat. Naštěstí nezpůsobí velkou škodu jednoduše ignorovat většinu figurek, které nejsou Majer, Vodochodský a Táňa Pauhofová, ztvárňující hrdinovu kolegyni/milenku (národní kýč se bez románku neobejde). Opravdový problém nastane až po samotném boji o rozhlas, po němž snímek tvrdohlavě odmítá skončit a likviduje veškerou dobrou vůli za svůj příjemný spád, kterou před tím vybudoval.

Jiří Mádl za dlouhé roky před kamerou nabral dost zkušeností na to, aby věděl, jaký typ záběrů vypadá dobře a kolik možností k sebevyjádření filmový jazyk poskytuje. Obklopil se tedy nyní schopnými filmaři a pokouší se použít od všeho trochu. Bohužel ale nemá rukopis či režijní cit, takže přestože se setkáme skoro s encyklopedií filmařských postupů, jež jsou realizovány objektivně správně, jedinkrát za celý film se ale nedostaví moment, který by nám mohl připadat nápaditý či podnětný. Vždy si jen řekneme: „No jo, Mádl viděl film X a chtěl si to taky vyzkoušet.“

Mnohdy to působí dokonce nepatřičně, třeba když k závěru filmu sledujeme smutnou montáž doprovázenou skladbou Blíž k tobě, Bože můj. Ta je notoricky známá ze stěžejních okamžiků Titaniku, kdy při ní rovněž běží smutný sestřih všech vedlejších postav během blížící se katastrofy. Takže během této (nesnesitelně natažené) pasáže musíme přemítat o tom, jestli se po jejím skončení rozlomí Praha vedví a potopí na dno Vltavy.

Popřípadě když hrdina ve shonu probíhající okupace zažívá velice emotivní moment týkající se jeho bratra za doprovodů Čerešní Hany Hegerové, což je velmi feminní píseň plná sexuálních dvojsmyslů. Nicméně je také spojena se smrtí jedné z postav v Pelíškách, takže to Mádlovi asi připadalo v pořádku. Tam však byla užita jako ilustrace závěru tragicky nešťastného manželského svazku, takže sexuální a genderový podtón nebyl nemístný. Dalo by se pokračovat obzvlášť u všech nepadnoucích „needle drops“ a s jistotou jde říct, že ze všech věcí, na které Mádl nemá cit, má nejmenší cit právě na užití hudby.

Bezelstnost Vln je přesto místy roztomilá. Ve stěžejních scénách prostříhává Mádl do kostela, kde je na oltáři postavený rozhlas a lidé se k němu modlí, jako by šlo o boží hlas. To už je tak moc přestřeleně opulentní, že člověk nemá energii se na to zlobit. Je třeba přijmout tohle dílo jako nekompromisně naivní ódu, která si na okamžik nepřipouští možnost „druhé myšlenky“. Škoda, že filmem neprostupuje větší filmařský cit a dramaturgové lépe neošetřili poslední akt. Tehdy by šlo vzniklý kýč snáz obejmout, pohladit po hlavě a říct: „no jo, šikovnej“, po čemž zjevně tak moc touží.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle Kinoboxu.