Name: Vortex
Released: 2022
Duration: 142 min
Rating: 74
Cast: Nathalie Roubaud, Philippe Rouyer, Corinne Bruand, Dario Argento, Françoise Lebrun

Chrustyn

44 095 bodů 26. 9. 2023

Noe bez nahoty, násilí ale vizuálně opět jiný. Příběh starých manželů, které postupně ničí zákeřná nemoc sledujeme pohledem obou aktérů pomocí rozdělené obrazovky. Zpočátku vtahující a ojedinělé, brzy zdlouhavé až nekonečné. Klasický případ výhry formy nad obsahem, který stojí za vidění hlavně kvůli zmíněné vizuální stránce. Ale těch 135 minut je úmorných.

Klajnik

9 246 bodů 30. 8. 2024

Gasapar Noé je jeden z mých oblíbených art-house režisérůl, ale na Vortex jsem se podíval až nyní, protože jsem tušil, že tohle bude trochu odklon od typu práce, která mě od režiséra baví. Můj vkus je nakloněn spíše jeho okázalejší a explicitnější tvorbě (Irreversible, Climax i Love), ale tento počin nebyl vůbec tak náročný, jak jsem si zprvu myslel. Ačkoliv je to furt zdlouhavý slow burn, kde v dlouhých záběrech sledujeme jak jak se třeba bába motá po bytě a dědek se snaží někomu dovolat. Stále je to poměrně bezdějové - respektive lze říci, že ten děj není tak rozvinut, jak by být mohl, ale netvrdím, že je to nutné. Autor se nesnaží zapůsobit nějakým prokresleným dějem. To, co chce říct, řekne i v tom málu skrze herce a prostředí, v němž se pohybují;

Set design je zde fakt poctivej. Byt oněch postav je pln knih a vzpomínek. Opravdu to vypadá jako prostředí, v němž žijí a žili dva lidé. V mnoha filmech totiž toto není patrno, protože postavy jsou postaveny do nějakého vyprázdněného papundeklového setu, který nepůsobí autenticky. Úmyslem zkrátka je působit na diváka tím, že jak bezprostředně ho nechává setrvat s postavami, od nichž bychom se snad i radši odvrátili, protože jsou regulérně v hajzlu. Film není o hezkém dožívání starého manželského páru, nýbrž o tom, jak je tento starý manželský pár v píči a jak mezi nimi už není náležité spojení. To odráží i split screen, který očividně znázorňuje, že postavy již "nežijí v tomtéž světě". Bába trpí alzheimerem, ale děděk na ní není schopen/ochoten dohlížet, protože sám má zdravotní problémy, chce psát knihu o snech a filmech, přičemž mu to už taky moc nemyslí, a současně myslí na tu dávnou milenku. Bába si předepisuje léky sama, protože byla dřív psychiatřička a není schopna nazřít, že už není příčetná. Bere silné léky a nejspíš si je i plete a míchá. Tahle situace přirozeně spěje ke svému depresivnímu konci. Osobně si nemyslím, že si ty postavy lze oblíbit, takže mi jich nebylo líto, ale celé je velmi ukotvené v realitě. Výkonu herců jsou naprosto uvěřitelné a když je divák ochoten se do toho vcítit, tak si prostě řekne, jak je to v prdeli. Můj děda totiž alzheimera má. Už je z něj dokonce ležák a babička se o něj stará, protože chce i když se to na ní taky negativně podepisuje, ačkoliv naše rodina je docela velká, takže je kde si nechat vypomoci, tudíž naše situace není tak depresivní jako v případě postav ve filmu, ale film dobře odráží, jak bídné a depresivní může dožívání být a jak mnohdy i bývá. V tom tkví jeho síla.

Osobně jsem tomu ale moc citově nepodlehl a držel si odstup. Možná by to na mě působilo silněji, kdyby režisér více odstoupil od toho utahaného přístupu k látce a víc rozpracoval to, jak se od sebe postavy vzdalují a vykreslil postupný úpadek každého z nich, přičemž sešup jednoho má dopady na druhého. Pak by to na mě snad fungovalo dramaticky lépe.