Emotivní perla Můj oblíbený dort je tragikomickou výpovědí o osamělém stárnutí. Týká se všech

Sedmdesátiletá vdova Mahin odmítá opustit represivní zemi z obavy, že jí vláda trestající ženy i za nedůsledné zakrývání hlavy okamžitě zabaví dlouholetý domov. S dcerou, která vychovává rodinu v zahraničí, tudíž čas od času absolvuje prázdné telefonní hovory, v nichž možná i vy poznáte komunikaci se stárnoucími a starostlivými rodiči. Ze všedních osamělých stereotypů ji vytrhne kamarádka vyprávějící o náhodném setkání s novou známostí, což protagonistku tiše toužící po blízkém kontaktu vyburcuje k oslovení cizího a rovněž samotářského taxikáře Faramarze, s nímž zažívá romantický a nečekaně vypointovaný večer.

Nemusíte být skeptiky, abyste minimálně v duchu žonglovali s neúprosnou pravdou, že ze světa nakonec odejdeme sami a zamíříme někam, kde už zřejmě nebude prostor pro lásku a náklonnost k bližnímu. Můj oblíbený dort začíná jako vtipné a vitální konstatování zašlého mládí, kdy sympatická hrdinka s úsměvem hodnotí hypochondrii svých vrstevnic a nesměle zkouší uvázat emoční pouto s postaršími muži, kteří v Íránu mají na první pohled lepší postavení. Také oni nicméně strádají životem, jehož každodenní drobné radosti nemají s kým sdílet a nepočítají s tím, že na ně někde vyčkává žena, která by je po blížící se smrti nenechala bezvládně ležet na podlaze prázdného domu.

Mahin pozve překvapeného Faramarze k sobě a oba znovu prožívají vzácné a nepředstavitelně vzdálené minulé okamžiky, jež připomínají maximálně černobílé fotografie na stěnách. Unikavý pocit, že vás v rapidně se měnícím a neempatickém světě může někdo milovat, jim probleskuje v sérii roztomile přiškrcených interakcí, jimiž především Mahin cizímu a nervóznímu návštěvníkovi otevřeně vyjevuje své upřímné záměry.

Do tragikomické osobní pouti za zdánlivě zapovězeným potěšením z vřelé lidské společnosti vstupuje tradiční (a vždy aktuální) kritika poměrů v muslimských zemích trochu tendenčně. K postavám nicméně hluboce přilne každý, kdo i v mládí postrádá tolik žádoucí i nebezpečně vrtkavou opěru v druhém člověku. Faramarz se svěřuje, že mnoho let neměl intimní kontakt se ženou, a Mahin zase upozorňuje na vlastní stydlivost, když ji podnapilý host po pár sklenkách vína nevinně nabízí společnou sprchu. Směřování k sexuálnímu vzepětí zbývajících sil je kostrbaté, plné upřímných výbuchů smíchu i letmých úsměvů nad tím, jak oba lidé odtržení od fyzického kontaktu deklamují svou náhlou rozjařenost bez skrupulí. Zvlášť v době, kdy tolik komunikace probíhá online, neosobně a přes QR kódy.