Nové Tiché místo ukazuje ničivou katastrofu. Hororová série ale ztratila své kouzlo

První Tiché místo bylo v roce 2018 pro mnohé diváky velkým překvapením. Režijní počin Johna Krasinskiho pohltil diváky svým viděním postapokalyptického, v němž zbytky lidí přežívají v co největší tichosti, jelikož vraždící monstra z vesmíru vyrazí vstříc každému ruchu. Boj o přežití pak sledujeme z pozice obyčejné rodiny, což přidalo filmu na realističnosti a emocionální působivosti. Hlavní ovšem bylo těžení práce se zvuky a ruchy, v čemž první film podle mnohých vynikal.

Pokračování ovšem tento koncept v podstatě jen variovalo, svět či příběh nijak příliš nerozšiřovalo a strašení a budování napínavých scén probíhalo podle těch stejných principů. První den měl proto ideální pozici sérii konečně posunout trochu jiným směrem, ať už žánrovým či příběhovým. Mohli jsme se dozvědět víc o monstrech i detailech z počátku apokalypsy a dostat více ničivé blockbusterové akce. To se ale nakonec úplně nestalo.

Stejně jako v úvodu druhého filmu, i tentokrát se podíváme na úplný začátek konce, jen ho tentokrát zažijeme v megahlučném New Yorku očima nemocné Sam, která má rakovinu a také nepříliš velkou vůli do života. Když se tedy společně s dalšími obyvateli hospicu vydá na jednodenní výlet do New Yorku, chce si zajít zejména na oblíbenou pizzu. Jenže co čert nechtěl, zrovna v tu dobu zaútočí na Zemi mimozemšťané a ona se ocitne uvězněná ve městě, z něhož všichni hledají cestu ven. Jenže ona má trochu jiné plány, s nimiž jí pomáhá vystrašený Eric.

Začátek má Tiché místo slibný a opravdu to vypadá, že bychom mohli tentokrát dostat snímek více zaměřený na akci a popcornový útěk před digitálními monstry. Úvodní ničení New Yorku má jistě blockbusterové parametry, všechno zde správně vybuchuje, chaos a zmatení postav se daří prodat na jedničku a svým tempem a úderností se dá úvod měřit právě se začátkem dvojky. Jenže problém je, že nic nad tento rámec už První den nepředvede. Po slibném startu se totiž opět na většinu stopáže přejde do komorního pojetí, v němž se hrdinové schovávají v prázdných budovách, pomalu putují kanály či chodbami a stylově se od minulých filmů prequel nijak neodlišuje. A to je docela problém.

Znovu tak i přes změnu prostředí a pár výpravnějších scén dostáváme prakticky to samé – tedy příběh obyčejných postav v nelítostném světě, kde se snaží přežít a tvůrci se spoléhají na vděčnou práci se zvukem. Jenže to, co působilo v jedničce jako osvěžující nápad, už potřetí film samo o sobě neutáhne. Obzvláště, když napínavé a rádoby hororové scény fungují pořád na tom samém principu a pokouší se nás vyděsit stále stejně.

Znovu nás tedy čeká pomalé šourání po chodbách, při němž se ale po pár minutách o něco zavadí/na něco se šlápne a následně se utíká jak o život a někdo je sežrán. Tohle se opakuje několikrát a pokud vám to nepřišlo okoukané v druhém díle, tak zde už nejspíš bude. Obzvláště, když autoři nepřichází v těchto scénách vůbec s ničím inovativním. Tedy pokud za inovaci neberete účast kočky, kterou hrdinové tahají sebou a často jim právě ona zkomplikuje situaci.

Jedinou novinkou v příběhu, která mohla být zajímavá a vést k jistým podnětným konfliktům, je hlavní hrdinka a její motivace. Zatímco celý New York včetně Erica se chce zachránit a stihnout poslední odplouvající lodě, umírající Sam jde zcela jiným směrem a chce se dostat na místo, které má pro ni jistou symbolickou hodnotu. Což je poměrně zajímavá idea, která mohla hezky ukázat rozdíl mezi oběma postavami.

Jenže i když námět skýtá hezké nápady i jisté snahy o symboliku, ve scénáři jsou tyto momenty zpracovány poměrně křečovitě, krkolomně a v některých scénách skoro až srandovně. Pokus o drama tak časem přejde do přehnané melodramatičnosti, patetičnosti a důvod, proč se ústřední hrdinové spojí, v podstatě neexistuje. Prostě to scenáristé tak chtěli. Oscarová Lupita Nyong'o a Joseph Quinn přitom hrají skvěle a oba se snaží vymáčknout ze svých rolí maximum. Scénář jim to ovšem dělá složitější, než by měl.

Místo funkční žánrovky tak dostáváme nepříliš podařený mix sci-fi hororu a tklivého dramatu, který sice v některých scénách jakž takž funguje, dohromady ale vůbec nedrží pohromadě. Režisér Michael Sarnoski sice zvládá řemeslo a umí v některých scénách hezky budovat napětí, jejich okoukanosti to ale moc neubírá a s charaktery neumí pracovat tak citlivě jako jeho předchůdce Krasinski.

Nové Tiché místo tak sice stále je ucházející instantní žánrovkou, co příznivce jakž takž zabaví, zároveň se už ovšem člověk nezbaví dojmu jisté vyčpělosti a zbytečnosti. Zamrzí zkrátka, že tvůrci tento svět nikam neposouvají a staví ho pořád na podobných postavách, prvcích a konceptech. Stačilo by si přitom vzít příklad ze série Cloverfield, v níž různorodí autoři vždy přistoupí k řádění obřího monstra zcela jiným žánrovým způsobem. Zde se ale až po hříchu stojí na místě a tvůrci zkrátka doufají, že do třetice takřka to samé bude stačit. Jen aby se brzy už nepřepočítali.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle Kinoboxu.