Profilový obrázek

Klajnik

Komentáře 1 375

Od nejnovějších
  1. Lost Highway
    Lost Highway (1997)
    5
    Pokud s Lynchem začínáte, dejte si spíš Wild at Heart a pokud máte rádi, výrazné bizáry, tak si dejte spíš Eraserhead. Lost Highway (který řadím do trojice k Blue Velvet a Mulholland Drive) se může zdát nesmyslným a bezpředmětným podvodem na diváky, kteří Lynchovi leccos sežerou, ale poměrně funkční interpretaci si v něm přeci jen lze najít! Jasně, můžu si říci, že protagonista je celý film ve skutečnosti mrtvý, že jede po nekončící dálnici, která je očistcem, v němž neustále musí prožívat dva životy, ale to je příliš vágní a na nic to neodpovídá... Na youtube jsem ale našel interpretaci, která funguje "dostatečně": 

    Děj začíná příběhem nespokojeného a neuspokojeného saxofonisty Freda a jeho ženy, kteří dostávají kazety, v nichž je natáčen jejich dům a později i oni v noci, když spí. Policie s tím nic není schopna udělat, ale Fred prohlásí, že kameru nevlastní, protože si chce pamatovat věci takové, jaké se mu zdají - nikoli takové, jak se doopravdy staly. Rovněž v jedné scéně uvidíme, že protagonista není schopen sexuálně uspokojit svou ženu, což v něm vzbuzuje hněv a frustraci. Poté, co se v posteli nepředvede, tak v její tváři uvidí tvář jistého tajemného muže, který asi symbolizuje jeho resentiment. Později ho potká na nějaké party, kde současně prohlásí, že Dick Laurent je mrtvý, pak to vezme zpět a řekne, že ani neví, kdo Dick Laurent je a že ho nezná. Následně svou ženu rychle odvede z party a doma následně zabije. Divákovi je však tento akt násilí předložen skrze Freda dívající se na videokazetu, která zaznamenává útržek jeho běsnění. Pak už je jen přiveden do cely, kde by měl čekat na popravu, jenže v modré televizní záři padne k zemi, začne sebou třást a "změní" se na někoho jiného - na mladého automechanika Peta, který je vším, čím by Fred rád byl. Holky po něm letí, je mladší a mužnější, protože opravuje auta namísto vytrubování na saxofon. Následující den je bezradnou policií propuštěn, ale Fred se ve skutečnosti neproměnil. Pouze fantazíruje o jiném lepším životě, aby se nezhroutil z toho, co udělal své ženě. Do jeho fantazie se však promítne jiná verze jeho ženy, která ho svede. Celkově do té fantazie prosakují aspekty z jeho skutečného života - jako třeba to, že jeho žena dříve dělala pornoherečku a producentem toho porna byl Dick Laurent, s nímž Fred nejspíš podváděla a kterého Fred zabil, což se dozvíme na konci filmu, ale chronologicky se to asi stalo na úplném začátku. Ostatně na úplném začátku Fred nahlásí do interkomu svého domu, že Dick Laurent je mrtvý - nevím ale proč. Každopádně Pete (neboli Fred) tuto jinou verzi své ženy, která je milenkou Dicka Laurenta neboli Mr. Eddyho, kterému spravuje auťáky, odvede z vily do níž se vloupe a neúmyslně tam zabije jednoho pornoherce. Následně odjede po dálnici na místo v poušti, kde se s ní miluje. Jenže tato jiná verze jeho ženy mu během milostného aktu řekne, že ji nikdy nebude mít, akt přeruší a odejde. To Freda vytrhne z fantazie, on se tak opět promění do své původní podoby a snaží se vrátit do svého původního domu, kde ho však zmerčí policie, která ho pronásleduje. Pronásleduje ho v noci na dálnice a Fred, zdá se, opět kmitá hlavou jakoby se měl proměnit zase na Peta, ale ve skutečnosti se jen smaží na elektrickém křesle.

    Ačkoliv tohle mi už dobré východisko dává, tak jsem našel ještě jednu interpretaci, která je podstatně komplexnější:

    Příběh je totiž ve skutečnosti extrémně meta! Ve skutečnosti vypráví o snaze Tajemného Muže (který je tajemný z perspektivy fiktivní postavy) snažícího se skrze protagonisty příběhu zmanipulovat k zabitá Dicka Laurenta, který je straw manem Davida Lynche - tím, kdo je DL v očích zlých jazyků a nechápajících kritiků a tyto kritiky, tedy opravdové lidi, symbolizuje ve fiktivním příběhu onen Tajemný Muž, jenž je však odsouzen k tomu, aby tento neúspěšný plán opakoval znovu a znovu ve smyčce, protože fiktivní postavy (kterou taky je straw man Davida Lynche) ve skutečnosti neumírají, nýbrž se zjevují v jiných příbězích pod jinými jmény (konec a začátek filmu je synchronizovaný) a jediný kdo vyhrává je sám autor příběhů - v tomto případě tedy David Lynch.

    Doporučuji si tu interpretaci od Hammered Out pustit, protože dává odpověď snad na vše a je neuvěřitelné, že to někdo přeci jen rozlouskl.
    Nakonec tedy nutno uznat, že Lost Highway je opravdu promyšlený film, avšak pokud ho chce člověk odkrýt, musel by se jím sám další hodiny opakovaně prodírat, což většina lidí není ochotna činit. Já sám jsem film viděl prvně před lety a nic si z něj nepamatoval a nyní mu dal druhou šanci, abych se přesvědčil, protože vím, že se nemůžu spolehnout na své sedmnáctileté já. Snažil jsem se tedy LH zkouknout během noci, ale pokaždé u něj usnul, protože jsem s tím začal až moc pozdě a koukal na něj po třetinách během 3 nocí, což fakt není ideální a většinou jsem disciplinovanější. Jisté kouzlo to ale přeci jen má, ale osobně bych potřeboval něco zábavnějšího, dravějšího a intenzivnějšího, aby mě to udrželo. Původně jsem ten film chtěl odstřelit jako nesmyslný podvod na diváky, protože jsem nedokázal najít východisko a zároveň se u toho ani moc nebavil.
    On to ale podvod není! Opravdu to něco tematizuje (toxickou maskulinitu, dissociative fugue, Lynchovu meta-narativní odpoveď na kritiku jeho kritiků...) a opravdu lze najít odpovědi na otázky, které z děje vyplývají, ale to provedení mi přesto nepřijde zcela zdařilé.
    Kupříkladu bych v první třetině filmu uvítal více prokreslený Fredovu nespokojenost se stavem jeho manželství, abych chápal, že měl motivaci svou ženu zabít. Ono to v tom filmu je, ale Lynch nenechal dost indicií a dost to neprokreslil, aby k tomu vztáhnul víc pozornosti a divák se lépe chytl. Když jsem totiž viděl tu scénu, v níž protagonista není schopen uspokojit svou ženu, tak jsem si nebyl jist, zda je to ojedinělý problém či nějakou konstantou jejich vztahu.
    Teď když nad tím ale přemýšlím, tak si ale vzpomínám, že na úplném začátku jí řekne, že je dobré vědět, že jí stále dokáže rozesmát, což může poukazovat na to, že z jejich vztah něco vyvanulo... Je to ale dost subtilní a výsledkem beztak je, že většina lidí ten film nerozkryje a neporadí si s ním.
    Dobré hodnocená si to ale přesto odneslo, protože Lost Highway dovede být atmosférický, Lynch má nějaký status a taky mám dojem, že v době hodnocení nebyli lidé tak zmlsaní všemožnou produkcí. Na mě to ale bylo málo atmosférické, příliš matoucí, těžko uchopitelné a utahané, postavy mě vůbec nebavily a často jsem si neužíval jejich vzájemné interakce a nezajímalo mě, jak to s nimi dopadne, protože jsem se do jejich vztahů a problémů nedokázal vžít či citově zainteresovat. Nakonec (až po shlédnutí) si mě to získalo aspoň intelektuálně a já se rozhodl vynaložit další čas na to, abych tu sněť rozkryl.
    Přesto ale nadšený nejsem. Kdybych neměl internet a nemohl si snadno a rychle vyzjistit, o čem to sakra bylo, tak bych ten film v mých očích zůstal bezpředmětnou a samoúčelnou slátaninou, protože je ta v ději zakódovaná zpráva nejasně odprezentovaná.
    Buď jsem blbej nebo nepozornej anebo Lynch nechává diváka tápat - pokud by chtěl, aby divák měl jasno (nebo jasněji) mohl by to odvyprávět způsobem, který by tomu více napomohl. A pokud bych jakožto autor chtěl udělat film hůře čitelný, snažil bych se do něj alespoň vložit postavy, které by diváky bavily, což v tomto případě možná naráží na to, že Lynch se zde snažil udělat film spíše tajemný, temný a surreální a humor by jeho specifickou atmosféru mohl narušit. Nevím. Těžko říct. Nějakej sweet spot by ale asi najít šlo. Ostatně Pete je na rozdíl od Freda postavou, kterou by americký divák chtěl v americkém filmu vidět; Mladý sympaťák, po němž letí holky, a který dělá americké věci jako třeba, že chodí na bowling nebo tancovat... Přesto mi nikterak sympatický nepřišel. Přišel mi stejně zmatenej a umrtvenej jako Fred, což dává smysl, vzhledem k tomu, že jsou si navzájem projekcí - teda snad. Kdo ví.
    • promyšlený
    • příliš matoucí
    • málo zábavný, intenzivní či atmosférický na to, jak těžko uchopitelný je
  2. Substance
    Substance (2024)
    10
    Instantní klasika a ultimátní body horror.
    Už jenom na tom, jak film začíná a čím končí, ty první a poslední záběry, značí, jak skvěle vystavěný a vypointovaný to je. Málokdy se to vidí, film, kterej by byl takhle audiovizuálně působivej a současně konceptuálně vyváženej. Vůbec se nedivím, že to vyhrálo cenu za nejlepší scénář. Nejde totiž jenom o nějaké blbnutí s maskama, protože ten film reálně o něčem vypráví!

    Témata příběhu jsou stárnutí, respektive o neschopnost stárnout, kult krásy i to, že tělo máme jenom jedno, objektivizace v showbyznysu i nedostatek sebekontroly či sebepřijetí. Tato témata jsme sice již mohli vidět jinde, ale ne v takovém efektním a dobře vybalancovaném mixu. Zde jsou navíc koncipovaná v subžánru, který je pro ně prakticky stvořený. Prvky body horroru má každý zombie film, ale dosud byly nejvýraznějšími přírůstky Moucha a Věc, kde se s těly dějí různé věci, ale významově to přeci jen není moc hluboké.

    Proto si myslím, že Substance je ultimátní tělesnej horor, jelikož je kolem té tělesnosti dokonale ovinutý - vyprávěním i stylem. V mnoha momentech jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo zvracet a to říkám jako někdo, kdo viděl podstatně horší věci, jenže tenhle film nese vysokou formální úroveň, takže se mu na diváka daří silně působit! Já rovněž hodinu před projekcí nahodil LSD, což taky jistě napomohlo mým ambivalentním pocitům. Nejnechutnější pasáže každopádně nejsou ty, kde se groteskně deformuje tělo, nýbrž ty, v nichž mladá verze vráží injekci do páteře své staré verze, aby z ní vysála životodárnou mízu anebo ty, v nichž žere nebo chčije ředitel televize, což je jeden z nejnechutnějších chlapů, kterého jsem ve filmu kdy měl to štěstí spatřit. Znovu tedy říkám, že různé projevy těla, jeho zneužívání nebo deformace hrají ve filmu velkou roli!

    Motivem příběhu je totiž něco, co je známé z pohádek a mýtů, kdy ďábel nebo gin splní někomu přání, které však má háček anebo si dotyčný neudrží odstup a podlehne svému pokušení, což se mu taky stane osudným. V Substanci ovšem nevystupuje žádná magická bytost, ale ona látka, po níž dojde k dělení buněk, je lidem dána na doporučení někoho dalšího a protagonistka po tom šáhne poté, co jí je řečeno, že je už stará, že sex-appeal se po padesátce vytratí, že televize potřebuje mladou krev. Jakmile ze sebe ovšem vydělí své mladší já, tak se její problémy teprve plně projeví.

    Obsazení je dokonalé; Margaret Qualley je hot a pro Demi Moore je tohle něco jako pro Frasera byla Velryba.
    • skvěle konceptuálně a scénáristicky vyvážené
    • audiovizuálně působivé
    • skvěle obsazené
  3. Milé laskavosti
    Milé laskavosti (2024)
    2
    Film má 160 minut a sestává ze tří povídek, z nichž všechny jsou poněkud bizarní, ale na můj vkus málo prokreslené na to, abych z těch příběhů měl něco víc a málo vyjeté na to, abych se velmi bavil jen tím bizárem.
    Bylo pro mě bylo docela náročné si napříč příběhy najít nějaký společný motiv, který by je svázal a činil tak tento film tematicky ucelený a dal mu nějakou výpovědní hodnotu - kterou podle mě ani moc nemá, což je v poho, když to film vynahrazuje mírou zábavnosti. Tento se však jmenuje Druhy Laskavosti a ta laskavost je v jednotlivých příbězích přítomná v nějaké zvrácené nebo nakyslé podobě.

    1. povídka / Smrt R.M.F.: Mužův život řídí a ovládá nějakej starej manipulátor, kterej po něm chce, aby zabil jiného muže - jistého R.M.F. Nezjistíme však, proč se stal protagonista vůbec takto závislý. Nezjistíme, kdo je onen manipulátor. Nezjistíme, proč měl protagonista pro manipulátora zabít toho druhého člověka. Víme jen, že protagonista svůj život podřizuje onomu manipulátorovi a že když neuposlechne, tak ho manipulátor vystrnadí ze svého života, což protagonista emocionálně nezvládá a snaží se k manipulátorovi opět najít cestu. Nakonec onoho muže, známého jako R.M.F. zabije a manipulátor ho opět přijme.

    2. povídka / R.M.F. Létá: Policejní důstojník truchlí nad zmizením své manželky, mořské bioložky, která zmizela na moři. Ukáže se však, že byla zachráněna ve vrtulníku pilotovaném R.M.F. Polda však postupně nabývá ke své navrátivší ženě nedůvěru, protože se nevešla do svých starých bot a nepamatovala si jeho nejoblíbenější song. Začne ji považovat za nějakou falešnou kopii, nejí jídlo, které mu připravila, obviní ji, že schovala jeho mobil a poté, co mu řekne, že je těhotná, hrozí jí, že ji nechá zatknout, když neodejde. Později obviní řidičku nějakého auta při kontrole, že má jeho ztracený mobil a střelí do ruky jejího přítele, jehož krvavou ránu pak začne olizovat. Když manželčin otec řekne své dceři, že vždycky věděl, že je s jejím mužem něco v nepořádku, tak ho fackou zastaví a sdělí, že se tehdy ztracená na ostrově naučila, že je lepší záviset na něčem, co je pořád k dispozici, než záviset na něčem, co každý den brzo ráno dojde. Manželka se nyní stará o svého muže, suspendovaného policistu, který si k jídlu pořučí její prst s květákem. Žena tak učiní. Později polda tvrdí psychologovi, že jeho žena je šílená, že se sama bije. Žena u lékaře tvrdí, že ji bije manžel, ale že za to nemůže, protože bere prášky, po nichž je agresivní. Pak muž požaduje játra, protože prsty mu nechutnaly. Žena si tedy vyřízne játra a zemře. Muž ji najde a pak otevře dveře od domu a vpustí do domu svou "pravou" ženu, s níž se začne mazlit a líbat, zatím co jeho "jiná" žena je mrtvá ve vedlejší místnosti.

    3. povídka / R.M.F. Jí sendvič: Žena je součástí sexuálního kultu. Pokud se v tomto kultu někdo dopustí kontaminace/nevěry, tak je buď vyhoštěn anebo může podstoupit očistný rituál v sauně, pro vypocení toxinů, což ovšem nutně nemusí fungovat. Protagonistka má pro tento kult hledat ženu, která má schopnost oživovat mrtvé - tato žena by měla být jedním z dvojčat, z nichž druhé je mrtvé. Jednoho dne k ní v bistru přijde žena, která tvrdí, že její dvojče je tou, kterou hledá. Protagonistka však říká, že jedním z požadavků je, aby druhé dvojče bylo mrtvé. Ta se tedy později zabije a protagonista navštíví její sestru-veterinářku, která zázračně uzdravuje. Následně ji omámí, unese a otestuje její schopnost na mrtvole muže v márnici. Položí na něj její ruku a on obživne. Jedná se o muže R.M.F., který byl protagonistou první povídky zabit, a který v posledním záběru jí sendvič. Protagonistka třetí povídky naloží ženu do auta a rychle se vrací ke kultu, z níž ji vyrazili, protože ji k sobě v průběhu dění zlákal její odcizený muž, který jí taky omámil a znásilnil. Protagonistka se však při rychlé jízdě rozptýlí a zabije onu ženu, která umí léčit rány a přivádět k životu mrtvé.

    Povídky tedy volně spojuje okrajová postava R.M.F., o níž ale nic nevíme a která v příbězích prakticky nehraje žádnou roli. V první povídce má být zabit v druhé najde a zachrání ztracenou ženu a ve třetí je oživen. V každé povídce lze hledat větší i menší podoby laskavosti, které mají kolikrát divnou příchuť anebo mnohdy ani nejsou laskavostmi, nýbrž ochotou se nechat zneužívat. Můžeme mluvit o laskavosti u ženy, která trpí násilnické chování svého muže a chrání ho před problémy? Do jisté míry asi ano, ale spíše mluvíme o něčem nezdravém, o nějaké slabosti nebo závislosti. Mnohem radši bych na celovečerák roztáhnutou třeba tu druhou povídku. Výslednou podobu totiž považuji za narativně nejasnou, neprokreslenou a samoúčelnou. Bizár, absurdno, dadaismus či metaironii mám totiž rád, ale tohle by přišlo poněkud narychlo spečené. Jakoby Yorgos Lanthimos věděl, že už nějaké jméno má a že mu to beztak sežerem. Na jeho předchozí film, Chudáčky, se to kvalitativně vůbec nechytá jak po stránce vyprávění tak formy.
    Chudáčky považuji za ucelenější i zábavnější - ale i za audiovizuálně více atraktivní film, což není dáno jen tím fantaskním a barevným světem, nýbrž i tím, jak si tvůrci vyhráli se scénografií. Kinds od Kindness oproti tomu působí poněkud monotónně a jednoduše.
    Za takřka 3h času podle mě fakt nestojí, ačkoliv je to furt zajímavější než třeba ezo-detektivka Longlegs nebo lesbické krimi "drama" Love Lies Bleeding.
    • bizarní prvky
    • nesmyslné (buď nedodělané anebo autor ani nic říct nechtěl)
  4. Past
    Past (2024)
    0
    Film, který svou obsahovou bezpředmětností a formální průměrností, divákovi nenabízí nic. Nabízí ale práci pár lidem a roli pro režisérovu dcerušku.
    První půlku filmu, se protagonista sériový vrah snaží utéci z koncertu, na nějž vzal svou dceru a který obklíčili benga, protože dostali tip, že tam tento hledaný bude.
    Sledujeme tedy takového ptáčka snažícího se utéci z klece. Ten ptáček však není ptáčkem, ale spíš tygrem.

    Konceptuálně by to fungovat mohlo jakýs takýs žánrový film, pokud by bylo chytře vymyšlené. Divák by mohl obdivovat protagonistovu vynalézavost. Shyamalan však není sofistikovaný a nemá na to takovejhle koncept náležitě vystavět. Nechá svého protagonistu zkusit různé východy, střechu a nakonec se vetře ke koncertující zpěvačce a nechá se vyvést backstagem.
    V průběhu je to párkrát dost naivní a vyumělkované. Ta hra prostě není dost zajímavá. Není to ani trochu audiovizuálně stimulující (oproti třeba takovému Killerovi), protože to celé vypadá tak průměrně a nezajímavě, jak jen může.
    Druhou půlku filmu už tedy protagonista je mimo past, ale právě tehdy se mu začne hroutit život, protože ho přechytračí unesená zpěvačka (ona Shyamalanova dcera), přijde o eso v rukávu v podobě potencionální oběti, skrze kterou zpěvačku vydíral, znovu se ji pokusí unést, ale znovu to nevyjde. Vrátí se tedy domů a chce zabít manželku, protože mu dojde, že to na něj celé narafičila ono. Znovu ho přechytračí, dá mu uspávadlo do koláče a pak do domu vtrhnou benga, kteří ho nezastřelí ani tehdy, kdy vtlačí palce jednomu z nich do očí. Nakonec ho odvádí v poutech, jenže mu dovolí postavit dceřino kolo, jež se válelo na zahradě a v posledních momentech filmu vidíme, jak se mu podařilo odemknout pouta pomocí drátu, který vzal z kola dceřina kola.

    Za celou dobu jsem nepřišel na to, co by mě na tom debilním filmu mělo zaujmout. U některých filmů je top formální stránka, u některých to je příběh, u některých svět, v němž se příběh odehrává nebo akce. U jiných jsou to postavy. Past by měla stát na konceptu, stylu a postavě protagonisty.
    Koncept zde však nemá dostatečně strhující provedení.
    K průměrnosti toho, jak tahle srágora vypadá, jsem se již vyjadřoval a co se postavy týká...

    Josh Harnett není úplný dřevo, ale nijak zvlášť mě nebavil, což je ovšem i tím, co má napsaný ve scénáři. Jeho postava není takřka vůbec psychologizovaná, takže se dozvíme jen to, že ho matka v dětství asi týrala, což je dost vágní, ale budiž. Vzhledem k tomu, že o sobě referuje jako o monstru a jako sériový vrah rozřezává lidi na kusy, tak se nám moc nepředvede.
    Buď někoho strčí ze schodů, aby otestoval pohotovost policajtů anebo nasadí tvář sympaťáka a vyzíská si informaci, ačkoliv se mi těžko věří tomu, že by mu ji dotyčný takhle dal anebo nějak magicky pozná, komu se vetřít do přízně (strýci zpěvačky, jenž stojí v crowdu), aby se dostal do backstage. Vzhledem k tomu, v jakém konceptu postava operuje, tak bych ho nechal být mnohem vynalézavějším a úlisnějším.
    To je ovšem scénáristicky náročnejší. Napsat jak se chytrý člověk snaží dostat z chytré pasti je těžké. Shyamalan však na toto vyloženě neaspiruje a spíš spoléhá na to, že mu diváci leccos prominou.

    Není vlastně jasné, co nám chce předvádět. Klidně by mohl protagonistu pojmout jako dementa, který si dosud myslel, jak je chytrý, ale teď, když cítí, jak se kolem něj stahuje smyčka a jak mu dochází čas a možnosti, tak se u něj čím dál tím víc projevuje jeho destruktivní nátura.
    Pokud by to mělo dobré dialogy, mohlo by být zábavné sledovat, jaké divadlo hraje na ty které osoby.
    Pokud by koncept měl náležité dějové provedení, tak by mohlo být zajímavé sledovat, jak testuje prostředí a zabezpečení perimetru. V průběhu děje by autor mohl kriticky komentovat společnost debilních fanynek (nebo kdyby byl pastí obchoďák namísto koncertu, tak by takto mohl kritizovat americký konzum). Prostor pro to je a film by tak nabízel další motivy.
    Navíc by to mohlo složit příběhu, protože divák by mohl orodovat za protagonistu-vraha, pokud každý, s nímž se v daném prostoru setká, byl debilní. - Vzhledem k tomu, jak film končí, tam mi přijde, že Shyamalan chce, abychom si protagonistu-vraha oblíbili.
    Ani by nebylo třeba jeho duševní stav obhajovat nějakým týráním v dětství. Šlo by říct, že ve světě, kde je každý tak povrchní, naivní a stupidní, nezbývá, než vést pro klid v duši válku proti všem.
    Dotážu tady od stolu vymyslet podstatně zajímavější materiál než filmař, který má 30 let praxe a podle toho hodnotím.

    Uživatelé, kteří tomuhle dávají průměrná nebo nadprůměrná hodnocení, jsou buď zbytečně vstřícní anebo nemají moc představu o tom, jak dobrý film vypadá. Taky si všímám, že mnohým vyhovuje, když je film průměrnej, vyprázdněnej a přihlouplej, protože si od nich nežádá tolik pozornosti a přemýšlení a necítí se u něj blbě z důvodu frustrace nad neschopností náležitě uchopit dílo. Snad by se dalo říci, že je taktické plodit průměrné filmy. Kdo nemíří vysoko, toho nezlomí pád? Že by Shyamalan právě tohle poučení vyextrahoval během své kariéry? Teď mě omluvte, jdu si vytisknout jeho fotku a budu ji následující minuty posvěcovat svými flusanci...
    • má to konec
    • nezajímavé provedení relativně funkčního konceptu
    • audiovizuální mdlost a průměrnost
    • nekvalitní scénáristika
    • dojem zbytečnosti - film pro film
    • absentující téma
  5. Vetřelec: Romulus
    Vetřelec: Romulus (2024)
    8
    Romulus má to nejlepší z hororové jedničky i akční dvojky (kterou však rád nemám i proto, že akce v ní je docela slabá) a dějově to mezi ně dobře zapadá. Tenhle film dokáže ke značce přilákat nové diváky, protože je snad stejně dobrej jako původní film. Já přitom očekával, že to bude dobrý, protože to vypadalo poctivě už z trailerů a líbil se mi i Alvarezův výživnej remake Evil Dead.

    Nakonec to ale dopadlo ještě trochu lépe. Je to kreativní navzdory známému slashero-vetřeleckého schématu. Všechen ten hnus je nádherně nasnímanej. Působivost činí takřka bezchybné efekty, poctivé užití animatronických loutek, vhodné užití CGI a postavené kulisy té vesmírné stanice, kde se něco zlého stalo - a ještě stane!
    Ačkoliv to v rámci série neříká nic nového, tak to není žádnej lacinej recyklát a po těch letech Ridleyho neúspěšných snah sérii posunout někam dál bylo tohle klasické schéma opět osvěžující.
    Já si sice ještě Covenant užít dovedu, ale Promethea už moc ne. Když děláte filmy s filosofickým přesahem tematizující zrození, ale současně necháte své postavy-astronauty jednat stupidně, tak se to trochu bije. Zároveň jde vidět, že Ridley zkoušel něco novýho, ale studio po něm chtělo další naháněčku s xenomorfem.
    V poslední řadě mi připadá, že lidi od Aliena očekávají něco stylově výrazného, protože původní film je esteticky velmi působivej a originální. Jeho poslední dva pokusy toto očekávání však dostatečně nenaplnily - na rozdíl od Romula! Tenhle film je prostě kinematograficky atraktivní a dělá skoro všechno dobře a žádným nedostatkem vyloženě nefrustruje.
    Přesto za nedostatek považuju to, že postavy nejsou více prokreslené. Jejich úmrtí by pak mohla mít větší dopad. Vůbec by mi nevadilo setrvat déle na té těžařské planetě na začátku a vidět, jak nesnesitelný tamní život pro společnost je. Film totiž docela spěchá, což není vyloženě špatně, protože stejně víme, co nás zhruba tak čeká...

    PS: Baby Xenomorf/Offspring byl skvělej!
    • audiovizuální provedení
    • atmosféra
    • prohlubování fikčního světa
    • v řádce ohledech nápadité navzdory známenu schématu
    • Offspring na konci!
    • nedostatečně prokreslené postavy
    • rychlejší tempo
    • ač konečně zase velmi kvalitně, tak stále recyklování
  6. Nadějná mladá žena
    Nadějná mladá žena (2020)
    2
    Dobrej koncept, ale šlo z toho vytáhnout podstatně, PODSTATNĚ, víc. Mohl by to být slash, v němž loví muže žena, v níž se snoubí veškerá ženská zloba a frustrace. To bych rád viděl. Takové Americké Psycho říznuté s Barbie. Ono je to ale jen o typce, jejiž kamarádka byla kdysi na univerzitě znásilněná a protagonistka teď testuje muže, co si vodí domů opilé holky a zkouší to na ně v malátném stavu. Těmto mužům dává za vyučenou, ale nikoho nezabíjí. Jenom se postupně odhaluje, co jí žere, proč nedokončila univerzitu a ještě je tam romantická linka, která diváka svádí k tomu, aby si myslel, že svého životního stylu možná zanechá a najde pro sebe něco lepšího. To ale nakonec nevyjde a protagonista se vydá v převleku striptérky na rozlučku muže, který kdysi znásilnil její kamarádku a který se vrátil zpět z Anglie. Bohužel je ten průběh děje docela průhledný a občas tu která scéna trochu scénáristicky umělá. Působí to jako průměrnej film od netflixu a i to tak bohužel vypadá. Aspoň že to má teda ten dobrej koncept. Pro ženy to furt může být dost uspokojující, takže doporučuji rovněž Hard Candy.
  7. Vlny
    Vlny (2024)
    7
    Ačkoliv nejsem fanda toho, jak se čeští tvůrci drží furt protektorátu nebo socialismu (respektive se to tak může zdát), tak tenhle kousek to dělá s dostatečným drivem na to, abych mu to prominul. Dokonce i myslím, že by na něj měly chodit děcka se školou! Může se na něj podívat 13 letej kluk nebo průměrnej Amík, kterej o naší historii neví nic a bude jak strhnut dějem tak i poučen o tehdejších poměrech i o to, co život před rokem 1989 znamenal. Ani si nevzpomenu na českej film, kterej tahle funguje na mezinárodní úrovni (Vždyť tam hraje Gary Oldman i Zac Effron, kteří se pro své role dokonce naučili mluvit česky!). Na český poměry je to příjemně natočeno, takže jsem si to užil i vizuální stránce. Krásné barvy, zrno, záběrování, střih, na začátku montáž a v závěru prostřehy na archivní záběry z invaze. Také často furt vyhrávají nějaké hity (avšak ve vhodných chvílích rozhlasového odboje, takže to nenarušuje jinak tragické vyznění). Nedostatky? Snad jen postavy jsou příliš jednoduché a nepříliš psychologizované, přičemž postavy často bývají tím, proč se k filmům rád vracím. Na těch to však nestojí. Vlny jsou o řádce z dějepisu. O tom, jak se tehdy rozvolněný systémový útlak opět upevnil, když k nám vtrhla varšavská vojska. Co bylo potom? Normalizace. Co to znamenalo? Tragédii, která naši zemi postihla na další 2 dekády. Takže si lze říci, že menší důraz na postavy poukazuje na to, že lidé byli/jsou oběťmi větších dějinných událostí, ale tvůrci asi spíš tušili, že již takhle to bezvadně funguje, a že chtějí film o rozumné délce. Mě by ale vůbec nevadilo, kdyby to šlo ještě do větší hloubky a šířky a mělo to třeba 3h, kdyby to fungovalo jako Scorseseho Casino.
  8. Nesnesitelná tíha obrovského talentu
    Nesnesitelná tíha obrovského talentu (2022)
    2
    Sice je to slátanina, která není nikterak nezajímavě natočená, ale má to pár momentů, na které nezapomenu a rozhodně je ukážu kámošům, protože jsou náramně zábavné.

    Bavily mě všechny 3 scény, v nichž mladý Nic promlouvá ke starému Nicovi a bavil mě rovněž replika, kterou na začátku filmu Cage (špatně) přeříká režisérovi, na něhož se snaží zapůsobit a v zůčtování se záporákem ji zopakuje ("It takes 15 milliseconds for the human brain to send a message to the body, so by the time your bullets hit me my cerebral cortex will have transmitted a signal to the seventeen helping muscles that operate my trigger finger, and before your asshole has had a chance to pucker up, your medulla oblongata will be splattered on the fucking wall behind you. And if that's the last thing I accomplish on this beautiful green earth, well then ha, I say HA: what a way to fucking go!").

    Všechny tyhle scény vychází z Nica Cage - ono ostatně nedává smysl, aby se na tento film koukal kdokoli, kdo Cageovu filmografii nemá nakoukanou, neví, jak se proměnila jeho kariéra a nechová k jeho výstřednímu herectví sympatie. Po celou dobu se mě ale  drželo přesvědčení, že by to mohlo být sofistikovanější, že by z toho šlo vytáhnou podstatně víc.  A víc je v některých případech míň; Postava Cage a jeho fanoušek (Pedro Pascal) ve filmu vymýšlí vlastní film. Zůstanou jen u teorie, ale řeší tam, že aby nalákali diváky do kina, tak do příběhu musí vložit únos dcery nebo tak něco, aby to mělo drive nebo zajímavou zápletku. To je samozřejmě píčovina a tenhle film na to trpí, protože právě v tomhle filmu i přes slibný a poměrně zemitý začátek, kdy Cage odjede dělat za prachy společnost svému fanouškovi, protože musí platit dluhy a nedostal roli, po níž toužil, se postupně ukáže, že fanoušek je drogový boss, že Nica naverbuje CIA, že tam jde o nějakej únos dítěte a nakonec Nic zachraňuje i vlastní rodinu, jíž nakonec ukáže, že mu na ní záleží... Tahle slátaninovost a celková audiovizuální průměrnost mě nebavila, ale nad odpadem to pro mě drží pár vtipných scén.
  9. Longlegs
    Longlegs (2024)
    0
    Překvapuje mě, že na tohle se před nějakou dobou pěly chvály. Překvapuje mě to vzhledem k tomu, že se jedná o takovou samoúčelnou slátaninu, která se tváří neúměrně důmyslně vzhledem k tmu, jak povrchní a vyumělkované to ve skutečnosti je. Ten film reálně nic neříká. Chybí mu téma.

    Natočené to je sice docela dobře a nasvícené ještě líp a celkově je to poskládané z různých efektních aspektů, díky čemuž si těch 100 minut osobnostně plytký divák užít dovede. Osobnost vytříbenější však prokoukne pod povrch a pocítí frustraci nad tím, co je mu předkládáno.

    Mě překvapuje, že do dnešního dne se filmaři inspirují Fincherovou Sedmičkou. Řekl bych, že klasické detektivky bývaly jakousi promyšlenou narativní hádankou. Osobně to rád nemám, protože mě nikdy nezajímá who done it, ale chápu, že to může zaujmout. Sedm je podstatně efektnější a temnější detektivka, v níž se vlastně zločinec přijde sám udat.

    Sedmičku žeru i s navijákem, ale tvůrci této srágory jsou natolik neschopní scénáristi, že protagonistku hlavní detektivku etablovali jako ezoteričku s jasnozřivými schopnostmi. To aby nemuseli vymýšlet onu promyšlenou skládačku a chytrého detektiva, který ji bude schopen rozkrýt. Lepší mu vtisknout magické schopnosti (sorry, hyperintuici). Také výrazné propojování osudu protagonisty-detektiva a záporáka-sériového vraha bývá příznačné. Zde je to ale natolik vyumělkované, že ten zvrat s matkou považuju za nefunkční.

    Dále to naskakování na trend lze pozorovat i na tom, jak do těch detektivek neustále cpou nějaké mytologické nebo náboženské motivy, které to mají ozvláštnit (dokonce i v poměrně střídmých Prisoners byly ty labyrinty). V Sedmičce to samozřejmě fungovalo skvěle, protože to bylo furt uzemněný v realitě a konceptuálně funkční, jenže tento film prostě operuje s magií nebo voodoo…
    Longlegs uctívá satana a celkově je natolik ujetej a výraznej svým vzezřením, že můžu jen těžko uvěřit tomu, že ho fízlové během těch 20 let řádění nedokázaly najít, případně nedostali od prodavače na benzínce tip...

    Výrazní psychopatičtí záporáci jsou taky trendem, který od dob Sedmičky neumírá (nebo od dob Mlčení Jehňátek? nebo Psycha?). Sám toto zaujetí chápu a proto bych radši celý film koukal na to, jak namaskovanej Nicolas Cage v roli Longlegse chodí po maloměstech a dělá na lidi bububu, než abych sledoval nějakou nevýraznou a autistickou detektivku, která se ho snaží vypátrat.

    Tvůrci ani neví, co je jejich silná karta. Zápletka, průběh, zvrat ani rozuzlení to fakt nejsou. Kladné postavy rovněž nikoli. Pokud by ale nechali Cage hrát si na magora, co se skrze rituální oběti snaží vyvolat Satana a z frustrace, že se mu to nedaří, stupňuje svou aktivitu, dokud ho nějakej ozbrojenej maloměšťák nezastřelí kvůli jakési prkotině, tak bych se furt bavil více, ačkoliv by to rovněž bylo o ničem.
    Já ovšem nepotřebuju nutně poselství. Stačí zábava. Říkám však, že Longlegs není ani tou, protože tvůrci neznají své silné karty. Naopak se tváří, jako promyšlená, důmyslná, vážná a temná detektivka, ačkoliv je to jen debilní kopie z kopie. Proto odpad.
  10. Tvář toho druhého
    Tvář toho druhého (1966)
    7
    Ačkoliv soudím, že tenhle film má vady, tak jsem mu rychle propadl, protože má interesantní koncept a z něj plynoucího zvláštního protagonistu.
    Film vypráví o muži, který přišel o tvář. Respektive ji má zohyzděnou radiací a nyní ji schovává pod obvazy. Mnozí lidé by se s tím naučili žít a přijali se. Mnozí by se sice schovávali pod maskou, ale nebyli vůči svému zohavení tak vysazení. Pan Okuyama se sice schovává, ale současně na svou vadu furt upozorňuje a uvádí lidi do rozpaků. Má pocit, že jeho žena by ho opustila, kdyby se před ní producíroval v celé své šerednosti, ale skrývajíc se za maskou ji neustále staví do diskomfortní situace, protože se jí snaží dokázat, že jí je fyzicky odporný, ačkoliv manželka je znejištěna jen jeho zakomplexovaným chováním. Protagonista je frustrován i tím, že si na něj ve společnosti všude ukazují. Prý si začíná připadat jako monstrum. Celá tahle situace má humoristický rozměr, protože týpek je směšný ve své choré vysazenosti. Ještě absurdnější to začne být tehdy, kdy protagonista navštíví neetického psychiatra, s nimž uzavře dohodu. Dostane od něj realisticky vyhlížející masku, kterou odlijí z tváře jiného muže, kterému za jeho tvář zaplatí a naoplátku bude psychiatrovi podávat hlášení o svém duševním stavu. Nová tvář poskytuje klid, ale rovněž se podepisuje na psychice toho, kdo ji nosí. Film problematizuje identitu, tematizuje její vrtkavost a proměnlivost. Proto mi přijde, že film je něco mezi Frankensteinem a filmy Dream Scenario + Sick of Myself. Celé je to skvěle natočené; Tešigahara si dobře hraje se světlem a stínem, s kompozicí a prezentuje řadu působivých obrazů.

    Na druhou stranu se to ke konci trochu rozsype a scénář nenaplní kvalitativní přísliby toho, co bylo rozehráno v první půlce. Konec mi přišel poněkud useklý a narychlo splácaný. Z psychologická přeměna pod vlivem masky měla být rozvrstvenější a prokreslenější. Do filmu je rovněž vecpána jedna oddělená dějová linka o mladé ženě, jejíž jinak krásná tvář je těžce znetvořená na pravé tváři a krku, díky čemuž se stejnnně jako Okuyama cítí izolovaná. V Abeově předloze je tato linie přítomná ve formě filmu, který hlavní hrdina sleduje v kině a poté o něm vypráví, ale do tohoto filmu je zahrnuta poněkud neorganicky.

    Koncept filmu, téma i formální úroveň filmu stále činí stále dost originální a působivý, ačkoliv to není náležitě dotažené. Písečná Žena je rozhodně povedenější film, ale i tento stojí za pozornost, protože má stále mnoho co nabídnout.
  11. Komorná
    Komorná (2016)
    2
    Viděl jsem director's cut a během sledování se můj názor na to, co sleduji proměňoval.
    Nejdřív jsem si myslel, že to bude nějaké utahané historické drama. Pak se ale začalo ukazovat, že látka je pokleslejšího rázu - že to má odér erotického příběhu, který je trochu prostoupen asijskou perverzí - avšak na druhou stranu je to povýšeno o svěží Park Chan-Wookovu režii. Tehdy mi to začalo připadat zajímavé a byl jsem zvědav, k čemu to bude směřovat. Poměrně rychle se ale ukáže, že je to film o třech podvodnících, kteří na sebe navzájem hrajou habaďůru. Z toho vyplyne pár zvratů, jak se to pro diváka odhaluje, kdo je s kým spřažen a kdo koho podělá, kdo má vlastně navrch, ale dalo by se říci, že film trpí na přemíru zvratů.
    Pokud ti vypravěč řekne "tahle postava je taky mrcha a vyjebala s touhle postavou" a po chvilce odhalí, že to taková mrcha vlastně není a že ve skutečnosti podělala jinou postavu, tak to působí trochu blbě a já na to reaguju způsobem, že si s nepříliš velkým zájmem řeknu jen "ok, dobře no"... Komorná trpí na přemíru zvratů, přičemž první zvrat je negován a rozmělněn druhým a druhý zas třetím s tím, jak se celá situace mezi postavami postupně vyjasňuje. Výsledný dojem je tedy poněkud manýristický.

    Problémem je i to, že mi na postavách dost nezáleželo a nesoucítil jsem ani náležitě s jejich životními kontexty natolik, abych byl do celého příběhu zainteresovaný. To je takovej evergreen většiny příběhů; Vypravěč něco vypráví, ale nedá posluchači/divákovi dostatečný důvod k tomu, proč do toho dění být zainteresovaný - proč by mu mělo záležet na tom, jak se to všechno s postavami vyvrbí. Příčinou jest to, že divákovi/posluchači není náležitě umožněno buďto pochopit postavy anebo je chápe, ale není schopen se na ně citově napojit (případ Komorné). Vyprávěč zkrátka nevypráví příběh tak, aby se to dařilo: Režisér zde spíš hraje takovou hru s divákem. Ta pro mě ale sama o sobě nebyla příliš zajímavá a beztak by takováto hra fungovala lépe, kdyby mi na postavách záleželo. Mně však bylo jedno, jestli je větší mrcha ta či ona postava i to, jak to mezi těmi postavami vlastně je, když mi beztak byly volné.

    Žádal bych si tedy, aby mi vypravěč jednak odhalil více o postavách a jednak mi umožnil se na ně více citově napojit. Příběhy jsou přeci manipulací! Kupříkladu jednoduchý příběh pomsty není povedený, pokud si divák/čtenář/posluchač nežádá satisfakci spolu s protagonistou. A je prací vypravěče manipulátora, aby si divák onu satisfakci žádal.
  12. Vyšší princip
    Vyšší princip (1960)
    2
    Né, že bych tento film odsuzoval. 1/5 dávám filmům, které mě sice neuspokojily, ale přiznávám jim aspoň nějakou hodnotu. Ač má Vyšší Princip stále aktuální témata, protože vypráví o nepravděpodobných odvahách v době politického útlaku a zradách z podmětu těch nejpřízemnějších lidských emocí, tak je to na můj vkus příliš malý filmík, který dostatečně nerozpracuje své postavy a nepovodí si mě tak zdařile, aby tím byl uhranut a strhnut. Uvědomuji si však, že kdybych tento film viděl v jiné době nebo jiném věku, tak by hodnocení mohlo být i podstatně vyšší. Žít v šedesátých, tak by to na mě mohlo dopadat silněji, protože politická situace byla příliš podobná. Jeden by řekl, že takový film za socíku nevznikne, protože děj by se klidně mohl odehrávat pod nadvládou komoušů a fungoval by stejně. Komouši však svolili, protože Rusáci rádi upozorňovali na nacistický útlak a svou hrdost čerpali z porážky nacismu (ačkoliv byli stejný dobytci a ačkoliv by válku bez dodávek od USA projeli). Autor povídky Drda byl rovněž straník, avšak film ač je na můj vkus příliš jednoduchý, tak naštěstí není zanesen žádnou proruskou propagandou, která by ho devalvovala. Naše hodnocení jsou však velmi formována i kontextem a v mých 25 letech v roce 2024 mi to zkrátka neřeklo nic, co bych již roky nevěděl. Viděl jsem i četl příliš mnoho děl, které přesně toto tematizují. Kdybych právě Vyšší Princip byl prvním filmem, který tato témata pojímá, tak by ten zásah byl o něco vyšší. Čas a zkušenosti utváří onen rámec a vzdorovat tomu napříč lze jen tak, když dílo dosahuje obzvlášť vysokých formálních (či jiných) kvalit nebo tematické hloubky nebo nesmrtelně charismatických postav/herců. Proto filmy jako Frajer Luke nebo Zabijáci Rozkvetlého Měsíce nikdy nezestárnou, ale Vyšší Princip už dnes mnoho kvalit nenabízí.
  13. Dotek zla
    Dotek zla (1958)
    3
    Viděl jsem verzi z devadesátek, která byla sestříhána podle poznámek Orsona Wellese, které sepsal po shlédnutí sestřihu, které udělalo studio poté, co mu film vzalo. Je zajímavý, že když Welles dostal kompletní volnost, tak natočil jeden z nejopěvovanějších filmů všech dob, ale studia mu v dalších projektech stejně furt házela klacky pod nohy. Tenhle film má atmosféru - ten noir z toho sálá. Film je to plnej živoucnosti > zajímavýho záběrování, kamerových nájezdů, střihu i blocking a Wellesův protagonista je skvěle zahranej - onen hereckej projev má prostě hloubku a vyčnívá. Zároveň mi ale bylo úplně jedno, co se ve filmu řešilo a jak to s postavami dopadne. Aby to na mě mělo dopad, potřeboval bych rozpracovanější příběh, motivy, postavy (jejich charisma i psychologii) i vztahy mezi nimi: Napsal bych lepší dynamiku manželskému páru, protože když mě postavy baví, když mě baví jejich vzájemné dialogy, tak mi na nich i záleží. Dále bych věnoval víc prostoru vztahu Wellesova policejního kapitána a jeho oddaného seržanta, protože kdybych do jejich vztahu měl větší vzhled, tak by na mě konec mohl i zapůsobit tragicky - takhle si sice racionálně uvědomuju, že tragický je, ale nic z toho... Built up a pay off, víme?
  14. Darkman
    Darkman (1990)
    0
    Nemám rád béčka, které namísto toho, aby se pořádně ponořily do své béčkovosti a byly ujeté, zábavné a oprsklé, tak otravují s nekvalitními a utahanými vztahovými scénami, které nelze brát ani trošku vážně. Pokud autor není schopen dát postavám dostatečnou hloubku nebo charisma na to, abych se s nimi sžil nebo jimi byl zaujat, tak nejlepší, co může udělat, je, že mě těmi postavami bude bavit. Oni však jakoby nevěděli, co mají v ruce:
    Nejdřív etablují nějaký idylický páreček, jimž by to divák měl přát a později jim ve filmu fandit a doufat, že manžel v závěru zachrání manželku z rukou nepřátel. Jenže ani jeden ze 4 scénáristů nejspíš zauvažoval nad tím, proč by divák měl těmto postavám a jejich vztahu fandit, když jejich společné scény nenabízí nic oduševnělého ani zábavného a proč by si divák neměl přát, aby postava manželky umřela, nezacláněla a znetvořený přeplý protagonista se jenom mstil a strašil v ulicích děti a důchodci... Je důležité tento důvod udat, jinak to nebude fungovat. Je důležité, aby vypravěči pracovali s psychologií diváků (pokud nechtěj rozvíjet psychologii postav). Ve filmu si manželé opakovaně vyjadřují city a chtějí se k sobě navrátit (jenže nemůžou, protože manžel je znetvořený, skrývá to a chce se nejdřív pomstít). Já ale neměl důvod jim přát, aby se k sobě navrátili, takže tyhle scény mě jenom zdržovaly a obtěžovaly svou naivitou a patosem.

    Scény vykonávání msty zde bohužel taky nejsou nijak zvlášť zajímavé (znetvořený manžel se vydává za jednoho ze záporáků, ukryje k němu peníze a koupí mu letenku, takže když ho najdou jeho kumpáni, tak ho vyhodí z okna a je o jednoho méně). Raimi sice furt dokázal filmu vtisknout sem tam nějakou stylistickou živost, kterou můžeme pozorovat i v jeho Evil Dead filmech, které ale taky dnes již nefungují tak, jako fungovaly ve své době (u nás kolovali rychlodabingový pirátský kopie ještě za totáče, jehož rámci to bylo něco nevídanného a získalo si to silný kultovní status). Raimi tomu teda asi vtiskl víc, než na co by se zmohli mnozí jiní, ale furt ne tolik, abych se do toho bezpředmětnýho naivního vyprávění jakkoliv ponořil. U filmů však hodně záleží na tom, v jaké době a kontextu k nim přistupujeme. Já Darkmana viděl v roce 2024, kdy nemám nouzi po popkulturních obsazích - mám nouzi pouze po těch kvalitních a Darkman ve své béčkovosti nenabízí to, co třeba výživný Braindead nebo Planeta Teror nebo původní Texaský Masakr, třetí Stonožka nebo třeba Knock Knock či Crack 1 a 2, což všechno jsou pokleslé filmy, které však dobře konceptuálně fungují, protože nejsou ve svém vyprávění vnitřně rozporné!
  15. MaXXXine
    MaXXXine (2024)
    3
    Mia Goth je (nejen) tady skvělá, takže rád jí budu ve filmech vídat více a dále je film taky poměrně stylovej. To jsou pro mě 2 hlavní kvality filmu, které vystačili na to, abych se vyloženě nenudil, ale West nenabídl víc, abych to zkoukl s nějakým větším zájmem nebo se k tomu chtěl v budoucnu vrátit. Style over substance... Podstatou filmu (jeho významovým jádrem) není v tomto případě rozesmát, vystrašit ani pořádně tematizovat nějaký lidský prožitek. Je jím odkazování na jiné filmy a prvky doby jako v Tarantinově Hollywoodu (který také strádá ve výstavbě příběhu, ale furt má lepší dialogy, pamětihodnější scény, možná dva nejcharismatičtější herce, je celkově vyrstevnatější a zábavnější) nebo jako v případě Deadpoola & Wolverina (což je sice vizuálně mnohem hnusnější film, ale vydělá miliardu, protože je oprsklejší a pracuje s postavami, k nimž milionny lidí po světě už vybudovannej nějakej vztah a ten film odkazuje na věci, které prosákly do mainstreamu).

    MaXXXine však odkazuje na mnohé 80s horory, což byla často béčka, kterym propadla užší skupinka lidí a právě tito můžou v tomto filmu nalézt o něco více potěšení než ostatní. Já však nevím, proč by někdo měl být nadšenej, že film odkazuje na něco, co již zná, když tyto věci niajk nepodvrací, neposouvá a celkově nenabízí nic moc navíc. Film má jen 100min stopáž a je o bývalé pornoherečce (té, která přežije v X, což je ještě prázdnější film než tenhle), která chce opustit péčko a prorazit v Hollywoodu, přičemž má nějaké kostlivce ve skříni, kterou se snaží udržet zavřenou, protože by jí to mohlo kariérně poškodit. Rozuzlení toho, kdo po ní vlastně jde, je ovšem nezajímavé a jednotlivé killy sice nepostrádají krev, ale nějak zvlášť napínavé, zábavné nebo překvapující taky nebyly. Některé filmy toho divákovi prostě moc nenabízí.
  16. Bouřlivá dvacátá léta
    Bouřlivá dvacátá léta (1939)
    1
    Vím dobře, co od klasickýho Hollywoodu očekávat. Vím, že mi to nesedí, ale přesto tomu sem tam šanci dávám, protože si rád rozšiřuju obzory a nakoukávám i to, od čeho neočekávám mnoho. Občas mě něco starého překvapí (jedná se o filmy, které zachycují kouzlo doby, ale současně ji překonávají, protože její limitace a normy nejsou ani po dekádách rušivě zřetelné - někdy tvůrci tato omezení překročili a jindy nabídli kadenci kvality v aspektech, které ony omezení zastírají; takto můžeme mluvit o filmech jako Zpívání v Dešti nebo Velká Země).

    Roaring Twenties ale nejsou ten případ. Konceptuálně je to ale suprové, protože je to zasazeno do doby, která píše příběh skoro sama; Voják se z první světový vrátí domů, ale nenachází uplatnění na trhu práce. Začne prohibice, což otevře jisté dveře, protože po chlastu je stále poptávka. Od toho se pak odvíjí gangsterký příběh. Problémem je, že tento příběh je příliš zaprcanej nadbytečnou milostnou linkou, která mě nezajímala ještě více než ten zbytek. Po 40 minutách filmu jsem si stále nenašel dobrý důvod, proč postavám fandit nebo se zajímat o jejich problémy... To však trvalo až do samotného konce.

    Nedokážu se do toho dostat, protože každá jedna scéna působí příliš uměle, hraně a strnule. Na začátku vidíme protagonistu vtipkovat během bitevní vřavy v zákopu, takže film diváka neponoří do toho, jaká válka musela být, což by mělo dramatické důsledky pro další body příběhu - nemožnost zapadnout po válce, najít si práci, pocity frustrace a nespravedlnosti... Do ničeho z toho jsem nebyl ponořen, protože film mi to svým vadným pojetím znemožňuje. Protagonista nedostane job ve své bývalé práci, ale rychle se s tím smíří. Přijde ke kámošovi taxikáři, který mu hned něco dohodí. Nejsme svědky toho, že by dřeli bídu s nouzí nebo byli nespokojení. Prostě dva sympaťáci, kteří to berou jak to je, protože film si z nějakého důvodu nemůže dovolit nebýt lehkým soustem. Nejde však jen o scénář a režii. Klasický Hollywood je spojen i s jistým typem herectví; Rychlé odříkávání naučených replik, teatrálnost a schématičnost.
    Vím, že hereckou metodu začal výrazněji vnášet do Hollywoodu Marlon Brando, i že prvenství vskutnu nese John Garfield, ale realismus a autentičnost se do herectví začala výrazně dostávat v 60s. V 70s už byl starej hollywoodskej systém potopen a to, co předvádí třeba De Niro v Taxikáři je na hony vzdáleno tomu, co od herců vidíme zde. Některým se může nemístné vytýkat dílu vady spojené s dobou vzniku, ale mně přijde nemístné to naopak nečinit. Vím, že i dnes jsou herci, kteří napříč filmy hrají jednu a tu samou roli, v níž se cítí pohodlně, případně do svého výkonu nevnáší mnoho hloubky a prostě jen odehrají to, co od nich ta která scéna chce. Do některých filmů se to hodí, ale do tohoto ne. Tento totiž není dost zábavný a stylově výrazný na to, aby fungoval v té starostí nezatížené lehkosti, jenž rezignuje na hloubku.
  17. Kid
    Kid (1921)
    2
    Párkrát jsem se zasmál, ale film osciluje mezi groteskou a dojemným dramátkem, přičemž ta dojemná stránka filmu na mě nefungovala. Zápletkou totiž je, že tulákovi připadne na starost odložené mimino a závěrem dochází k nějakému boji o péči a kýženým shledáním. Mou oblíbenou pasáží však je ta poněkud cynická na začátku, kdy onen směšný vandrák v buřince a velkých kalhotech přichází na scénu, vytahuje z krabičky, do které sbírá vajgly, nedopalek a zapálí si. V ten moment si všimne děcka. Nejdřív ho chce dát cizí ženský do kočárku. Pak ho chce odložit, kde ho našel, ale nakonec s nim odejde, protože na něj koukal fízl. Neví co teď, tak si sedne na patník, zvedne poklop a přemýšlí, jestli dítě nestrčit do kanálu. Takový nápad však zavrhne. Pokračují nějaké nepříliš vtipné taškařice z dob společného soužití Tuláka a Kida. Závěrem ale přichází více na scénu ždímání citů a drama, do něhož jsem ponořen nebyl. Já to tedy neprociťoval. Na druhou stranu já ani nejsem moc útlocitný, takže vzbudit ve mně emocionální odezvu vyžaduje větší masáž (kterou stejně nejsem v rámci němé kinematografii moc ochotnej podstupovat). Tohle jsou však prakticky začátky tohoto uměleckého média, jenž ještě čekala řada inovací. Na tehdejší poměry to je jistě nadstandard.
  18. Kwaidan
    Kwaidan (1964)
    0
    Atmosféru to žalostně postrádá, protože ta nevzejde pouze z barevných kulis a úhledných kompozic, protože ji utváří (krom jiného) i herectví a drama prokreslující motivy. Z Kwaidanu bych si pár screenshotů udělal, což v mém hodnocení nestačí ani na jednu hvězdu, páč to samo o sobě nerozptýlí nudu. Síla kinematografie tkví v synergii vícero aspektů, ale tohle bylo vypravěčsky příliš utahané, plytké, předvídatelné a strnulé. Strnulé (ve své teatrálnosti) je i herectví. Žádná z těch čtyř tradičních japonských hororových báchorek mi nepřišla působivá - natož děsivá. Naprosto mi nezáleželo na postavách ani na tom, co s nimi bude. Kobajaši nepředvedl dost na to, aby ve mně vzbudil cokoli nad otravu a nudu. Přitom to má takový potenciál a mnoho predispozic pro to, abych tím byl uhranut, páč zbožňuju slovanskou mytologii, strašidelné příběhy erbenovského typu. Japonské kaidany tomu nejsou vzdálené.
  19. Vzpoura
    Vzpoura (1967)
    2
    Docela mě bavil ten koncept děje, v němž šermíř a jeho rodina (respektive jen on a jeho nejstarší syn, zbytek rodiny by se raději podřídil) vedou boj o ženu s rozmařilým, bezohledným a sobeckým lenním pánem. Pro protagonisty je těžké v této situaci a ve svém podřízeném postavení kličkovat, ale scénárista to dokázal udržet na úrovni, že jsem postavám přál spravedlnost. Avšak měly býti více prokresleny vztahy mezi jednotlivými postavami. Emocionálně by to pak fungovalo v řadě momentů lépe. Někteří uživatelé zde tvrdí, že se většinu filmu nic neděje, že se jenom kecá. Mně však tohle politikaření (pokud tomu tak lze říci) přišlo z filmu nejpůsobivější. Akce v takto starých samurajských filmech takřka nikdy nedosahuje úrovně uvěřitelnosti či údernosti, která by dnes dokázala strhnou. Když se to začne sekat (bohužel se nic neusekne a krev netříští), tak starší syn zemře úplně hloupě a zbytečně. PROBLÉM SE ZÁVĚREM FILMU: Otec pak vezme batole a chce přejít do jiného kraje, jenže mu to nechce umožnit jeho dosavadní spojenec, přítel a šermířský rival. Ten najednou nechce zradit svou samurajskou čest tím, že nechá nepřítele svého pána přejít. Je to samozřejmě debilní, protože jen zhovadilec by se postavil proti příteli ve jménu nespravedlivého tyrana. Autoři z toho ale chtějí mít takovej ten osudovej souboj hodnot - nikoli vzájemné a osobní nevraživosti. Je to ale úplně zbytečný, hloupý a vůbec to emocionálně nefunguje. Důsledkem je, že oba někam odejdou bojovat, ztratí mnoho času a otec je při návratu zastřelen vojáky skrývajícími se v keřích. Batole by tak klidně mohlo umřít na zanedbání ve vysoké trávě, kdyby se tam neobjevila ta kojná. Když už, tak měl scénárista nechat otce dát batole kojné a poslat ji do jiného kraje. Sám pak měl vejít do paláce svého pána a s pomocí svého přítele položit život za naporcování toho tyrana i jeho pochlebovačů. Ta akce by stejně za moc nestála, ale kdyby film dospěl k takovému závěru, tak bych ho opouštěl s větší spokojeností.
  20. Vortex
    Vortex (2021)
    6
    Gasapar Noé je jeden z mých oblíbených art-house režisérůl, ale na Vortex jsem se podíval až nyní, protože jsem tušil, že tohle bude trochu odklon od typu práce, která mě od režiséra baví. Můj vkus je nakloněn spíše jeho okázalejší a explicitnější tvorbě (Irreversible, Climax i Love), ale tento počin nebyl vůbec tak náročný, jak jsem si zprvu myslel. Ačkoliv je to furt zdlouhavý slow burn, kde v dlouhých záběrech sledujeme jak jak se třeba bába motá po bytě a dědek se snaží někomu dovolat. Stále je to poměrně bezdějové - respektive lze říci, že ten děj není tak rozvinut, jak by být mohl, ale netvrdím, že je to nutné. Autor se nesnaží zapůsobit nějakým prokresleným dějem. To, co chce říct, řekne i v tom málu skrze herce a prostředí, v němž se pohybují;

    Set design je zde fakt poctivej. Byt oněch postav je pln knih a vzpomínek. Opravdu to vypadá jako prostředí, v němž žijí a žili dva lidé. V mnoha filmech totiž toto není patrno, protože postavy jsou postaveny do nějakého vyprázdněného papundeklového setu, který nepůsobí autenticky. Úmyslem zkrátka je působit na diváka tím, že jak bezprostředně ho nechává setrvat s postavami, od nichž bychom se snad i radši odvrátili, protože jsou regulérně v hajzlu. Film není o hezkém dožívání starého manželského páru, nýbrž o tom, jak je tento starý manželský pár v píči a jak mezi nimi už není náležité spojení. To odráží i split screen, který očividně znázorňuje, že postavy již "nežijí v tomtéž světě". Bába trpí alzheimerem, ale děděk na ní není schopen/ochoten dohlížet, protože sám má zdravotní problémy, chce psát knihu o snech a filmech, přičemž mu to už taky moc nemyslí, a současně myslí na tu dávnou milenku. Bába si předepisuje léky sama, protože byla dřív psychiatřička a není schopna nazřít, že už není příčetná. Bere silné léky a nejspíš si je i plete a míchá. Tahle situace přirozeně spěje ke svému depresivnímu konci. Osobně si nemyslím, že si ty postavy lze oblíbit, takže mi jich nebylo líto, ale celé je velmi ukotvené v realitě. Výkonu herců jsou naprosto uvěřitelné a když je divák ochoten se do toho vcítit, tak si prostě řekne, jak je to v prdeli. Můj děda totiž alzheimera má. Už je z něj dokonce ležák a babička se o něj stará, protože chce i když se to na ní taky negativně podepisuje, ačkoliv naše rodina je docela velká, takže je kde si nechat vypomoci, tudíž naše situace není tak depresivní jako v případě postav ve filmu, ale film dobře odráží, jak bídné a depresivní může dožívání být a jak mnohdy i bývá. V tom tkví jeho síla.

    Osobně jsem tomu ale moc citově nepodlehl a držel si odstup. Možná by to na mě působilo silněji, kdyby režisér více odstoupil od toho utahaného přístupu k látce a víc rozpracoval to, jak se od sebe postavy vzdalují a vykreslil postupný úpadek každého z nich, přičemž sešup jednoho má dopady na druhého. Pak by to na mě snad fungovalo dramaticky lépe.
  21. Marat - Sade
    Marat - Sade (1967)
    0
    Filmová divadelní hra, která tematizuje dění kolem francouzské revoluce - respektive dva postoje vůči ní: Marat v revoluci věří i přes cyklus zbytečného násilí, který ji pohltil a de Sade revoluci odsuzuje a odmítá.
    Celé pojetí je však obsahově střídmé a stylem příliš divadelní, čímž nechci říct, že by nebylo využíváno filmových prostředků vyjádření. Nemohu říct, že by k tomu nebylo přistoupeno kreativně. Jenom si myslím, že ta divadelnost osloví spíš při živém představení než-li na obrazovce.

    Postavy mluví ve verších a celkově se to nese v duchu forma nad obsahem. Téma má totiž věškeré předpoklady mě zajímat, ale výsledek je plytký, intelektuálně slabý. Pokud by si jen dvě postavy sedly ke stolu a vedly na dané téma dialog jako třeba v případě Sunset Limited, který by byl skvěle napsaný a šel hluboko jako třeba Moliérův Misantrop nebo Prévandův Voltaire a Rousseau, přičemž by se střídaly byť jen tři typy záběrů, tak by mě to oslovovalo furt víc než tohle. To, co bych si tedy užil, není to, co mi tento film nabízí, takže krom toho, že mi to neřeklo nic, co bych ještě nevěděl, tak mě to i nudilo a do sledování jsem se nutil, čemuž odpovídá hodnocení.
  22. HyperNormalisation
    HyperNormalisation (2016)
    6
    Já tyhle esejistické dokumenty zbožňuju a Adam Curtis se věnuje tématům z humanitních věd, které jsem studoval a které mě zajímají. Tohle má však skoro 3h a není to tak dobře vedené a ucelené vyprávění, jak bych si představoval. Začátek mě strhnul, ale pak mě to ztrácelo. Já si přitom uvědomuji, že je ironické, že si stěžuji na nepřehlednost, když právě o té hypernormalizace je. Rozvoj digitálních technologií, nových médií, internetu spolu s posunem moci způsobilo, že realita se stává tekutou, proměnlivou - něčím, co lze "zvládnout", měnit a formovat k obrazu svému. My jsme tu v sedmdesátkách měli z Ruska řízenou normalizaci, kde nám byl taky vnucován nějaký pohled na skutečnost. V současnnosti je vše ale rychlejší a komplexnější (prostě hyper), existují různé narativy a lži vystavěné na jiných lžích (-i když bylo tomu někdy jinak?), takže ačkoliv pravda a události mohou být stále nahlédnuty a uchopeny, tak pro většinnu lidí je to příliš časově a intelektuálně náročné. Současně vím, že třeba cílem ruské propagandy není nutně přesvědčit o své pravdě, ale spíše ochromit, protože přeci všichni lžou a bůh ví, jak to je... Curtis mluví i o tom, že síly, které dřív měnily svět, se dnes rozloží dřív, než vypukne nějaká revoluce, změna nebo očista. To je totiž nežádoucí, protože cílem elit je udržet status quo. Změny jsou blbý pro byznys. Cílem je stabilita a společnosti budou relativně krotké, když budou unavené a zmatené, když ani nebudou vědět, co pravda je. Vím, že na těchto slovech něco je, ale otázkou je kolik, protože se nabízí oponovat s Brexitem, útokem na Kapitol, mírou schoolshootingů v USA, atentátem na Fica, Ruskem vyvolanou válkou na Ukrajině... Možná by mi ale bylo odpovězeno, že takovéhle výboje lze zvládnout a reálně nic moc nemění.
  23. Deadpool & Wolverine
    Deadpool & Wolverine (2024)
    1
    Prvního Deadpoola rád nemám, protože má hroznného záporáka, hroznej třetí akt a moc se tam moc řeší vztah s Deadpoolovou přítelkyní Vanesou, čímž se hraje na city a vážnou notu, aby náš hrdina byl polidštěn a my se s ním mohli sžít, protože (dle tvůrců) pokud bychom se s ním nemohli sžít, tak bychom mu nedokázali fandit a film by nefungoval. Zdá se mi, že lidi o jedničce smýšlí víc pozitivně, než by si zasloužila, protože to byla oprsklá R-ková komiksárna, něco trochu jiného a tento wow efekt fungoval a zastínil vady, kterými trpí. 
    Dvojku (respektive její super duper cut) mám o hodně radši, a považuji ji za objektivně mnohonásobně lepší film, protože hned na začátku zabijou Vanessu (bohužel ji v závěrečný montáži vrátí život) a následně je naverbován k X-Menům, jejichž hrdinskému hávu se však není schopen podřídit. Vím, že nakonec tam jde zase o záchranu budoucnosti nebo čeho, ale v mnoha částech se to drží v ulicích, což mě u Deadpoola baví víc než zachraňování světa v nějakym digi-gumovym prostoru. Navíc je to vizuálně a prostorově hezčí/koukatelnější. Cable jako semi-záporák funguje dobře a má nadstandartně dobrou akci. I humor na mě fungoval líp - respektive mi nepřišel tak přiteplenej, referenční i nasílu.           

    Třetí díl mě opět nebavil. Snad vyjma dvou akčních scén (auto, ulice) a pár vtipů, přičemž dodávám, že nebyla místa, kde bych se nechytal (celé je to totiž natolik referenční, že člověk, co nesleduje internetové diskuze a neviděl předchozí filmy MCU a Foxů, tak se nejspíš často nechytne). Snad už mi to přijde jenom ohraný, protože moc dobře vím, co od Reynoldsova Deadpoola očekávat. Záporáci jsou opět příšerní (jak samoúčelná Cassandra Nova tak i ten debílek z TWA). Velkej problém mám s tím, jak hnusně trojka po většinu času vypadá (obzvlášť prostředí Voidu je na úrovni Quantumanie), což přičítam na triko Shawnovi Levymu, jehož režisérská práce mi je k zbití. V tomto směru velkej úpadek. 

    Hlavní problém, který s tímto filmem mám, je konceptuální: Tenhle není soběstačným dílem, které něco vpravdě vypráví o postavách, jejich strastech a radostech a tématech, které se k nim vážou a které se skrze ně divákům krystalizují. D&W je postmoderní meta-film, jehož hlavní devízou jsou infantilní vtípky, fan servise a komentáře k diskuzím a trendům, jenž diváctvo a internet vedou třeba i celé roky. Takový film není ukotven sám v sobě, je vnitřně uvolněný, takže nedává časově ani prostorově smysl (a vůbec si s tím neláme hlavu, přičemž neříkám že by měl, protože tenhle film není radno v tomhto smyslu over-analyzovat a žádat si od něj nějakou konzistenci, čehož nedostatek tu já ani nekritizuji). Takový film není zatížen vlastní fikční realitou, naopak ji přesahuje, v čemž tkví mnoho jeho zábavy (neříkám že já ji v tom nutně shledávám) a taky to znamená, že je to vyumělkovaná směť poslepovaných akčních sekvencí, hlášek, odkazů a zjevení více či méně známých postav. Divák se u toho může ty 2h bavit, ale mně osobně to nestačí. Respektive není nutně problém v tom, že bych chtěl "víc" (ač ano, v některých ohledech bych chtěl víc kvality), protože klíčová vada tkví v tom, že tvůrci tam cpou "něco", co by tam být ani nemuselo... Myslím, že to od Deadpoola ani nikdo neočekává a já taky nechci, aby tenhle film o něčem hodnotným vypovídal. Deadpool má hlavně bavit, ale já mám dojem, že tvůrci na nás hrajou, jaký maj koule, co všechno si dovolí říct, drze shodit nebo vyfuckovat, ale neodváží se udělat to základní - dát mi dvě cynický postavy, který budou mít takřka všechno a všechny u prdele a budou to dávat 2h najevo, což znamená, že rozhodně nebudou zase zachraňovat nějakej posranej vesmír, což mě teda vůbec nebaví. Reynoldsova Deadpoola vnímám jako pozéra. Na jednu stranu se vyžívá v násilí a dělá jokera, ale v nitru nám je prezentován jako dobrák (podobně je tomu i v případě Johna Wicka aka "milujícího manžela" - fuck off), kterému záleží na jeho přítelkyni, na Peterovi a instantně dokonce i na ošklivym pejskovi, na něhož furt dělá ťuťu ňuňu (bože jak jsem si přal, aby Wolverine toho ohavnýho čokla rozsekl vejpůl nebo zadupl do země...). Wolverine je taky na oko prezentován jako bezohlednej cynik, ale ve skutečnosti jen nedokáže žít sám se sebou protože má nějaké trauma (ovšem že zase vybrali trauma...), ale nakonec se stane tím hrdinou, který zachrání svět/vesmír/realitu. Já tyhle ohraný sračky vidět ale fakt nepotřebuju! Vlastně je ani nechci, protože k nim chovám estetický dispreference a vyloženě mi to kazí zážitek. Hlavně jsem ale bytostně přesvědčen, že by to líp fungovalo bez nich. Osobně bych si tedy přál, aby tvůrci měli koule na to zbavit tyhle postavy toho hrdinství, které jim furt cpou. Ty postavy nemusí zachraňovat nic než sami sebe a nemusí jim záležet na ničem jiném než nich samotných. Tvůrci ale řadu věcí nakousli dobře. Dynamika mezi přeplym, sebeonanistickym Deadpoolem a otráveným, netrpělivym Wolverinem funguje. Jen bych přitvrdil, aby to nebylo tak vanilkový. Tvůrci si vybrali variantu Wolverina, který není hrdinou svého světa, a tak bych ho naplno líčil jako někoho, s nimž nejde spolupracovat, protože se buď opíjí do němoty anebo vyvolává konflikty, protože nechce s nikym nic řešit a případná bolest je pro něj taky formou úlevy. Deadpoola se však z očividných důvodů tak snadno. Je úkolem scénáristy filmu vymyslet koncept, kterej ty postavy udrží pospolu, dá jim důvod spolupracovat (což je trochu tricky, když je současně žádoucí jim nevecpat motivaci něco nebo někoho zachraňovat), případně jim dát důvod skřížit meče (přičemž oni žádný velký důvod samožejmě nepotřebují)... Tento film je poněkud koncipován jako tzv. bromance, takže postavy od sváru přechází k čím dál tím většímu souznění. Deadpool zde rovněž učůrává z Wolverina jako třináctiletá fanynka, což mě taky moc nebaví. Víc by mě bavilo, kdyby Deadpool Wolverina využíval a vynucoval si jeho pozornost/přítomnnost, přičemž Wolverine by si svého soudruha v nesmrtelnosti nikdy ani trošku neoblíbil.

    Napadá mě:
    TWA bych z filmu úplně vyhodil, protože je to debilní koncept a jejich agenty nelze brát vážně. Normálně bych nechal Deadpoolovu foxáckou realitu zmizet, protože ji Disney s odkoupením vyhodil do koše. Deadpool ale existuje nevázaně na ní, protože taková je jeho přirozenost, takže přestoupí do MCU nebo k nám a začne dělat bordel, zabije nějaký hlavouny z Disneyho (namísto toho aby jim lezl do prdele), ale pak si uvědomí, že mu otevřeli oči ohledně jeho schopností načež ve své rozmařilosti začne navštěvovat různé marvelácké hrdiny, jimž se chtěl vždy vysmát nebo s nimi změřit síly. TAdy se nabízí řada příležitostí k těm meta-komentářům. Pak objeví tuhle zkurvenou variantu Wolverina, s nímž chce team up a vlastní filmovej cross-over, ale ten na toho leprou stiženýho šaška nemá náladu a tak ho naporcuje ho a zmizí. Deadpoola se ovšem nelze zbavit, znova ho najde, tentokrát zlitýho a tak ho dotáhne do kanceláře Kevinna Feigyho, který ovšem řekne, že o takový trosky nemá zájem, ale navrhne jim, ať kontaktují Kathleen Kennedy. Tak Deadpool dotáhne ožralýho Wolbvího k ní do kanclu, ale tam už se Wolverine vzpamatuje, začne další bitka, při níž Kathleen skončí jako collateral damage.

    Tímhle vším jsem chtěl jen říci, že nepotřebuji, aby nám tyhle postavy byly líčeny jako hrdinové, dobráci a nakonec si nnašli cestu i k sobě navzájem. Zkrátka jak říkám... Tenhle film je na mě moc pozérskej, vizuálně hnusnej, příběhově ohranej i nefunkční a konceptuálně schizofrenní a vanilkovej.
  24. Post Tenebras Lux
    Post Tenebras Lux (2012)
    0
    Festivalový film, který se příliš opájí sám sebou a proto je taky tak nudný! Herci však hrají skvěle. FIlm i přes surreální nádech oplývá velkou přirozeností a realismem, který generují hlavně herci. Kdyby to nebylo tak estetizované, klidně bych mohl řadu scén považovat za nějaké domácí videa, útržky z rodinného života. Scény jsou snímány skrze jakýsi zvláštní objektiv, který po stranách láme/rozostřuje světlo, a to tak často, až jsem si říkal, že to už je snad manýra a jestli si Reygadas zkrátka neřekl: "Týjo, to je ale zajímavej objektiv. S ním bych mohl natočit těžký umění a vytřít těch snobům v Cannes zrak." Tohle poněkud vyprázděné opájení, tohle zaujaté čuchání vlastních prdů je důsledkem toho, že Post tenebras Lux toliko nevypráví příběhy a dramata mezi postavami, která mě vlastně zajímala; Mám rád vztahová sondy o krizi, baví mě sledovat postavy bojující a poddávající se nějaké vlastní nezřízenosti či slabosti. Autor ale raději věnuje tomu, že minutu snímá nějakej krásnej strom nebo příliv v kompozičně dobře rozvrhnutém záběru nebo manžele jdoucí do kopce, holčičku pobíhající mezi pejsky v blátě a něco si žvatlající... Celé je to krásné, to ano. Super objektiv, ty teplouši! Screenshot bych si udělal, to jo, ale proč na ty záběry musím civět minutu, to fakt nevím. Nudí to a zdržuje od filmů, které mají hutnější vyprávění a současně dokáží být strhující a zábavné. Tyhlety vyprázdněné snobárny já fakt nesnášim. Podobným případem je třeba Cuarónova Roma nebo Tarrovy Werckmeisterovy Harmonie. Filmaři by neměli rezignovat na zábavnost, protože to je klíčová složka filmu (jak vysvětluji na svém profilu). Míry zábavnosti lze dosahovat mnohými prostředky. Nemluvim tady rychlym střihu a akci každých 25 minut. Film může být vpravdě provokativní artem "o něčem" pro ty, s vybranějším vkusem, aniž by musel rezignovat na to, být zábavný.
  25. Vojna a mír III
    Vojna a mír III (1967)
    1
    I třetí díl hodnotím odpadem, jelikož mě nechal chladným a nezaujatým i přes partikulární kvality, což je částečně důsledek toho, že Bondarčuk nemá na čem stavět: Příběhy postav (Andrej a Pierre) v prvních dvou dílech jsou příšerně odvyprávěné (nejen to) a jejich tragická účas v tomto velkém celku, kterým je bitva u Borodina, nevzbuzuje emoce a protože pokračuje ve svém zmatečném vrstvení děje a scén, z nichž nelze vyextrahovat nějaké funkční drama. Jasně, film nabízí velké davové a bitevní scény, občas nějaký působivý kamerový přelet nebo kvalitní kostýmy, ale já kinematografii považuju za jednu z nejsilnějších uměleckých platforem právě proto, jak synergická dokáží být její díla.
    Reálně je mi teda úplně jedno, že tam je záběr na sto tisíc vojáků kopající zákopy nebo na bitevní pole, plné kouře, vybuchujících petard, naprázdno pálících děl a padajících koňů. Mnohý to zde vychvalují, jakoby to samo o sobě stačilo k extatickému zážitku, ale tyhle výjevy lze vidět i v malířských dílech, přičemž tam toliko nevyzní ty limity; Tvůrci prostě nemohou pálit z děl do komparzistů, ale ani se neobtěžovali najmout maskéry a ukázat nějakou destrukci těl (vyjma tedy jedné odstřelené nohy). Dále je vidno, že když se v celku bijí dvě armády na bitevním poli, tak se ve skutečnosti nikdo zranit nechce a jakmile se divák zaměří na část obrazu, tak vidí jak komparzista uměle a z ničeho nic padá nebo kolem sebe mlátí puškou či mečem jen jakoby. Bitva, jejíž průběh zabírá druhou půlku filmu, je narativně nepřehledná:
    Naprosto nelze rozluštit, jak bitva probíhá, jaká strana má kde jaké úspěchy a neúspěchy. Jedná se jen o změť různých výjevů, které sice nejsou digitální, ale furt jsou umělé. Když vyráží jezdectvo, vidíme v záběru běžet koní, z nichž někteří na naučený povel spadnou a pak zase vstanou, ale už nevidíme, do jakých sil nepřítele najely, jaké ztráty způsobily, jestli se rozkaz vyplatil, jestli a jak se tím situace na bojišti změnila... Nic. Prostě jenom chaos, kouř a hodně lidí po 35 minut. Důsledkem toho jest, že bitva není sama o sobě příběhem, ačkoliv každá bitva má svůj příběh. Bondarčukovo Waterloo z roku 1970 je v tomto ohledu mnohonásobně lepší, ale stále ne dokonalé. Závěr bitvy a i celého filmu uzavírá vypravěč s nějakými propagandistickými kecy o tom, že Napoleon neviděl pravdu a krásu (-nechápu, nevim) a že za všechno to zlo může on (-dá se říci, protože to byl přeci jen on, kdo si nemohl pomoci a vtrhl do Ruska) a že vítězství Rusů v bitvě u Borodino přímo vedlo k vyhnání Napoleona z Moskvy (-lež).
    <--- "Bitva skončila podle vojenských historiků nerozhodně. Napoleon ovšem o svém vítězství nepochyboval a uchýlil se i se svým vojskem do města Moskvy, kde chtěl uzavřít mírovou smlouvu s ruským carem. K jednání však nedošlo. Tehdy převážně dřevěná Moskva byla předem záměrně vyklizena a poté podpálena ruskými dobrovolníky. Napoleonovo vojsko nechal Kutuzov vyhladovět a Napoleon se musel vrátit zpět do Francie."

    Nejvíc mě asi bavilo, jak se po bitevním poli potlouká nafintěný civil Pierre s bílým cilindrem a ruští vojáci se mu vysmívají, že ten je tu od toho, aby děsil francouze. V kontextu celého filmu to jsou ale jen takové drobky potěšení.

    Rád bych ještě utrousit pár slov k první půlce filmu, kde se prakticky nic neděje. Postavy se dozví, že Francouzi vstoupili do Ruska. Andrejův otec, známý z předchozích dvou dílů, je s tím obeznámen u stolu, ale vůbec to nebere v potaz. Večer sledujeme, jak asi 40 vteřin ulehá do postele a když konečně lehne, tak vstane s tím, že tu bylo něco důležitého, na co zapomněl, ač si slíbil, že se nad tím zamyslí až pujde spát, kdy bude mít víc klidu a času, načež si vzpomene, že Napoleon vtrhl do Moskvy a toto zjištění ho prakticky sundá. Krátce na to otec umírá. Je to tak debilní scéna, že jsem se u ní docela pobavil, ale odpovídá spíše nějakému cartoonu. Dále sledujeme scény kráčejících (a koupajících se) armád, na Pierra procházejícího se po bojišti, na generála Kutuzova promlouvajícímu k Andrejovi s tím, že si ho pamatuje z bitvy u Slavkova (první díl) a že mu je otcem, ačkoliv Bondarčuk mezi těmito postavami (stejně jako jakýmikoliv jinými) dosud nic pořadného a autentického nevytvořil. Noc před bitvou pak ještě Pierre promlouvá ke svému příteli Andreji (přičemž nejde znát, že by se tyhle postavy dříve poznali) a pokorně sděluje svůj názor na nedostatky v rozestavění pozic. Důstojník Andrej oponuje, že bitvu nevyhrávají pozice, ale vůle vojáků bojovat a že nyní bojovat budou (narozdíl od Slavkova), protože jde o svatou Rus!!!

    Závěrem soudím, že tento film nefunguje sám o sobě, protože autorovi si nepředsevzal témata, kterým by se skrze postavy rád věnoval v tomto díle. Lze říci, že jsou tu prvky hrdinství v bitvě a odsouzení války s jejími hrůzami a zmarem. Pokud by třeba intelektuál Pierre dával v první půlce více nadšení ohledně toho, že uvidí kus historie a pak, když by ten kus historie bezprostředně prožíval, tak by jím byl naprosto zděšen, tak bych ono téma bylo více vykrystalizovaný. Ono to v tom filmu je, ale potenciál naplněn nebyl, protože Bondarčuk zjevně neumí psát pořádný scénáře. Andrej naopak neprožije zhola nic, zdá se mi. Mám pocit, že po celou bitvu jen drží pozici na nějakym kopečku a pak schytá šrapnel a v ošetřovacím stanu se střetne jeho pohled s pohledem Kuragina, který se stal milencem Nasti, (-jeho milé z druhého dílu, do níž se bezhlavě zamiluje po jednom tanci, zaslíbí se jí, ujedná s ní svatbu za rok a pak s ní už nemá žádný společný screen-time, načež v závěru filmu ukončuje plány na vdavky, protože si začala s timhle Kugarinem), a kterému dle shrnutí na wikipedii v tento moment odpouští stejně jako Nastě, čehož na konci dvojky nebyl schopen. Tím se dostávám k tomu, že tento třetí díl nefunguje ani v rámci předešlých dílů, protože -znova to opakuji- Bondarčuk neumí psát a momenty, které by měly "citově spínat", nechávají ve skutečnosti chladným, protože mezi postavami nic není, ačkoliv se nás tvůrce snaží skrze jejich patetické a uvzdychané projevy citu (-jenž většinou následují krátce poté, co se postavy střetly), přesvědčit že ano.
  26. Vojna a mír IV
    Vojna a mír IV (1967)
    0
    Čtvrtý díl opět nabízí působivé obrazy a to hlavně v první půl hodině, kdy Rusové opouští Moskvu a následně ji zapálí, ale zbylá hodina je plná nepříliš souvislých výjevů, patetického žvlatlání a pění ód na ruské vítězství, přičemž já nemohl jinak, než fandit Francouzům, protože příběhově to (celé) nefunguje...

    On totiž Bondarčuk nebyl schopen dramaticky vystavět vyprávění, které by bylo koherentní, jasné a tematicky vybroušené - popřípadě adaptovat materiál tak, abych dokázal splynou s postavami a sdílet jejich radosti a smutky (protože věřím, že Tolstojovi by se to dařilo když ne zcela, tak snad aspoň lépe). Každopádně pokud diváka nezajímaj postavy (v horším případě ho vyloženě obtěžují), tak je pramálo zainteresovaný do celého dění, kterým nás ty postavy provází a skrze které by nám měly být krystalizovány témata, jimž se dílo věnuje. 

    Řeknu tedy jen, že ačkoliv tahle adaptace ruské klasiky nese jistou působivost, protože Bondarčuk umí používat kameru a (někdy) volil esteticky zajímavé prostředky vyjádření, díky nimž mi film přišel na v jistých ohledech a na svou dobu poměrně dynamický (v jiných ohledech je zas utahaný) a zároveň nese jistou velikost, protože autor dostal od státu obrovské prostředky a komparz z řad Rudé armády, tak výsledný dojem zůstal velmi negativní, protože je to celé otravně patetické, narativně rozkmodrcané a na to konto i mnohdy nejasné či nepříliš jasné, čímž bych se opět dostával k postavám - k tomu, jak neautenticky a neumětelsky jsou nám předkládány vztahy a dialogy mezi nimi či jejich vnitřní pochody mysli. Zde by se měly uzavírat příběhy všech tří hlavních postav (Andreje, Pierra a Nataši a na ně navázaných motivů), ale kvůli výše zmíněným scénáristickým neschopnostech to nikdy nesepne.
    Všiml jsem si, že i jiní diváci (na csfd) píší, že příběh po úvodu jaksi vyzní do ztracena, což je takovej neobratnej a vágní způsob, jak poukázat na Bondarčukovu spisovatelskou neschopnost vystupňovat naraci.

    Veškerá autorova síla plyne jen z obrazů, na což mohu říci, že ta jeho adaptace je dobrá leda tak na screenshoty.

    Rovněž je jeho dílo protkáno proruskou propagandou a všemožnou oslavou ruství, jenž jakoby bylo synonymem všeho pravdivého, krásného a obecně dobrého, kteréžto tvrzení se zdá býti obzvláště ohavné těm, kdož četli Souostroví Gulag nebo se zajímají o současné dění na Ukrajině.
    Chápu však, že je to něco za něco - stát poskytne prostředky, ale něco si tam protlačí. Ruka ruku myje. Tím je ovšem umění devalvováno.

    HODNOCENÍ VŠECH ČTYŘ DÍLŮ: 0/10
    Celé jsem to protrpěl a nebylo to zrovna snadné vzhledem k tomu, jak dlouhé to v součtu je. Ty filmy nějaké kvality samozřejmě mají, ale celkově to pro mě bylo velmi ubíjející a otravné, což je důsledek špatného scénáře a debilního patosu.
  27. Vojna a mír II
    Vojna a mír II (1966)
    0
    Přes jisté nepopiratelné kvality (kostými, záběrování) je celkový dojem velmi negativní. Nejde přitom o to, že zde nemáme oproti prvnímu dílu žádné bitevní sekvence, nýbrž je vyprávěno vztahové drama z života ruské smetánky plné různých vzplanutí, pádů a otoček.



    Na začátku nám Nasťa ve své vnitřní rozmluvě sdělí, že je chytrá, hezká, milá a oduševnělá, ale že ji nikdo pořádně nerozumí. Ve skutečnosti je to jen malá, naivní, netrpělivá, citově labilní, ruská dylinka, která si myslí, že má bůhvíjak velkou duši. Osobně mi nevadí nesympatické charaktery, protože i ty mají v příbězích své místo. Vadí mi, když se mi tvůrce snaží vnutit, že bych měl sympatizovat s postavou, která naprosto není taková půvabná, jakou se mi ji snaží autor vnutit, přičemž očekává, že s ní budu prožívat radosti i smutky... Nyní tahle 16 letá Nasťa vkráčí na svůj první ples, kde si stoupne a záhy pláče, protože nikdo nepožádal o tanec. Učiní tak až takřka 40 letý muž v uniformě, Andrej, protože mu to navrhne jeho přítel Pierre. Andrej a Nataša se do sebe bezhlavě zamilují, protože... Protože si zatančili? Druhý den Andrej vykládá Pierrovi, jak je Nasťa vzácná, že to je osud, že nikdy nic takového necítil, že je to silnější než on... Prostě afektovaný kecy. Kolik že mu je? Absurdní, podle mě chce jenom odpanit šestnácku, úchylák. Zdá se, že to je problém však mužů, kteří na Nasťu byť jen koutkem oka pohlédnou nebo jsou svědky toho, jak tančí, protože v jejím tanci se "odráží všechny ruské duše." Mám se z toho nadutýho patosu zeblít hned teď? Pierre teda dodá Andrejovi sebedůvěru, řekne mu, že ví, že ho Nasťa miluje a že by si ji měl vzít. Než se tak ale stane, tak ji pár neděl nechává čekat, což Nasťa nese hrozně těžko a divák tak musí poslouchat její úpění a sledovat, jak brečí v posteli a chodí po domě. Když se Andrej vrátí, navrhne sňatek, ale až za rok, protože jeho otec nechce, aby se hrnul do sňatku s holčičkou (vidět tuto konfrontaci by bylo zajímavější). Zamilovaní si tedy dávají tajnou úmluvu, že se za rok vezmou, pokud se holka během té doby nerozhodne jinak. Pro Nasťu je však vidina čekání vidinou muk, ale slíbí, že počká. Andrej tímto prakticky mizí z filmu (na wikipedii jsem se dočetl, že prý během té doby cestuje po Evropě). Pozornost se teď upíná k Pierrovi, který prochází sídlem a vypravěč nám přeříká jeho pocity - zdá se, že Pierre není spokojen s životem, který se mu nabízí a že pravý život tkví v něčem jiném než v ženách, vínem, lovu, dostihy, ctižádostivosti či zákonodárstvím. Všichni se prý snaží jen zachránit před životem nebo ho nevidět v jeho hrůze, ale on se z toho klamu hodlá potom vymotat. Potom až bude mít víc času... Vypravěč dodá, že to "potom" ale nikdy nepřišlo. Přesouváme se tedy zpět k Nastě, která je u strýčka, který pořádá lov na vlky. Poté si všichni zahrají a zatancuji. Nasťa opět všechny okouzlí svým tancem a vypravěč nám předkládá poetiku, která opěvuje natašu i vše ruské: „Kde, jak a kdy vsála do sebe nefalšovaného ducha ruského ovzduší tato malá hraběnka, vychovaná francouzskou emigrantkou v sametu a hedvábí? Odkud má tak přirozený smysl pro pohyb? Vždyť duch, kterým její bytost žije, pohyby, jimiž se vyjadřuje, jsou čistě ruské a právě takové, jaké od ní strýček očekával. Jak to, že pochopila všechno to, co bylo v Anisje, i v jejím otci, matce? V každém ruském člověku?“ Pak pro změnu Nasťa mudruje o reinkarnaci a věčnosti duše, ačkoliv jsem si nevšiml, že by během čekání na Andreje četla třeba Platóna. Pak Nasťa vztahuje své myšlenky opět k Andrejovi a v další pasáži se objevuje v domě svého zaslíbeného Andreje, kde se setká jen s panem otcem a sestrou, kteří ji nepřijmou s nadšením. Autor se neobtěžuje nastínit, proč tomu tak je, takže mám volnost v interpretaci a napadá mě, že tuhle malou pindu prostě neshledávají vhodnou pro svého dospělého syna/bratra. V další pasáži jsme v divadle, kde si Nasti všimne jakýsi Kuragin. Pak jsme opět na nějakém plese, kde už Kuragin říká Nastě, jak ji "šíleně miluje" a prosí o "jediné slovo". V další scéně Kuragin tvrdí Pierrovi, že buď ho bude Nasťa milovat anebo zemře. Pierre se mu to snaží rozmluvit, protože Kuragin je přeci sám ženat a Nasťa je zaslíbena jeho příteli Andreji a tohle jeho pobláznění je tedy nebezpečné. Kuragin s ní chce prchnout do ciziny. V další scéně už Kugarin loučí s přáteli, protože plánuje vyzvednout Nasťu a prchnout za hranice. Ani se k ní ale nedostane, protože ho někdo z Nasti rodiny odchytí již na dvorku. Kugarin tedy opět prchne k Pierrovi, který mu pomůže uniknout ze země a Nasťa se na to konto nervově zhroutí. V další scéně už Andrej dává vědět Pierrovi, aby Nastě oznámil, že o vdavky nadále nestojí a že není schopen "padlé ženě odpustit", i když by dle nějakých svých dřívějších názorů měl. Pierre jde vyřídit Andrejova slova, ale když zří, jak se Nasťa trápí, tak sám sděluje: "Vždyť kdybych já... nebyl já, ale někdo krásný a rozumnější a lepší než jsem já, a kdybych byl svobodný, tak bych okamžitě a s vášní prosil o vaši ruku. O vaši lásku." - Jsou všechny postavy v tomhle filmu úplně debilní? Film končí záběrem na armádu, protože roku 1812 vtrhl Napoleon do Ruska.

    Třetí díl tedy nejspíš bude opět více válečný, což zrovna není příslibem výrazně lepšího požitku, páč po dvou dílech jsem již přesvědčen, že vady tohoto díla netkví v nedostatku záběrů na pochodující vojáky, padající koně a pálící děla - ačkoliv je to furt lepší než sledovat Nasťu, to věru ano.
    Druhý díl nese podobné scénáristické vady jako díl první: Bondarčuk v této své rozsáhlé adaptaci rozsáhlého románu Lva Tolstého není mnohdy sto vylíčit to, co by bylo vhodné, aby divák chápal. Tedy to, proč postavy jednaj tak, jak jednaj, a když tak činí, tak způsobem, který považuju za patetický, uspěchaný či stupidní, což mě s postavami nikterak citově nesbližuje. Výsledný dojem tohoto vyprávění působí opět zmatečně, děravě a hloupě. Nebavil jsem se ani vteřinu, ačkoliv pár screenshotů bych si asi udělal, to jo.
  28. Vojna a mír I
    Vojna a mír I (1965)
    1
    Bondarčukova adaptaci Vojny a Míru si zajisté žádá trpělivého, pozorného a benevolentního diváka, který ocení to, co mu film nabídne a nebude se příliš upínat k tomu, co postrádá - což je velmi nekritický přístup, který mi není blízký. Já očekávám, že autor naplní jistou úroveň ve všech kvalitativních aspektech, s nimiž v díle pracuje. Bondarčuk však selhává na základních úrovních. Neřeším těď, že zvuk je nahrán post-synchronně, což nikdy není ideální, ale zde mě to vytrhávalo víc než třeba u Leoneho westernů. Jde hlavně o mrzké kvality scénáře: Divák by měl znát předlohu (jinak se bude ztrácet) a měl by být více zaujat stylem než vyprávěním. Na svou dobu je to ale překvapivě nápadité svou formou; Staging a blocking, výstavba některých scén, záběrování a střih... Kostými, množství komparzistů a rozloha filmového placu dávají znát, že se díváme na něco velkého a nevídaného, ale mdlý a neucelený scénář a nejrůznější technické limity tento dojem zase podrývají. V půlce filmu kupříkladu sledujeme vojsko pochodovat k bitvě a krátce na to samotnou bitevní sekvenci, která sice nabízí krásné obrazy různých výjevů (palba z děl) a celků, ale rovněž je to velmi strojený, protože se nikdo neobtěžoval s maskami, takže se nás film nesnaží přesvědčit, že děla skutečně někoho rozstřelila. Vojáci buď střílí nebo pochodují, kolem bouchaj petardy nebo kouří dýmovnice a při nejlepším můžeme vidět kaskadéra, jak spadne s koněm v běhu, což je takovej ohranej trik, jenž je výsledkem naučeného povelu, při němž kůň naučeným způsobem spadne v běhu. Lze to četně vídat v klasických westernech, kde taky nebývá žádná krev a masky. Sekvence tedy fungují v některých jednotlivostech, nikoli však v celku. Již vlastně nemusím mluvit jen o těch bitvách, kde třeba není divákovi zřejmý průběh, ale také je to emocionálně prázdné, protože není důvod, aby mu záleželo na postavách: Scénář jim totiž nedává náležitou péči. Bondarčuk mě absolutně nedokázal zainteresovat do dění, což je důsledkem nezajímavých dialogů, nemožnosti se vžít do postav a jejich prožívaní a zcela očividně absentujících dějových linek, čehož důsledkem jest neucelenost a děravost. Jakmile autor chce uvést do dění, činí tak velmi narychlo a polopaticky, což nenapomáhá tomu, ale divák splynul s postavami. Nenacházím důvody, proč bych se o ně měl starat vzhledem k tomu, že o nich nic nevím a ani žádné pobavení mi nepřináší:

    Běžně není jasné, proč postavy dělají to, co dělají, nebo proč o to či ono usilují. Teď třeba toliko nemluvím o scéně, kdy je Pierre bezradný při námluvách, protože ta scéna, ač je pomalá a nudná, tak je chytře nasnímaná a pracuje s podtextem. Je už ale jiná věc, že nelze vytušit, proč si Pierre tu ženu vůbec namlouvá, kdo ona vlastně je nebo čím to, že je tak komunikačně bezradný. Když ale druhý protagonista, Andrej, konečně v 95min filmu oznamuje, proč vstoupil do armády, tak tak činí skrze přímý vnitřní monolog, v němž divákovi přímo sdělí, že touží jenom po slávě. Po bitevní sekvenci se přesuneme opět k Pierrovi, kterého teď trápí, že mu někdo pígluje ženu (nekdo, (kdo byl myslím na začátku filmu jeho známým nebo kámošem - není dost jasné, jaké k sobě postavy mají vztahy) a opět je nám to sděleno vnitřní promluvou, v níž to Pierre prakticky přímo propálí... A tak jsme opět strnule a urychleně uvedeni do nového dění. Následuje duel mezi těmito postavami, avšak jeho průběh byl nějakej divnej. Vůbec jsem nechápal, proč se Pierre přibližoval k milenci své ženy s nataženou pistolí, zatímco milenec jen čekal na zásah a až pak, kdy už byl postřelený, se snažil namířit na Pierra, který nyní jen pro změnu strnule stál a čuměl. Následuje neúmyslně komická scéna, v níž Pierre zabije i svou manželku. Ta mu nejdřív spílá, že zabitý nebyl jejím milencem, ačkoliv by nebylo spodivem, kdyby milence měla, protože manžela považuje za nudného a hloupého (není důvod si o něm myslet něco jiného). Násilím zjevně otřesený manžel najednou vstane, řekne manželce, že jí zabije, pak zvedne kamennou desku stolu a rozbije s ní manželčinu hlavu. To bylo věru směšné až na půdu a jedná se o jedinou scénu z filmu, kterou jsem si oblíbil a k níž se budu rád vracet, ale celkový dojem z filmu je velmi negativní, protože usledovat tu zmatečnou slátaninu bylo nudné a frustrující. Abych to dokreslil, tak ještě dodám, že v závěru filmu, když se opět Pierre opět setká s Andrejem, tak filosofují o životě a Pierre oponuje, že "musíme žít a milovat". Věru bizarní slátanina, nad kterou nemohu než kroutit hlavou.

    Chápu, že je to furt filmová adaptace rozsáhlého románu, což nikdy není jen tak. Bondarčuk jistě musel krátit (navzdory celkové délce 430min těch 4 filmů), ale podle mě krátil tam, kde neměl (tj. úspěšně se s tím adaptováním nepopral), takže ve výsledku si můžeme užívat "velké scény", ale celé je to tak nějak vyprázdněné, což mě přivádí k relativnosti slova "velké". Osobně je pro mě "větší" třeba i takový komorní film z jedný místnosti, jakým je Dvanáct Rozhněvaných Mužů, než toto vyprázdněné velikášství. Dialogy mezi postavami jsou však pro mě jedním z klíčových aspektů filmu, protože se skrze ně dostávám do nitra postav a skrze postavy do celého filmu. Pokud je dialog kvalitně napsaný, tam mi umožňuje intimněji a autentičtěji se přiblížit postavám. Pokud film v těchto momentech selhává, tak se stává nefunkčním, což platí spíše pro drama než třeba pro parodie. Jsem zvědavý, jestli se to trochu nesrovná s dalšími díly, ale nechovám v to dobrou víru. Uvidíme - ač mě to bude stát mnoho přemáhání.
  29. Motorkáři
    Motorkáři (2023)
    2
    Od Nicholse je to příběhově docela blbě vystavěné, ale sledování není frustrující nebo nudné, protože minimálně dva herci dovedou do toho nedopečenýho dění furt zainteresovat.
    Jodie Comer, která nám dění v klubu zprostředkovává svým úhlem holky z venčí, která se zamiluje do člena a Tom Hardy, který hraje cáklého zakladatele klubu, který sice nedělá žádný zvláštní drama, protože místo zločinu raději posedává v klubu a pije pivo, ale Hardy dokáže svými grimasy prodat, že jeho postava není tak úplně normální. Bohužel ani jim není dána taková péče, čímž se zase dostávám k tý výstavbě. Film není příliš dramaticky sepjatý, protože tam jsou skoky v čase, které z toho poněkud dělají "kapitolky ze života členů motorkářského klubu/gangu". Píši "poněkud" protože ne zcela - stále tam jsou dramatické linky, které ale emocionálně moc nefungují, protože s nimi nebylo pracováno zdařileji... Předvedu, jak by mohlo:
    Holka se zamiluje do mladého člena klubu, bezstarostného, nezodpovědného deanovského hezouna (Austin Butler), který nemá žádný příjem ani cíle. Takový přístup má svá negativa. Dejme tomu, že holka mu dá nějaký cíl, pomůže mu najít práci, dává na něj bacha, načež se hezounovi daří o něco lépe, není tak sebedestruktivní a má šanci na nějakou budoucnost. Oba ale stále tráví hodně času v klubu, přičemž zakladatel to chce později předat právě hezounovi, protože pro něj má slabost. Tyhle dvě postavy o hezouna usilují. Holka představuje komfort, bezpečí, budoucnost, ale taky zodpovědnost, péči a oběti. Zakladatel prezentuje svobodu, bezstarostnost, bratrství, ale taky potencionální nebezpečí a bezvýznamnost. Drama by spočívalo v tom, k čemu se hezounův charakter nakonec přehoupne. Samozřejmě by bylo nutno věnovat právě hezounovi víc péče, což tento film nedělá a Butler se tedy drží jedné herecké pózy, díky níž neni moc autentickej, protože je furt fresh bezohledu na cokoliv. Anyway klub během let čelí různým problémům se zákonem, protože nesouzní s kulturou establishmentu, a tak musí rozšiřovat členskou základnu a vydělávat prachy. Prodej drog, zločin učiní členy paranoidnější, protože kdo klub opustí, ten není pod dohledem a bůh ví, o čem bude mluvit. Noví členové jsou ale často ztroskotanci z Vietnamu, bývalí kriminálníci, feťáci, delikventi a flákači, přičemž klub nikdy nebyl znám vyžadováním disciplíny, načež ale ztrácí soudržnost a celé se to jaksi rozpadá. Hezoun si nakonec vybere holku, protože klub stejně ztratil to, co ho na něm dřív přitahovalo. Pro to, co se z klubu stalo, už vlastní život neohrozí a pokud teda nechce umřít, tak táhnout to s touhle tolerantní a milou holkou vlastně vůbec není špatnej nápad. Vše nechávaj za sebou a jedou na motorce do jiného města, kde se usadí a vybudujou něco, co se narozdíl od klubu nesesype jak domeček z karet.

    Neříkám, že přesně takhle, ale třeba takhle... Autor tomu měl dát víc pěče, aby to byl víc "o něčem". Šlo by argumentovat, že tvůrce nebyl tak zaměřen na příběh, protože chtěl tematizovat spíše dobu a atmosféru, ale film je příliš audiovizuálně průměrnej (což dosti vyplyne v konstrastu s těmi působivými dobovými fotografiemi od Danyho Lyona, jenž jsou promítnuty v závěru filmu a na základě jehož fotoknihy jetento film natočen) a pomalej, takže nemá takovej rozptyl jako třeba Scorseseho gangsterky nebo Tarantinův Hollywood, které bravůrně přenáší diváka do nějakého specifického prostředí a doby. Ve výsledku teda nic moc. Žádná sláva. Není důvod být na dalšího Nicholsovu práci bůhvíjak zvědavej.
  30. Jisatsu saakuru
    Jisatsu saakuru (2002)
    0
    Sekvence, v níž se další školačky a školáci z ničeho nic rozhodnou, že by byla bžunda ukončit svůj život skokem ze střechy školy, byla dobrá, ale celkově mě ten film jen obtěžoval; Nelze si oblíbit postavy, páč jim není věnována dostatečná scénáristická péče, takže jsem se jim nedostal pod kůži a nebyl jimi vtažen hlouběji do celého dění. Formálně to působí jako amatérské domácí video, což taky nepomohlo. Děj je zmatený, přičemž moc nemám náladu tu hádanku (O čem to je a Proč k těm sebevraždám docházelo?) luštit vzhledem k tomu, že mě film prakticky vůbec nezaujal. Přesto lze říci, že je kritizován rozmach digitálních technologií a nových médií, páč se podílí na nárůstu osamělosti, vyprázdněnosti a konzumu. Zdá se, že postavy páchali sebevraždy, protože jim život připadal příliš svazující - protože v něm pro sebe již nedokážou najít autentické místo. To je nejspíš ta filosofie za celým tím děním. Divák si ten výstup ale musí najít sám, protože film není příliš návodnej. Osobně mám rád, když jsou ponechány meze interpretaci, ale Suicide Club/Circle je na můj vkus příliš dějově a tematicky rozvrklanej a filmově málo působivej, takže pokud film opravdu je o tom, o čem mi přijde, že je, tak téma není dost dobře vykrystalizováno. V závěru je nějaká patetická a strojená pasáž, kde postavy mluví o spojení se sebou samými - případně odmítnutím života, což podporuje mou tezi. Napadá mě taky, že sebevraždy jsou i byly v japonské kultuře silným fenoménem.
  31. Horizont: Americká sága
    Horizont: Americká sága (2024)
    1
    Film sice dosahuje jistých kvalit, ale rozhodně se jedná o přešlap, u něhož jsem přemýšlel nad tím, proč Costner radši nenatočil seriál nebo nenapsal román. Z jeho snah totiž vzešel 3h film bez jakéhokoliv konce.
    Film prakticky nic neodvypráví, protože mu chybí jakýkoliv konec nebo rozuzlení, což je problematičtější u filmu spíše než u seriálové epizody. Množství linek a postav znemožňují ve třech hodinách dosáhnout něčeho, co by mohlo být víc než pouhým úvodem.

    Avšak vzhledem k tomu, že mám slabost pro westernový žánr a zajímá mě období dobývání západu, tak mě tyto výjevy ze životů pionýrů, osadníků, indiánů, vojáků a pistolníků furt aspoň částečně zajímaj. Dramaturgicky to ale příliš nefunguje. Z dějových linek toho vidíme příliš málo; S žádnou postavou nestrávíme dost času a někdy se k nim vrátíme později, než by bylo vhodné, takže jsme vytrhnuti časovým skokem. Člověk by si myslel, že rozmáchlé, pomalé nebo komplikované vyprávění může být snahou vše důsledně vylíčit, ale v případě Horizontu to vypadá, jakoby měl stále problém vměstnat předsevzatý obsah do předsevzatého plátna.
    Nízké hodnocení dávám však i proto, že mě znechucuje ten patos, který je přítomný a na který nereaguji příznivě (očekával jsem ho však, protože byl přítomný i v trailerech). Costner se snaží ždímat city, ačkoliv není schopen vztahy mezi postavami pořádně prokreslit; Tlačí tedy moc na pilu v některé momenty a na mě ten sentiment působí moc nuceně.
    Dále jsem si všiml některých drobných formálních chybek, jako třeba kamery ostřící na jiné místo, než na jakém se odehrává dění, k němuž by mělo být zaostřením přitahována pozornost nebo když je nešikovným hnutím kamery vystřihnuto z obrazu to, co by nemělo. < Nejde však o nic zásadního a film na druhou stranu nabízí i mnoho krásným a povedených záběrů. Očekával bych však, že si to Costner pohlídá líp.

    Záběry na celky jsou nádherné, ale když jsem koukal na closeupy, medium closeupy nebo medium shoty, tak mi to přišlo poněkud televizní, laciné, nepřesvědčivé. Nedokážu ale říct, čím přesně to je? Možná tomu chybí nějaká hloubka. Pravděpodobně to bude důsledkem několika aspektů: digitál, formát, záběrování, nasvícení, příliš čisté kostýmy a herci...

    V první třetině filmu taky dojde útoku původních obyvatel na nějakou osadu. Osadníci se zabarikádují uvnitř domu, skříň je přitlačí ke dveřím a během sekvence vidíme, jak kulky penetrují okna a dveře (i onu skříň). Žádná z postav se ale neskrčí. Otec od rodiny se dokonce upře vprostřed skříně, skrz kterou ještě před pár vteřinami prolítávali projektily. Takové stupidity mě z filmového dění běžně vytrhávají (narušení imerze). Působí to, jako kdyby nikoho na place nenapadlo, jak by postavy měly na danou situaci reagovat.

    Po premiéře v Cannes jsem věděl, že od prvního ze čtyř plánovaných dílů Costnerova magnum opusu nemohu čekat dramaturgicky vystavěnej a uzavřenej příběh s rozuzlením, ale očekával jsem celkovou vyšší kvalitativní úroveň. Spousta věcí na mě ale nepůsobila moc dobře.
  32. Spoutej mě!
    Spoutej mě! (1990)
    1
    Neni to špatně natočený, nevypadá to vůbec zle, ale obsahově mě to vůbec nezaujalo. Postavy i to, jak se to mezi nimi vyvrbí mě vůbec nezajímalo. Aby tomu tak bylo, musely by být více psychologizované nebo zábavné, což by nemusel být takovej problém, když v konceptu nějaký bizarní základ je.
  33. 1883
    1883 (2021)
    0
    Mám rád ty neo-westerny, na nichž se Sheridan podílel jako scénárista (v případě Wind River i jako režisér). Yellowstone jsem neviděl (což naprosto není předpoklad pro 1883), protože nemám chuť sledovat několik sérií a mnoho hodin obsah, kterej se pravděpodobně rychle vyčerpá a hlavní hvězda jí předčasně opustí.
    Tomuhle jsem však šanci dal, ačkoliv jsem neměl. Vzdal jsem to po páté epizodě s tím, že už po třetí jsem tušil, že to za to nestojí. Je to příliš utahaný a nudný (tzn. málo kvality a podmětů v poměru k délce). Odehrává se tam toho strašně málo v porovnání s tím, kolik času si to po divákovi žádá. Nejde přitom o nedostatek akce nebo o to, že třeba celá jedna epizoda je věnována jen přebrození řeky...

    Jde o postavy a dramata mezi nimi, o rozehraná témata a motivy! Celé to kinematograficky nevypadá moc dobře a ještě je to příliš vyprázdněné. Avšak vůbec nemám problém s tím, že konceptuálně je to spíš takové survival drama o ochrana karavany směřující na západ, protože o dobývání západu, o nezkrocené hranici (frontier) a jejích úskalí i o osidlování civilizačním postupu western do značné míry je, což ví každý, kdo o tom žánru něco ví.
    Drsní a schopní pistolníci, co chrání migranty/pionýry během cesty jsou rovněž přítomní, ale charakterově nejsou takřka vůbec zajímaví. Rovněž tyto postavy pořádně nedemonstrují své schopnosti;
    V epizodě 5 je přestřelka s bandity, kteří jsou nalákáni k ponechanému vozu zdánlivě střeženému jen ženou. Žena zabije jednoho banditu poté, co se projevil agresivně. Následně se na místo přiřítí dalších asi 6 banditů na koních a asi 3 ochránci karavany, kteří bandity ve střihově zmatené sekvenci postřílí. Padne jen jeden mladiství kovboj, s nímž si začne románek hlavní ženská postava (mladá idealisticky smýšlející žena vyhlížející jako mladá Jennifer Lawrence, která v průběhu epizod pronáší nějaké patetické monology o svobodě v prérii jak vystřižené z filmů od Terrence Malicka). Tento mladík se tam přiřítí v závěru, kdy už je bitva skoro na konci. Emocionálně mě to samozřejmě nikterak nezasáhlo, protože tvůrci mezi postavami nevytvořili nic, co by mě nějak zvlášť zaujalo nebo zainteresovalo. Jeho skon působí vyumělkovaně - slouží tomu, aby ona mladá žena najednou viděla i jinou stranu mince k protikladu své touze po dobrodružství (pokud chtěli tvůrci rozvíjet toto, tak měli v začátku show vylíčit puritánství a maloměšťácký útlak života ve městě, aby divák lépe rozuměl a prociťoval to, s jakou touhou po svobodě se postavy ženou do prérie, aby pak byl zase konfrontován tím, jak těžký život v lawless prérii je a jaký řád zase obnáší tento styl života).

    Zdá se, že hlavním tématem má být nejspíš drsná realita přežití mimo civilizaci srážející se s naivními představami o svobodě, tedy drsná realita vs idealismus, ale přitom mnoho prvků v tomto seriálu je velmi naivní, protože je to konec konců tvořeno pro současné liberální publikum.

    Ale ještě k té přestřelce; Ta měla být lépe dramaticky vystavěná (a natočená), čímž by aspoň vzniklo nějaké napětí, ale bohužel - tím jsem byl tedy utvrzen v tom, že dalších 5h se investovat nevyplatí.
  34. Hrabě
    Hrabě (2023)
    4
    Není to horor, nýbrž satira. Film humoristicky kritizuje (asi) povýšenost, hamižnost a bezohlednost skrze působení řadky postav, jimž se ale scénář nedostal dost hluboko pod kůži. Ten ujetý koncept mě ale atrakuje:
    Mladík během francouzské revoluce sleduje popravy francouzské šlechty a po nocích slíže krev Marie Antoinetty z gilotiny. Stropí však ve francii nějaké skandály, protože neuhlídá své pudy a tak se rozhodne zmizet z dějin. Narafičí svůj pohřeb a odlítne. Off screen prý pojuje v různých válkách proti revolucím jako voják, než se rozhodne stát se velitelem v zemi bez krále, v Chile, které se hodlal stát otcem. To se mu off screen podařilo. Pak ovšem znovu narafičí svou smrt, protože ho život diktátora omrzel a protože se kolem něj začala stahovat mračna kvůli porušování lidských práv. Ve 12 minutě filmu tedy opět odletí, tentokrát do hlavního města, kde se krmí na svých obětech (dělá si milkshaky z jejich srdcí). Následně (ve 20 minutě filmu) přijíždí rodina, kterou si Pinochet založil v Chile na ostrov, kde nyní Pinochet žije, respektive kde chce zemřít, protože se cítí býti prázdným. Zde se příběh usadí. Jeho děti a žena chtějí přístup k majetku, který otec nahromadil a který už takřka zapomněl. Chtějí taky věčný život. Ten dal ale Pinochet jen svému věrnému komorníkovi, který má románek s jeho Lucií Hiriart, Pinochetovou chotí. Zároveň je na ostrov povolána ambiciózní jeptiška, která má dát dohromady účetnictví, ale která také touží po věčném životě...

    Obecně mi to ale přijde takové rozprcané. Postava komorníka i jeptišky mi ale přijdou poměrně neuchopitelné nebo, jak to říci, vnitřně nesoudržné. Jeden klíčový charakter se kupříklady z ničeho nic objeví až 20 minut před koncem. Myslím, že pokud bylo tvůrčím záměrem tematizovat jistou lidskou mrzkost, nezvedenost, ješitnost, povrchnost a lakomství, tak by bylo žádoucí náležitě prokreslit postavy a vztahy mezi nimi. Bylo by žádoucí ukázat, z čeho takové povahy vzejdou a k čemu vedou. To ovšem pořádně naplněno nebylo. Scénáristicky mi to tedy nepřijde dost dobře vystavěné a tematicky mi to nepřijde náležitě vykrystalizované.
    Dramaticky mě tohle bizarní a nedostatečně prokreslené rodinné drama o nezvedeném otci, manželi, bývalém diktátorovi a upírovi nechalo poměrně chladným (v tomhle ohledu doporučuji spíš Festen). Občas se film ale blejskne; Občas nějaký dialog pobaví nebo je nějaká scéna kinematograficky působivá, páč tvůrci aspirují na to být poměrně artsy, přičemž umělecké ztvárnění by mělo umocňovat obsah, kterej je zde ale poněkud podfinancovanej - jestli mi rozumíte.
    Některé momenty filmu tedy mají něco do sebe, ale celek mě fakt nestrhl. Mám pocit, že se by El Conde chtěl být něčím víc, než čím je. Soudím, že by bylo potřeba věnovat více péče struktuře příběhu, postavám a tématům, která bývají líčena právě skrze postavy.
  35. Výkupné
    Výkupné (1996)
    0
    Bezpředmětné a dramaticky nefunkcňí drama o únosu dítěte. Scénárista prostě odignoroval, že poté, co otec odmítne zaplatit by záporák rodičům poslal prst s tím, že pokud se nepodvolí a nezaplatí, tak příště přijde synův nos s ušima. Také jsem si všiml nějakých formálních nedostatků.
  36. Fallout
    Fallout (2024)
    2
    Téma Falloutu (jakožto herní série) tkví v tom, že "válka se nemění" a je pro lidstvo přirozená ve všech jeho podobách - tedy bez ohledu na to, jak se vyvine nebo k čemu se naopak propadne. To nejspíš utváří tu depresivní atmosféru prvních dvou dílů, které jsem ale nehrál. Seriál má ovšem blíže k těm novějším dílům, do nichž se postupně dostává čím dál tím víc barviček a nadhledu. Označit však seriál za satiru je zcestné, protože dílo to není dostatečně sofistikované. Humor tu spočívá hlavně v tom, jak postavám praskaj hlavy - což je jako dobrý, ale málo... Skrze videohry hráč naráží na nejrůznější post-apokalyptické společnosti a kultury, na nichž se odráží nejrůznější způsoby přežití v nehostinných podmínkách a skrze plnění rozmanitých úkolů s mnoha východisky se testuje morálka.

    Do seriálu očividně šlo hodně peněz, tudíž to má krásné barvy, pořádné kulisy a dobré triky. Bohužel je to dost natahované a tematicky nepříliš zábavné či zajímavé. Tvůrci dostatečně neprokreslují žádná témata a sází jen na styl, násilí a infantilní vtípky. Někde ve 4 díle mě napadlo, že tématem bude; život v nuzných a nebezpečných podmínkách si vybírá svou daň, což předestírala dynamika mezi naivní vaulťačkou a zdrsnělým ghůlem z povrchu. Ovšem toto se v následujících dílech zase rozředí, protože tyhle postavy se rozdělí, vaulťačka pak pomáhá příslušníkovi Bratrstva oceli, spolu se dostanou do jiného Vaultu, kde zjišťují, že něco není v pořádku. Buď to mělo mít 2x víc dílů (jen to ne) anebo napsat tematicky zaměřenější a vystavěnější scénář. Výsledkem stavu, který jsme ale dostali, je, že ani na konci 6 dílu není jasné, o čem to vlastně celé má být. Vím, že protagonistka hledá svého otce (kterej byl v prvním díle a nikoho nezajímá) a další postavy hledají nějaký artefakt (není jasné proč). Tyhle plot devices sice ženou dopředu děj, který je však o hovně (postrádá pořádnej význam) stejně jako postavy: Gogginsův ghůl je ještě fajn (sice je jednoduchej, ale aspoň je "výraznej"), jenže černoch z Bratrstva oceli a protagonistka z Vaultu nestojí ani za tu trochu pozornosti.
  37. Batman se vrací
    Batman se vrací (1992)
    0
    Prvního Burtonova Batmana jsem viděl až zpětně v roce 2015 - tedy až poté, co jsem měl za sebou Nolanovu trilogii. Dovedu si představit, že ve své době (nebo u nás po revoluci, kdy se k nám tyhle filmy dostaly) to mohlo vzbudit jistý úžas, ale já mám už jiné zarámování. Holt když divák nejdřív vidí akci s batmobilem v Temným Rytíři (nebo Batmanovi z roku 2022) a pak vidí to, co se předvádí zde, tak nad tou papundelkovostí může leda tak kroutit hlavou. Uznávám, že to je celkově jistém smyslu výtvarně zajímavé, protože Buton si umí vyhrát s mizantscénou a celé to působí jako jakási potemnělá pohádka. S tím principiálně nemám problém. V žádném jiném ohledu to ale nefunguje. Celé to působí strašně uměle a utahaně. Celé je to taaaaak blbě odvyprávěné i zahrané. Dialogy čpí papírem a herecký přednes vzbuzuje pocity trapnosti. U mě to tedy naplňuje kategorii tvůrčího selhání. Jsem tou vyumělkovanou slátaninou jen znechucen. Dobrý leda tak pro děcka, nostalgií stižené jedince a ty, co si 30 let nedali rewatch a stále mají za to, že to funguje.
  38. Svatá
    Svatá (2024)
    0
    Hloupý a přizdisráčký český film, který jednak dramaticky nefunguje a druhak je mi protivný svým provedením i vyzněním.

    Nevím, jestli nebyl napsán dobrý scénář anebo jestli původně tomu tak bylo, avšak byl také tolikrát přepsán a upraven, až se vlastně rozmělnil a rozsypal do stavu, který je nabízem divákům jako něco, co si zaslouží jejich pozornost.

    Nejzajímavější je, jak je k celé látce přistoupeno a co z toho vylezlo...
    Film je inspirován příběhem ženy, která ze sebe dělala obět gulagu z podmětu vidiny finančního obohacení, k němuž ale po odhalení nedošlo, avšak zde je přetransformován do příběhu ženy, která lži šířila z dobrých důvodů (prý aby se nezapomnělo), ale finanční reparaci dostala a novinářka z Reflexu, která její blamáž odhalila, to po odhalení rovněž zamlčela, protože uznala, že toto pochybné jednání reálně má pozitivní dopad (úhel konsekvenciální etiky). Tím je vytvářen obraz nedůvěryhodné novinařině, čož je zvláštní perspektiva od ČT.
    Protože mám ponětí o tom, jak novinařina funguje a v jakém je novinařina stavu, tak nehodlám přistoupit na to, že by jí to prošlo - že by po tom nikdo neskočil, že by všichni kryly její lži, že by novinářka, která to vyšetřila a zamlčela nedostala padáka.

    Navíc se mi těžko věří v dobré altruistické úmysly báby-protagonistky, když ji hraje Bohdalová (dovolte mi si odplivout).
    Mám ale rád momenty, když se stírají hranice mezi postavou a hercem. Jiřinka zde totiž pronese: “Lepší vyžraná kurva než mrtvý hrdina.” - To se mi zdá být jejím životním mottem.
    Její 93 let a na začátku její postava pronese: "Ještě dnes když vidím díru v zemi, rozklepou se mi kolena," čímž Jiřinka skrze postavu vysvětluje, proč se ještě neuráčila padnout do hrobu.

    Krom toho je zde taková vztahová linka mezi matkou a dcerou, která je velmi plytká a dramaticky nefunkční.
  39. Boy Kills World
    Boy Kills World (2023)
    0
    Trapná slátanina, která se snaží být hrozně cool akční laskominou, ale vůbec to nefunguje.
    Tvůrce chtěl natočit videogame-like vybíječku o klukovi, který je takovým instrumentem na zabíjení, že je schopen se probojovat zástupy nepřátel a sejmout autoritáře.
    Odehrává se to v jakési neurčité totalitě, jejíž ozbrojené složky připomínaj spíš Kazmovo bodyguardy. Celé je to hrozně naivní, nevěrohodné, vyumělkované, plytké a pseudostylové. V tomhle duchu se tedy nenese jen scénář, nýbrž i ta akce:
    Jde příliš vidět, že boje jsou nacvičené tanečky, kde postavy efektně hopsaj, dělaj přemety a otočky, že to nepřátelům s útočnými puškami znemožňuje je zastřelit. Mně to ovšem přišlo pozérské a trapné.

    Jsem fanda akčního žánru, ale tohle je zhruba na úrovni Kate, takže pochcat.
  40. Furiosa: Sága Šíleného Maxe
    Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024)
    8
    Opět over the top, ale Furiosa mi sedla víc než Fury Road, protože mě víc bavily akční sekvence, líbil se mi větší důraz na rozvíjení fikčního světa a postavy - nebo spíš postava.
    Anya Taylor-Joy je sice dobrá, ale příběh Furiosiny pomsty jsem tolik neprožíval. To je tím hlavním nedostatkem filmu - necítil jsem nic mimo vysokooktanové bavení a úžas nad technickým zpracováním. A nejde jen o to, že nejsem fanda mlčenlivých hrdinů. Mám raději okázalé showmany jako je Jack Sparrow nebo Joker.
    To mě přivádí k záporákovi, který si poměrně krade film. Má docela dost prostoru, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby ho měl ještě více. Nevadilo by mi, kdyby to bylo spíše o něm než o Furiose. Myslím si totiž, že Furiosa a Dementus se polohově nestřetávají; Myslím, že vážnost a útrapy hrdinčina příběhu jsou znevažovány tímhle komiksově přepáleným záporákem.
    Chápu tedy proč, ale neprožíval jsem to s ní. Myslím, že divák by musel být lépe vypravěčsky zmasírován, aby se takhle vezl. Dementus sice popraví její matku, přičemž ji na to donutí koukat a ještě při tom ochutná její slzy. Je tak přehnanej, že ho člověk nemůže nemilovat, což je blbý, když bychom se jakožto diváci měli spíše vézt na stejné vlně s protagonistkou. V tom tedy vidím jednu z příčin toho, proč se nevezeme;

    Záporák by musel být necharismatická svině. Další příčina tkví v tom, že není kladen dostatečný důraz na Furiosino utrpení; Ačkoliv jsou to formativní momenty její osobnosti, tak v nich nejsme dostatečně máčení a někdy jich jsme dokonce ušetřeni (viz to, jak přišla o ruku; vidíme jen to, jak je ruka zanechána - nikoli to, jak s ji uhryzala/urvala).
    Současně je nám Furiosa často prezentovaná jako přespříliš silná a nezdolná, takže s amputovanou rukou přejede půl Pustiny na motorce... Z těchto důvodů jsem do jejího prožívání nebyl tak zapuštěný.
    Zároveň ale vidím, že v závěru je snaha zrcadlit okázalého Dementa v mlčenlivé Furiose. Oba přišli o rodinu, což v nich zanechalo velkou prázdnotu. Furiosa ji chce zaplnit tím, že se pomstí Dementovi a Dementus už se ani nemá komu pomstit, a tak dělá vše, jen aby se trochu rozptýlil a dal zapomenout na to, co ho žere. Alespoň takhle se to scénář snaží zarámovat, ale Dementovo minulosti není věnováno takřka nic a on sám se po celou dobu chová jako jednorozměrná chaotic evil karikatura, takže nedokážu brát moc vážně tuhle údajnou hloubku jeho charakteru.
    V tomhle ohledu mi ten film dostatečně nesedí, ale těžko říct, co to to opravilo. Pokud bychom víc měli prožívat příběh protagonistky, tak by se musel změnit záporák. Pokud by film měl být spíše o něm, musel by mít aspoň 3h stopáž. Museli bychom vidět, jaký byl Dementus před zhroucením společnosti, jak přišel o rodinu, jak ho to změnilo, jak se stal vůdcem nájezdníků, jak se v beznadějné pustině vypořádává s prázdnotou ve svém nitru, jak to vede zasévání prázdnoty i do dalších niter, jak rozpoutá válku s Immortan Joem a jak se mu jeho konání stane nakonec osudným. V té podobě filmu, kterou jsme dostali, tohle částečně je, ale jak říkám - zas tak dobře to vypravěčsky nefunguje.
    Jestliže by se film věnoval spíše Dementovi (což dává smysl vzhledem k tomu, že je atraktivnější postavou), tak bychom dostali i tematicky lepší film, protože pomsta je už docela ohraná a zde navíc emocionálně nefunguje stejně jako toliko nefunguje motiv zuřivosti, která se k té pomstě váže, a která sice je sem tam náležitě vizualizována plameny, jenž halí postavy.
    Proto bych navrhoval, aby se tematizovaly spíš motivy traumatu, disociace skrze humor a kompenzační mechanismy v postavě Dementa, který by mohl být vnímán jako takový perverzní odraz Maxe. Dále by se tematizovala beznadějnost pustiny a postapokalyptické sociokulturní a mocenské stavy. Do nějaké míry to přítomné jest třeba v tom, jak jsou všichni zmagořelí a jak vůdci kmenů ovládají svá společenství (Dementus; charisma a příslib zabezpečení, když se mu člověk osvědčí, Immortan Joe: voda,příslib posmrtného života ve Valhalle), ale ocenil bych zkrátka ještě více, protože zrovna tyhle věci mi přijdou zajímavé.
    Sci-fi, dystopie, utopie, antiutopie nebo post-apo žánry můžou těžit ze světa, do něhož nás zvou a fantazírovat nad tím, jak by se lidé chovali v rámci různých fikčních stavů. To považuji za tematicky podmanivější než poměrně klasickou revenge story.

    Ovšem uznávám, že zde tyto kvality spatřuji více než v předchozích Maxech. Zde se konečně více rozvíjí fikční svět i prezentuje se odhodlanost, kompetence v rámci přežití a starání se o zdroje v kontextu všudypřítomného nedostatku (viz úvodní naháněčka na motorkách).
    Nějaká míra naivita je ale přítomná třeba v tom, že postavy hrají krásní herci, který očividně nedostatkem netrpí.
    Divák ale tohle přejde, protože Miller ho nebude nudit ani minutu a celé je to režijně vymazlené. Divák může vidět tu práci za tím, jak si autor  důmyslně vymyslel choreografii scény a věděl, jak by měl každý záběr vypadat! Proto tenhle film obsahuje jedny z nejlepších akčních sekvencí vůbec.
    Pohledově je to sice více digitální, ale odklon od zemitosti to taky činí rozmáchlejší a členitější. Akční sekvence útoku na obrněnou cisternu je šílená. Ta dějová prokomponovanost, choreografie a záběrování jsou vyhroceně kvalitní. Tohle vážně natočil 80 letej děděk?

    GM za sebou má vlastně dobrej příběh o tvůrčím úspěchu, pádu a na stará kolena opětovné cestě na výsluní: Na začátku své kariéry vymyslel Mad Maxe a proslavil Mela Gibsona. Třetí díl ovšem docela posral a pak se to na pěknou dobu zadrhlo. Miller místo dalších Maxů vzal nějaké blbé animáky, až se mu po 20 letech od trojky podařilo dotáhnout Fury Road, což je jeden z nejlepších a nejzběsilejších akčních filmů všech dob. O dalších 9 let později přichází s Furiosou, kde se opět překonává a tentokrát i více rozvíjí reálie svého fikčního světa. Teď jsem opravdu zvědavej, co předvede ve trojice - Wasteland.