Horor MaXXXine je prázdné retro cvičení. Cesta hanbaté herečky nestíhá divokým osmdesátkám

Westa, jehož jméno začali hororoví fandové skloňovat hlavně zásluhou trpělivého i přímočarého Domu ďábla o démonickém kultu, fascinuje odvrácená strana na pohled idylických, přitažlivých a zdravě motivovaných lidských aspektů. V úvodní části své retro trilogie s názvem X pod studiem A24, zkoumal excesivně probublávající sexualitu na sklonku 70. let, kdy regulérní pornografie (často cejchovaná značkou XXX) dávno utvářela americkou identitu i na stříbrných plátnech. Exploatační uchopení intimního fyzického kontaktu doprovázela hororová linie obšlehnutá z Texaského masakru motorovou pilou, kdy dvojice zestárlých nájemníků na svém jižanském statku drsně konfrontovala svobodomyslné mladé pornoherce.

„Texas Pornstars Massacre,“ hlásá novinový titulek v MaXXXine, již West před blížící se červencovou premiérou v kinech osobně uvedl před natěšeným publikem v Karlovarském městském divadle. Protagonistkou je opět jediná přeživší úvodního filmu, která se řídí heslem slavné Bette Davis: „Dokud na vás nepohlíží jako na monstrum, nestanete se hvězdou.“ Mia Goth si to vyzkoušela už v prostřední prequelové části Pearl, kde v sytě kolorované poctě padesátkovým melodramatům marně následovala herecké sny, což v ní probudilo pomstychtivé manýry vyžadující sekeru a šílený úsměv.

Maxine vstupuje do hollywoodského léta 1985 jako známá osobnost z „pornomasakru“ i z pornofilmů, což obvykle nesouzní s image mainstreamové filmové hvězdy. V neonovém, v žánrové historii média zakonzervovaném světě Ti Westa to ovšem znamená spíš výhodu, neboť v obklopení kultury infikované samotnou posedlostí a temnotou se dříve či později zkrátka musíte stát monstrem. Suverénní žena, již chlapi vyprovází obdivnými hesly směrem k její lechtivé tvorbě, zaválí na konkurzu k fiktivnímu hororu Puritánka 2. V debutové roli má v hábitu jeptišky nejprve satiricky otřást s vlastní veřejnou image, kterou nesmlouvavá režisérka Elizabeth (Elizabeth Debicki) hodlá překlopit v novou „královnu jekotu“, tedy scream queen.

Cítíte v tom takzvaný meta koncept? To pro Westa není nic nového, díly X i Pearl ostatně evokovaly dávno přežité žánrovky, které režisér odkojený na béčkách z VHS obohatil o nadčasové polemiky o sexu či vymaňování se ze škatulek veřejnosti. MaXXXine je audiovizuálně ještě agresivnější reminiscence své doby a líbivá stylizace na melodiích ZZ Top, Blondie nebo Kim Carnes se tentokrát liší tím, že imituje víc existující popkulturní imitaci tehdejší éry. Vlna násilných splatter vyvražďovaček tehdy čerpala také z esteticky hutných giallo hororů z Itálie (Suspiria, Tmavě červená), zrak nicméně obracela i k průkopníkovi Alfredu Hitchcockovi, jehož Psycho (1960) zde zastává významnou referenční úlohu. Snímek je v podstatě moderním rozvětvením toho, co kolem přelomu 80. let dělal Brian De Palma s filmy jako Oblečen na zabíjení nebo Výstřel, jež se vztahovaly k Hitchcockovi a stylisticky agresivní formě sedmdesátek.

Jenže zatímco De Palma piloval vlastní výrazy a vše podřizoval vyprávění, v němž styl pokládal další tematické vrstvy, West ve svých osmdesátkách brouzdá o dost povrchněji. Smyšlené události propojuje s realitou nejen vazbami na existující kanonická díla, nýbrž i zapojením sériového vraha Richarda Ramireze alias Night Stalkera. Jím rozsévaný teror pokrývají televizní relace, přičemž West v úvodu přihazuje zpravodajskou koláž vystihující soudobý morální úpadek. V takto realisticky ukotveném kontextu pak rozehrává absolutně stylizovanou přehlídku hororových klišé, s níž zjevně komentuje pokleslou a vykořisťovací náturu žánrovek ve stylu Puritánky.

Ze zákulisí fiktivního natáčení bohužel nic nedostaneme a hororová atmosféra, která by rezonovala s běžným publikem, je stlačená na dílčí vypečené momentky a absurdní sekvence s minimálním vypravěčským vkladem. Kevin Bacon hraje úlisné soukromé očko, které Maxine v ateliérech nahání westernovým městečkem až do domu Normana Batese. A víc daná scéna nenabídne, nutná reference je důležitější než originální dějový základ. Nemluvě o detektivní linii s vyšetřovateli v podání Michelle Monaghan a Bobbyho Cannavaleho, kteří se párkrát namátkově objeví a mizí. „Víte to, nebo si to přejete?,“ táže se Monaghan koronera u dvou mrtvých těl hereček z filmů pro dospělé, jenž se přirozeně domnívá, že je zavraždil Night Stalker. Deziluze a vliv mediální masáže dopadá na celou společnost, což West nicméně oklešťuje na řídký zpravodajský kontext a soustředí se na svou protagonistku, na niž má neznámý zabiják v latexových rukavicích spadeno.

Nedaří se přitom navodit vzrušení z potenciálně hutného mysteriózního rámce, stominutový film věnuje veškerý čas sterilním hrátkám s dobovým výrazem a po vzoru většiny hororů o psychopatických jedincích vytahuje starý dobrý oidipovský komplex, což je v součtu jediný tvárný tematický odraz z dlouhé řady záměrně používaných šablon. Stále ovšem sledujeme film Ti Westa, tudíž rapidní satanistické zakončení s výbuchy násilí, i když se k němu dospěje těmi nejmatnějšími detektivními zkratkami, vyloudí fanouškům úsměv na tváři. Bohužel se tentokrát jedná o uspěchanou recyklaci stojící zejména na nezpochybnitelném inscenačním talentu svého režiséra i střihače, jenž hlavně zpočátku vytahuje nesporně cool scény. Čekali jsme od něj ale mnohem víc.