Slovenská Ema a smrtihlav se vypořádává s minulostí. O válečném soužití etnik ale mnoho nevypoví

„Nečeskoslovenský“ jazykový, kulturní a etnický prvek předcházející poválečným odsunům se u nás podařilo prakticky úplně vytěsnit z kolektivní mysli. Existuje nanejvýš ve své žoviální podobě u Cimrmanů a jako přehnaný přízvuk postav Šteindlera v České sodě. Žádná národní diskuze doopravdy neproběhla a snaha ji zahájit v dnešní době už je odsouzena k neúspěchu, protože čas „národních debat“ je v éře roztříštěného informačního proudu pryč.

Slováci to mají o kus složitější, jejich napojení na Maďary bylo ještě užší než v případě Čechů a Němců. Plus tu máme tu maličkost, že zatímco Češi o sobě mluví jako o obětech druhé světové války a spojencích vítězné strany, slovenská hlinkovská minulost neposkytuje příliš mnoho prostoru činit se stejnou lehkostí totéž. Není tedy zcela bez smyslu, že se Iveta Grófová rozhodla zadaptovat knihu Petera Krištúfka, v jehož středu je právě válečná situace, v níž všichni nenáviděli všechny, přesto museli přežívat vedle sebe.

Příběh začíná v roce 1942. Čechům už Slováci ukázali dveře a židovské transporty jedou naplno. Hlavní otázkou je tedy soužití Slováků, Maďarů a Němců, z nichž nejkratší sirku si při rostoucí absenci předchozích nenáviděných skupin vytahují Maďaři. Na ně se začíná upínat fašistická nutnost jasně vymezit „ty druhé“, kteří mohou za všechny problémy společnosti. Jenže Maďarsko je „na správné straně“, takže nemůže dojít k přímočaré čistce jako v předchozích případech.

Zasažena je i vdova Marika (Alexandra Borbély), vyučená krejčová, která po angažmá v Paříži čekala, že se o její talent doma porvou. Přišla však o práci v Bratislavě a odjíždí na po manželovi zděděný rodinný statek. Místo módychtivých zákaznic se o ni přetahuje místní německý SSsák se slovenským příslušníkem národní gardy (Milan Ondrík). Ten druhý se jeví jako o něco bezpečnější volba, na každý pád ale nic, o co by Marika opravdu stála. V její stodole se navíc skrývá česko-židovský chlapec, což se vzhledem k nápadníkům kroužícím okolo usedlosti stává krajně riskantním podnikem.

Ema a smrtihlav je filmem výhradně o Marice a o tom, jak reaguje na situace, v nichž se zrovna ocitá. Nebylo by přesné říct, že je o jejích vztazích, protože jak chlapec ve stodole (jenž je podle všeho protagonistou knihy), tak Ondríkův gardista z děje na dlouhé chvíle mizí a jejich vykreslení a vývoj jsou krajně neuspokojivé, pokud ne přímo absentující. SSák je pak jednoznačným záporákem, s nímž se lidsky nemá smysl zabývat, existuje jen jako překážka.

Bohužel i sama Marika je postavou bez jasných identifikačních vlastností, bez postoje a bez zájmu o cokoliv krom trochy klidu. Kdybychom se bavili o skutečné ženě, jistě jí nebudeme vyčítat, že se nestará o víc než vlastní přežití. Protože ale sledujeme film, bylo by dobré tak činit z nějakého důvodu. A v tomto ohledu je pasivní a beztvará protagonistka poměrně zásadní překážkou. Šlo by ji jistě překonat, kdyby tvůrci našli těžiště díla jinde. Tak se ale neděje.

Film se zahaluje závojem útrpné nedořečenosti, která se během dvouhodinové stopáže rychle omrzí. Žádný tah není dokončen, žádná myšlenka doformulována. Když se to takhle řekne, může to znít jako podnětná příležitost k vyplnění prázdných míst. Jenže to by ty podněty, které máme, musely vzbuzovat zvědavost a zájem. Je to tím těžší u tématu, které je tak enormně opotřebované. Je jen málo úhlů pohledu a motivů z druhé světové války, jež nebyly rozpracovány jak v komplexních a důležitých pracích, tak mnoha jejich laciných nápodobách.

Nejintenzivnější okamžiky filmy jsou ryze filmařské hrátky s perspektivou, v nichž kamera žádaného kameramana Martina Štrby na okamžik přepne do subjektivní polohy. Jenže nemusíme aranžovat historické drama z druhé světové války, aby nechtěné mužské doteky snímané v makrodetailech se skákajícím ostřením evokovaly tentýž zážitek. Tato část filmu, jež má jako jediná šanci utkvět v paměti, by z něj mohla být vystřižena a vložena do jakékoliv jiné produkce, kde by fungovala stejně.

I přes angažmá Štrby se ale jedná o úmorný film na sledování, protože je celý utopený v odstínech šedi, ve kterých se někdy není snadné ani zorientovat. Jistě, druhá světová válka byla ponurá a asi chápeme, proč volí tvůrci bezpečnou cestu desaturace barev. Absolutní šeď tu je ale opravdu zahnána do absurdna a místy už působí směšně.

Stejně jako v případě nedávné série Tatér z Osvětimi platí, že tvůrci neodvádějí příšernou práci, jen se po zhlédnutí nejeví mnoho důvodů výsledek někomu doporučit. Ano, bezútěšné soužití nenávistí nasáklých etnik tu najde pár působivých manifestací. Aby ale tenhle film mohl promluvit do duše těm, kteří si zatím téma nepřipustili k tělu, je moc „artový“ a neochotný nabídnout jasnou emocionální katarzi. A to publikum, které si v podobném přístupu libuje, nejspíš zná řadu lepších alternativ.

Snímek Ema a Smrtihlav je součástí Hlavní soutěže festivalu v Karlových Varech. Od 10. října ale bude k vidění i v běžných kinech.