Až na konec světa s Mortensenem dojedete. Snadná cesta to ale s jeho westernem není

Režisér Viggo se nás snažil oslnit už před pár lety dramatem Ještě máme čas. Jeho debut byl ovšem spíš autorovou osobní zpovědí ze vztahu s otcem, která ovšem běžného diváka nedokázala oslovit a trpěla řadou začátečnických neduhů. Tentokrát se proto vydal do divácky vděčnějšího žánru, u něhož jsou fanoušci rádi za jakýkoliv skromnější příspěvek.

A že novinka Až na konec světa v porovnání s aktuálním Horizontem od Kevina Costnera opravdu skromná je. Komornější přístup ale samozřejmě v dobře odvyprávěném výletu do světa drsných mužů není problém a nutno říct, že po stránce řemesla a diváckého zážitku se Mortensen od minula opravdu zlepšil. Pořád ovšem bojuje s řadou neduhů, kvůli nimž mu do první ligy režírujících herců cosi schází.

Dostáváme příběh dánského imigranta Olsena a Francouzky Vivienne, kteří chtějí v Americe začít nový život. Ona je svobodomyslná, on zamlklý drsňák. Jiskra mezi nimi přeskočí v San Franciscu a hrdinka se nakonec rozhodne, že se s Olsenem vydá do nevadských krajin, kde si muž pořídil nový domov. Vztahové začátky to nejsou ideální a Vivienne se musí vypořádat nejen s často neotesaným partnerem, ale také s neúprosným Divokým západem, v němž muži na dobré mravy nedbají a na psychopata zde narazíte velmi snadno.

Ten místní se ostatně zdržuje v tamním baru, jmenuje se Weston, a jelikož je synem zbohatlíka, projde mu naprosto všechno. Romantickou idylku navíc přeruší Olsenovo rozhodnutí narukovat do občanské války, s čímž Vivienne samozřejmě nesouhlasí. Nakonec ovšem zůstává sama v nelítostném světě plném mužů, kteří rozsévají korupci a strach. Olsen se pak po návratu nestačí divit, co vše se během jeho nepřítomnosti stalo.

Až na konec světa je tedy spíše tklivým komorním dramatem o tom, jak může mít jedno rozhodnutí dalekosáhlé následky. Zejména jde o příběh silné ženy, která se snaží přežít v mužském světě (ostatně jinou ženskou postavu ve filmu téměř nenajdete). V tomto ohledu plní snímek svůj účel, a to hlavně zásluhou vynikající Vicky Krieps, která si pro sebe krade veškerý prostor, dokáže výtečně prodat hrdinčinu sílu a odhodlanost vždy spoléhat hlavně sama na sebe, ale zároveň i její citlivost a zranitelnost, vycházející z problematického dětství. Její postavě dává Mortensenův scénář patřičnou pozornost a hrdinka je tak nejen středobodem příběhu, ale také jeho hlavní tažnou silou.

Mortensenův Olsen má pak samozřejmě patřičné charisma, mlčenlivý hrdina ovšem přeci jen stojí většinu času v pozadí. Stejně tak i Solly McLeod v roli ústředního záporáka, jenž pouze svým příchodem do místnosti rozsévá strach, si ovšem bez problémů odehraje svoje. Coby režisér navíc Mortensen bez větších překážek zvládá westernové řemeslo, a i když se samozřejmě nemůže i vzhledem k rozpočtu pochlubit velkolepými obrazy či záběry na rozlehlý Divoký západ, žánrovou atmosféru umí navodit poměrně obstojně, k čemuž mu pomáhá i jeho vlastní soundtrack.

Jenže i přesto působí celek malinko roztahaným a rozpadlým dojmem. Mortensen sice má ve svém snímku všechny potřebné prvky, neumí je však pospojovat do úderného a hutného celku. Velký podíl na tom má i podivná struktura filmu, jenž je vyprávěn v několika časových rovinách, kdy se o osudu jedné z postav dozvíte již na samém začátku. V první půlhodině ovšem působí skákání v čase dosti zmateně, neuspořádaně a režie nezvládá zajistit, aby tyto přechody působily přirozeně.

Zde se navíc nelineární vyprávění zdá v podstatě zbytečné. Na působivosti a síle celku totiž tato struktura vůbec nepřidává. Ve finále naopak spíše podrývá jeden emocionální oblouk a nespěje ke zdárně vygradovanému konci, jenž by divákovi dokázal nabídnout dostatečnou satisfakci ohledně osudu hlavního padoucha. Mortensenovi se navíc nedaří dobře prodávat informace o příběhu a vedlejších postavách.

Divák se tak nemůže zbavit dojmu, že kdyby Mortensen zbytečně neexperimentoval s formou či náznaky symboliky a vydal se přímočařejší a chronologičtější cestou, snímku by to jenom prospělo. I když jde tedy v zásadě o obstojné westernové řemeslo, jemuž hodně pomáhá zaměření na ženskou hrdinku, Mortensen mu svými možná až přehnanými ambicemi ale nechtěně škodí. Dvě hodiny jsou navíc v tomto případě docela dlouhé, jelikož režisér má pořád problémy s tempem a jako výsledek sice Až na konec světa v mnoha pasážích zaujme, nikdy však zcela nestrhne.

Snímek je momentálně k vidění na festivalu v Karlových Varech, za pár dní navíc vstoupí i do běžné kino distribuce. Podívejte se také na žebříček nejlepších westernů podle databáze Kinoboxu.